Pessos

23/08/2026

Chci se s vámi podělit o naše začátky v obedience. I když se vlastně pořád dá říct, že jsme na začátku, když se podívám zpátky, ten rozdíl je obrovský.

Naše první tréninky byly plné frustrace. Štěkání, odbíhání, čuchání, skákání… Ariška měla potřebu dělat všechno, ideálně všechno najednou a hlavně naplno. 😅 A dneska? Nebe a dudy.

A z velké části jsem si za to mohla sama. Vždycky jsem chtěla drivové zvíře. No… tak jsem ho dostala. 😂 Jenže Ariška šla do všeho na sto procent, rovně a bez přemýšlení někam to napálila. A já s ní vlastně nikdy nic moc klidného nedělala. Agility, hoopers, frisbee… pořád akce. Nebyla jsem dost důsledná a hlavně jsem ji pořádně nenaučila klidy.

Možná právě proto mě teď tolik baví pracovat na detailech. Vracet se k úplným základům, rozebírat jednotlivé věci, hledat, kde vzniká problém, a postupně je skládat zase dohromady.

Neznamená to, že je dneska všechno na 100 %. Není. 😄 Nějaký ten zvukový projev občas zazní, ale naše tréninky jsou teď klidné, prakticky bez štěkání a Ariška dokáže pracovat s radostí, aniž by u toho měla pocit, že musí každou vteřinu explodovat.

A pořád přicházíme na nové věci. Třeba jsme teď poprvé dělaly čtverec na hračku a zjistila jsem, že hračka ji vlastně nechává mnohem víc v klidu než jídlo. Takže máme zase další dílek skládačky a víme, na čem pracovat.

Aport vepředu, hračka vzadu? Pohoda.
Polohy a mistička s jídlem za zadkem? Frustrace přichází. 😂

Takže teď nás čeká další práce právě s jídlem za ní. A přesně tohle mě na obedience baví. Že člověk pořád něco objevuje, vrací se k základům a zjišťuje, že problém často není v samotném cviku, ale někde úplně jinde.

A hlavně bych chtěla poděkovat naší trenérce, že si nás vzala pod svá křídla, má s námi trpělivost a pomáhá nám všechny tyhle malé i velké věci rozmotávat. ❤️ A taky za další skvělý obedience tábor, na který jsme letos vyrazily už potřetí.

Když si vzpomenu na naše první tréninky a porovnám je s tím, jak spolu dokážeme pracovat dnes, mám z nás fakt radost. 🧡

25/07/2026

Existuje vůbec pejskař, který nikdy neslyšel „nebojte, on je hodnej“? Většinou tuhle větu stihneš slyšet přesně dvě vteřiny předtím, než cizí pes visí tomu tvému na krku. A hned potom přijde klasika „on si chce jen hrát“, což bývá často překlad pro: „Můj pes právě ignoruje signály toho tvého a nebo to skončí stejně jako viz příklad nebojte, on je hodnej.

Stejně legendární je „můj pes by to nikdy neudělal“, které většinou zazní těsně potom, co to právě udělal. 😄

Pak tu máme moje oblíbené „už jen jedna fotka“. Lež, kterou si říká každý, kdo někdy zkoušel vyfotit psa. A „klidná procházka“? Tu občas zažiju taky… když je ta správná konstelace hvězd a vesmír je mi nakloněn. Věta už jenom poslední pokus těsně předtím než zjistíš, že doteď jsi nic nenatočila a tak to zkusíš znovu a trénink tím doslova posereš, nejde to jinak říct a pal nadáváš a říkáš si, fakt to měl být poslední pokus.

Osobní prostor moc neznám. Spím se třemi psy, deseti plyšáky a přítelem v jedné posteli, takže o prostoru si můžu nechat zdát.

A život bez chlupů? Jestli někdo ví, jak na něj, dejte mi vědět. Zatím mám pocit, že jsou úplně všude. Obzvlášť když si vezmu černé oblečení. Můj kabát jednou spadl do psího pelechu a protože byl pelech i kabát černý, nikdo si toho docela dlouho nevšiml. 😂

A samozřejmě „už žádná další hračka“. Tu si říkám pravidelně. Jenže pak otevřu koš, krabici nebo boxy s hračkami… a stejně jim musím koupit na výcvik další míčky.

👇 Tak schválně… jaké je vaše WTF je…? Napište mi ho do komentářů

03/04/2026

28/03/2026

Kastrace je téma, na které jsem měla dřív úplně jiný názor.

Dlouho jsem byla zastánkyně toho, že pokud není zdravotní důvod, není potřeba do těla psa zasahovat. Přišlo nám to přirozené a správné.
Jenže pak přišly situace, které nám tenhle pohled postupně změnily.

U Boney se objevil pokročilý zánět dělohy, který přešel až do zánětu žaludku. Stihlo se to, ale jen tak tak.
Adéla takové štěstí neměla a v den plánované operace, ještě než se na sál vůbec dostala, zemřela.

