06/08/2026
Stigmatizace duševních onemocnění je bohužel velmi častá.
Je ještě dlouhá cesta před námi k pochopení a přijetí u veřejnosti.
https://www.nudz.cz/media-pr/tiskove-zpravy/stigma-je-horsi-nez-samotne-dusevni-onemocneni-odbornici-z-celeho-sveta-vyzyvaji-k-ucinne-destigmatizaci
Jakou máte zkušenost Vy?
Stigmatizace psychických nemocí často nezačíná křikem, ale tichými větami, které se tváří jako „pravda“. Líný. Slabá. Může za to sám. Kdyby chtěl, tak se sebere. Tyhle nálepky člověka nezraňují jen jednou. Začnou se mu pomalu zařezávat pod kůži, až si je sám začne opakovat jako vlastní identitu. Z nemocného člověka se v jeho očích stává problémový člověk.
Nedůstojné je, když se psychická nemoc hodnotí jako charakterová vada. Když se deprese plete s leností, úzkosti s přecitlivělostí, mánie s „rozjetostí“, psychóza s nebezpečností. Když místo otázky „Co pro tebe můžu udělat?“ zazní „To je jen v hlavě, vzchop se“. Nedůstojnost spočívá v tom, že se člověku vezme právo být nemocný a zároveň hodný úcty. Jako by duše byla méně opravdová než tělo.
Stigmatizace je krutá i v tom, co dělá s blízkými. Rodiny se často stydí mluvit o tom, že někdo „chodí na psychiatrii“ nebo „bere léky“. Schovávají diagnózy, vysvětlují chování místo toho, aby se opřely o pomoc. Všichni společně nesou tíhu mlčení, která dusí víc než samotná diagnóza. Nedůstojné je, že se člověk s nemocí bojí víc odsouzení než nemoci samotné.
Nedůstojná stigmatizace má ještě jeden tichý dopad. Zdržuje hledání pomoci. Když celý život slyšíš, že psychické obtíže jsou selhání, budeš dlouho váhat, než vůbec vyslovíš „potřebuji pomoc“. Každý posměch, každé zlehčování, každý příklad toho, jak se o „bláznech“ mluví za zády, se ukládá dovnitř jako varování: Mlč. Neříkej nic. Nevyčnívej. Raději trp potichu.
Důstojnost v oblasti duševního zdraví začíná velmi prostě. V tom, jak o psychických nemocech mluvíme u stolu, na pracovišti, online. Jestli používáme diagnózy jako nadávky. Jestli se smějeme lidem, kteří „to nedávají“, nebo se ptáme, co pro ně můžeme udělat. Možná stojí za to se dnes zeptat: Kdy jsem naposledy svými slovy přispěl k tomu, že se někdo s psychickými obtížemi mohl cítit slabší? A jak můžu příště zvolit slova tak, aby se druhému jeho důstojnost vracela, ne brala.