06/04/2026
Dnes před 125 lety se narodil Rudolf Plajner - Táta, klíčová postava skautingu 20. století. Členem hnutí se stal již v roce 1916 pod vedením básníka Jiřího Wolkera v Prostějově. Prošel mnoha funkcemi od oddílového vůdce, přes okrskové a krajské zpravodaje až po náčelníka. Zažil tři zákazy skautingu a u všech byl přímým aktérem střetu s vládnoucí mocí.
Pro připomínku několika momentů z jeho života jsme sáhli do archivu našich časopisů - osudy Rudolfa Plajnera připomněl před časem článek Romana Šantory, vedoucího Skautský archiv, v časopisu Skautský svět.
1920: PLAJNERŮV ČIN JUNÁCKÝ
Lednovým dnem kráčí kolem brněnské Svratky mladý Rudolf Plajner. Kouká na řeku, po které plují ledy, když v tom zaslechne slabý výkřik o pomoc a vidí několik topících se dětí. Strhává kabát a vrhá se do mrazivých vln. Chytá chlapce a děvče, jenže je nedokáže dostat na břeh, proud je znovu strhává. Až druhý pokus je úspěšný. V řece ovšem zůstává ještě další chlapec. Takže Rudolfovi nezbývá než se vydat zpět, prokřehlý a zraněný od ker. Chlapce zachytí, oba však na chvíli pohltí voda, nemají sílu se dostat ven, pomůže až přivolaný voják. Rudolfa odnesou vysíleného do blízkého domu, ale on po chvíli mizí. Zůstane po něm jen kabát se skautskou legitimací, která dobrý skutek, jenž chtěl skrýt, vynese na světlo. Ač odmítá všechny odměny, je mu uděleno první vyznamenání Za čin junácký a prezident Masaryk mu věnuje signované stříbrné hodinky s datem 17. ledna 1920.
1940: NABÍZÍM SVŮJ ŽIVOT
Náčelník Junáka z moci úřední, Rudolf Plajner, kráčí se svým protějškem náčelní Vlastou Koseovou, vzhůru po schodech pražské Pečkárny – sídla gestapa. Kroky jsou pomalé a nejisté, ale musí, ne z vnějšího příkazu, ale z vnitřní povinnosti. Jdou nabídnout své životy za život B. Řeháka, internovaného velitele Junáka, kterého si nacisté vzali, s mnoha dalšími českými vlastenci, jako rukojmí. Neuspěli, o výměnu není zájem. Schází dolů... možná s trochou úlevy, ale především smutku. Bohuslav Řehák prožil válku v koncentračním táboře Buchenwald, ale přežil a vrátil se. Rudolf Plajner byl v průběhu války několik měsíců internován za odbojovou činnost. Manžel Vlasty Koseové a také skaut Jaroslav Kose je za odbojovou činnost v roce 1942 popraven.
1948: FACKA ZA 600 PADLÝCH SKAUTŮ
Jen o osm let později opět vchází Plajner s Vlastou Koseovou do vládní budovy, tentokrát na vyžádání. Vstříc mu jde jeho známý, komunistický představitel A. Čepička, který zítra vymění ministerstvo obchodu za spravedlnost a stane se představitelem nejhrubšího útlaku. Snaží se po dobrém oba přimět, aby podepsali přihlášení Junáka k Národní frontě. Jejich neochota se podřídit mu žene rozčílení do tváře, neudrží se, křičí „skauti neudělali nic pro osvobození republiky“ a přidává k tomu dvě facky na Rudolfovu tvář. Asi nečekal, že jednu dostane zpátky s vysvětlením „ne za sebe, ale za těch více než šest set padlých a umučených skautů“. Plajnera čeká několikaměsíční internace, ale kupodivu ne odsouzení a lágr, jako mnoho jiných bratrů a sester, „jen“ potupné překládání z jednoho učitelského místa na druhé.
1968–70: NOVÝ NÁDECH, ALE S OBAVAMI
Opět studený leden, Rudolfu Plajnerovi je 67 let a kráčí na pohřeb muže, za něhož před desítkami let šel nabídnout svůj život – Bohuslava Řeháka. Znovu si opakuje slova pohřební řeči připravené k přednesu. Když dochází ke strašnickému krematoriu, je překvapen počtem skautů a skautek. Osměleni pohyby ve společnosti, po dvou dekádách zákazů, připnuli na své kabáty omšelé lilie a ti odvážnější vyndali ze skříní svůj vetchý kroj. Už není tak statečný, má obavy ne za sebe, ale za všechny ostatní skauty. Cítí za ně odpovědnost a bojí se nových popravišť a věznic. Proto když přijde na přetřes obnova skautingu, je opatrný, pro hodně z nich, zvlášť mladých, až moc. Socialismus s lidskou tváří mu není cizí, spíše naopak. I proto nakonec souhlasí a plně se oddá nadšení z druhé obnovy. Stává se ikonou – Tátou, náčelníkem, ke kterému všichni vzhlíží a on se bojí je nezklamat a hlavně neublížit. Stáří je opatrné a ruská okupace zasadí novou hlubokou ránu jeho odvaze. Proto vrství další a další kompromisy a pod nátlakem stranické skupiny se smíří s ukončením skautské činnosti. Obavy z přicházejících perzekucí ho vedou na sedm let do Ústřední rady Pionýra, možná i s vidinou, že něco změní či zachrání. Na sklonku života se naplno obrátí do minulosti. Napíše 14 samizdatových knih z historie skautingu. Umírá v roce 1987.
