06/10/2026
Zaujal nás příspěvek Zuzana Masopustová, která sdílí zamyšlení další maminky nad historií dříve používané diagnózy „Aspergerův syndrom“.
Sdílíme komentář Zuzany Masopustové spolu s překladem původního textu.
Pro všechny, kdo chtějí nahlédnout do historie pojmů, které běžně používáme, a do širších souvislostí, které nejsou zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
"V posledních letech se ustupuje od označení Aspergerův syndrom. Jedním z důvodů je, že diagnostické manuály tuto diagnostickou kategorii zrušily a rozlišují už jen poruchu autistického spektra. Neméně podstatným důvodem opuštění termínu Aspergerův syndrom jsou historická fakta o Hansi Aspergerovi, o nichž jsme dříve neměli potuchy. Byl to nácek jak poleno.
Překlad původního textu:
Pojmenovala jsem svého syna po nacistickém lékaři a nevěděla jsem to, dokud jsem si nepřečetla tuto knihu – a od té doby nemůžu pořádně spát.
Tohle je věta, která mi bleskla hlavou, když jsem dočetla knihu Aspergerovy děti: Původ autismu v nacistické Vídni (Asperger's Children: The Origins of Autism in N**i Vienna) od Edith Shefferové. Vím, že to zní dramaticky, ale pokud máte dítě na spektru nebo znáte dítě, o kterém se někdy říkalo, že má Aspergera, musíte si to přečíst.
Tuto knihu jsem vzala do ruky proto, že mému synovci před dvěma lety diagnostikovali autismus a sestra mi řekla: „Říkali Asperger, ale tohle slovo už se nepoužívá.“ Chtěla jsem pochopit proč. Edith Shefferová, historička a matka, chtěla pochopit totéž.
To, co našla ve vídeňských archivech, vám zlomí srdce.
Všichni jsme vyrůstali v přesvědčení, že Hans Asperger byl laskavý pediatr, který chránil autistické děti – svým způsobem takový Schindler. Shefferová vám však pomocí dopisů, chorobopisů a nacistických lékařských záznamů ukáže, že skutečnost není tak jednoduchá. Ve Vídni 30. a 40. let působil Hans Asperger uvnitř systému dětské eutanazie Třetí říše. Byl součástí kliniky, která rozhodovala o tom, které děti jsou „vychovatelné“ a stojí za záchranu a které jsou „nevychovatelné“ a mají být poslány do Spiegelgrundu – vyhlazovacího centra, kde byly zavražděny stovky postižených dětí.
Shefferová sleduje dvě skupiny dětí. Ty, které Asperger nazýval svými „malými profesory“ – verbálně zdatné, bystré chlapce, o nichž si myslel, že by mohli být pro Říši užiteční –, chránil. Ty ostatní, děti s těžším postižením, které označil za děti postrádající „Gemüt“ (sociální cit či empatii), poslal dál. Podepsal potřebné dokumenty.
Není to snadná kniha. Četla jsem ji jako teta, jako máma, jako někdo, kdo miluje dítě, které stimuje a občas nenavazuje oční kontakt – a musela jsem se zastavit po každé kapitole.
Tohle jsou lekce, které mi leží těžce na hrudi od chvíle, kdy jsem knihu zavřela:
* Diagnóza není nikdy jen diagnóza, má svou historii. Vnímáme Aspergera jen jako slovo na formuláři, ale slova odněkud pocházejí. Toto slovo se zrodilo v nacistické Vídni, kde lékařova definice toho, kdo má „hodnotu“, rozhodovala o životě a smrti. V roce 2013 jsme termín Asperger přestali používat a začlenili ho pod poruchu autistického spektra – a teď už chápu, proč na tom záleží. Na jménech záleží, protože ukazují, koho se rozhodneme vnímat jako lidskou bytost.
* Nebezpečí rozhodování o tom, které děti jsou „užitečné“. Asperger zachraňoval děti, o nichž si myslel, že se z nich mohou stát produktivní občané – ty dobré v matematice, „malé profesory“. Ty ostatní nezachránil. Přimělo mě to přemýšlet o tom, jak totéž děláme i dnes v našich školách, kostelech a na hřištích. Jak si ceníme „vysokofunkčních“ dětí a ty ostatní litujeme nebo schováváme. Shefferová mě přiměla podívat se do vlastního nitra. Oslavuji svého synovce jen tehdy, když je „chytrý“? Vážím si ho v celé jeho celistvosti?
