28/06/2026
Den památky obětí komunistického režimu by neměl zůstat jen dnem, kdy si český národ (spíše pár desítek jednotlivců) připomene oběti justičních vražd, které se zosobnily v postavě Milady Horákové.
Tím se připravujeme o možnost vyrovnat se s obdobím nesvobody, pronásledování, týrání i ideologické zaslepenosti a oportunistického chování.
Ve stínu vzpomínání na poválečný odsun Němců z ČSR a souvisejících násilností ze strany Čechů je paradoxní srovnání mediálního a veřejného “ticha”, které by otevřelo bolestně aktuální téma, chování statisíců (miliónů) Čechů, kteří byli členy KSČ a aktivně se tak podíleli na zločinném systému.
Tato nedávná historie má na současném stavu národa a věcí veřejných klíčový vliv, co hůř - přesahuje personálně nejen do dnešních dnů, ale ještě na desítky let do budoucnosti.
Tři nejvyšší ústavní činitelé jsou bývalí komunisté, což považuji za plivnutí do tváře všem obětem komunismu. Je národní ostudou, že ani po více než třiceti letech od změny režimu nejsme schopni najít ze svého středu Čechy, kteří by neměli ruce zašpiněné krví. Od listopadu 1989 v ústavních institucích tolerujeme zločince (podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu), necháváme je nadále veřejně působit, ovlivňovat české země a určovat naši budoucnost.
Po listopadu 1989 jsme slyšeli, že nelze komunisty odstavit, protože by zemi neměl kdo řídit, chyběli by odborníci a s heslem "Nejsme jako oni" jsme rezignovali na jakoukoliv dekomunizaci státu.
Sice jsme rehabilitovali (a stále ještě rehabilitujeme!) oběti komunismu, odškodnili v rámci restitucí okradené (v mnoha případech dosti selektivně a nespravedlivě) a dokonce odsoudili některé příslušníky StB, SNB a vysoké představitele KSČ, ovšem o očistě a vyrovnání nelze hovořit ani se sebevětší dávkou optimismu.
Naprosto jsme selhali, nikdy jsme neprojevili vůli s tím něco udělat. Znamenalo by to totiž pohlédnout kriticky do zrcadla, do svých rodin a na své přátele. Přineslo by to lidská zklamání, utrpení, stud, zášť, popírání, ale jsem přesvědčen, že v konečném stavu by to znamenalo usmíření a klid - naději do budoucnosti a upřímnou současnost.
Již dobré tři dekády zastávám následující návrh - všem bývalým členům KSČ, příslušníkům StB a Lidových milic a jejich přímým potomkům znemožnit působení ve veřejných funkcích. Ač se to zdá být velmi tvrdé a nespravedlivé (vůči potomkům), jsem přesvědčen, že pouze takto začneme skutečný proces ozdravení, narovnání a morální obnovy.
Připomínání totalitních zločinů nestačí, je zapotřebí aktivních kroků, abychom se již nemuseli stydět, mohli s čistým štítem vzpomínat na oběti totality a v budoucnu se spoléhat na morální vitalitu českého národa.
David Kohut
P.S. uvědomuji si, že děti nemůžou za činy svých rodičů, proto by u nich mohla přijít v úvahu jakási bezpečnostní (lustrační) kontrola, která by ověřila, zda a jakým způsobem členství jednoho z rodičů zvýhodnilo postavení potomků - tímto děkuji Alešovi za kritickou poznámku a inspiraci