* Musíme naslouchat dětem, které nesměly mluvit. Nejsilnější část této knihy vůbec není o Aspergerovi, ale o těch dětech – o Ernstovi, Erwinovi, Anni a tolika dalších, jejichž spisy Shefferová našla. O dětech, které byly označeny za vzdorovité nebo slabomyslné a které byly zavražděny, protože nezapadaly. Shefferová jim vrací jejich jména. Jako „mámu z Facebooku“, která sdílí příspěvky o svých dětech, mě naprosto zničila představa vídeňských matek, kterým bylo řečeno, že jejich děti posílají do pěkné léčebny, a už je nikdy neviděly.
Pokud jste rodič, učitel, terapeut, pokud jste někdy s láskou použili slovo Asperger – přečtěte si prosím Aspergerovy děti. Nejde o vymazávání historie, jde o pojmenování pravdy, abychom se dokázali chovat lépe. Dočetla jsem ji, podívala se na svého synovce a poděkovala mu za to, kým přesně je – ne za to, kým by podle světa měl být, aby stál za záchranu."
I named my son after a N**i doctor and I didn't know it until I read this book, and I have not been able to sleep right since.
That's the sentence that came into my head when I finished "Asperger's Children: The Origins of Autism in N**i Vienna" by Edith Sheffer, and I know that sounds dramatic, but if you have a child on the spectrum, or you know a child who was ever called Asperger's, you need to read this.
I picked up this book because my nephew was diagnosed two years ago and my sister said, "They said Asperger's, but they don't use that word anymore." I wanted to understand why. Edith Sheffer, a historian and a mother, wanted to understand the same thing.
What she found in the archives in Vienna will break your heart.
We all grew up thinking Hans Asperger was a kind pediatrician who protected autistic children, a Schindler of sorts. Sheffer shows you, with letters, case files, and N**i medical records, that the story is not that simple. In 1930s and 40s Vienna, Hans Asperger worked inside the Third Reich's child euthanasia system. He was part of a clinic that decided which children were "educable" and worth saving and which children were "uneducable" and sent to Spiegelgrund, a killing center where hundreds of disabled children were murdered.
Sheffer follows two groups of children. The ones Asperger called his "little professors," the verbal, clever boys he thought could be useful to the Reich, he protected. The other children, the more disabled ones, the ones he labeled as lacking "Gemüt" or social feeling, he referred. He signed the papers.
It's not an easy book. I read it as an auntie, as a mom, as someone who loves a kid who stims and doesn't make eye contact sometimes, and I had to stop every chapter.
These are the lessons that have been sitting heavy on my chest since I closed it:
1. A diagnosis is never just a diagnosis, it has a history. We think of Asperger's as just a word on a form, but words come from somewhere. This word was born in N**i Vienna where a doctor's definition of who had "value" decided who lived and who died. In 2013, we stopped using Asperger's and folded it into autism spectrum disorder, and now I understand why that matters. Names matter because they tell us who we choose to see as human.
2. The danger of deciding which children are "useful." Asperger saved the children he thought could become productive citizens — the ones good at math, the little professors. He did not save the others. It made me think about how we still do this today in our schools and churches and playgrounds. How we value the "high-functioning" kids and pity or hide the others. Sheffer made me check my own heart. Do I celebrate my nephew only when he's being "smart"? Do I value all of him?
3. We must listen to the children who were not allowed to speak. The most powerful part of this book is not about Asperger at all, it's about the children — Ernst, Erwin, Anni, and so many others whose files Sheffer found. Children who were labeled defiant or feebleminded, who were killed because they didn't fit. She gives them their names back. As a Facebook mama who posts about my kids, it wrecked me to think of mothers in Vienna who were told their children were being sent to a nice clinic and never saw them again.
If you are a parent, a teacher, a therapist, if you ever used the word Asperger's with love — please read "Asperger's Children." It's not about canceling history, it's about telling the truth so we can do better. I finished it and I looked at my nephew and I said thank you for exactly who you are, not who the world thinks you should be to be worth saving.