Když jsem pak u Meggie nahmatala malou bouličku u cecíku, neváhala jsem ani minutu. Okamžitě jsem volala na veterinu a při operaci se rovnou udělala kastrace.
Ariška mezitím procházela opakovanými falešnými březostmi – teklo jí mléko, řešily se sirupy na zastavení laktace a celé to byl jeden velký hormonální kolotoč.

Dnes už máme obě holky vykastrované a je klid.
Nezměnila se jim povaha, neztratily radost ze života. Jen odpadl strach z toho, co přijde příště.

Zároveň jsme si začaly víc uvědomovat i fakta.
Pyometra postihne podle studií až přibližně jednu ze čtyř nekastrovaných fen do věku deseti let během života. Nádory mléčné žlázy patří mezi nejčastější nádory u fen a přibližně 40–50 % z nich je zhoubných.

Neznamená to, že kastrace je jediná správná cesta pro každého psa.
Ale znamená to, že prevence a včasné řešení mají obrovský význam.

Proto dnes víc hlídáme, kontrolujeme, prohmatáváme a u starších fen opravdu zpozorníme.
A u Aurelia teď zvažujeme další kroky a přemýšlíme i nad chemickou kastrací jako první variantou.

Každý pes je jiný. Každá situace je jiná.
A rozhodnutí by mělo vždy vycházet z konkrétního příběhu.

Jak to máte vy vy?
Máte psa kastrovaného, nebo jste se rozhodli jinak?

19/03/2026

V neděli máme trénink Treibballu - a ano, je to tak trochu fotbal se psem 😀⚽️

Treibball je psí sport, při kterém pes na povel tlačí velké míče do branky.
Na první pohled to vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti je za tím spousta komunikace, přemýšlení a spolupráce mezi psem a člověkem.

Treibball vznikl v Německu kolem roku 2005. Vymyslel ho trenér psů Jan Nijboer jako aktivitu pro ovčácké psy, kteří nemohli pracovat u stáda. Místo ovcí tak psi „nahánějí“ velké míče.

A ano… technicky vzato můžete říkat, že hrajete se svým psem fotbal 😄⚽
Dnes je ale vhodný pro téměř každého psa a dá se přizpůsobit jeho tempu i schopnostem.

👉 rozvíjí soustředění a práci s hlavou
👉 posiluje komunikaci mezi psem a člověkem
👉 pomáhá budovat sebevědomí (hlavně u citlivějších psů)
👉 učí psa pracovat na dálku

Odkaz k přihlášení na trénink v systému dogres v komentářích 👇

24/02/2026

Kdo si hraje, nezlobí.
Psi mě učí trpělivosti.
Regulaci emocí.
Být přítomná v okamžiku.
Být tady a teď.
S nimi.
I když je to někdy těžké.
A každá z těch věcí je náročná sama o sobě.
Natož dohromady.
A pak spolu stojíme na dětském hřišti.
Skáčeme do kaluží.
Válíme se v bahně.
Děláme andělíčky ve sněhu.
A já si uvědomím,
že disciplína a hravost se nevylučují.
Že právě díky té vnitřní práci
si můžu dovolit být znovu dítětem.
Díky nim mám radost z každého počasí.
A díky focení si tyhle okamžiky můžu uchovat.
Foxhyn pro mě není jen značka.
Je to připomínka, že život se nemá jen zvládat.
Má se prožívat.
Jak to máte vy?
Kdy jste si naposledy dovolili být zase dětmi?

02/02/2026

Ťuk ťuk… dobrý den, tady problémek. 😂🐾
Po dvou fenách jsem si pořídila svého prvního psa samce… a přišel Aurelius.
A to nejlepší? Aurelia chtěl můj přítel Josef. Ne já. 😭😂Josef říká, že si ho vybral, protože byl jinej.
A upřímně… byl. A pořád je. 😂🖤

Já jsem si totiž původně chtěla nechat fenu… jenže jsem se nemohla rozhodnout, jakou přesně chci…
tak nemám žádnou. 😂💀
Od štěněte po velkýho psa pořád platí: nejdřív akce, potom myšlenka. 😄
Do všeho jde po hlavě, moc nad tím nepřemýšlí… a energie má tak na tři psy.
A víte co? Díky Arišce mám na Aurelia vlastně nervy z ocele. 😂
Protože i Ariška je střela, co se do věcí vrhá po hlavě – takže mě krásně připravila na to, že tohle nebude žádný zenový pejsek.
A hlavně… já jsem si přála psa, co:
🎾 aportuje
🥏 miluje frisbee
🌊 miluje vodu
…tak mám přesně to, co jsem chtěla. 😂❤️
Je to největší hlídač… a navíc miluje vodu a zimu na rozdíl od své matky. 😭❄️🌊 která se klepe v zimě i v bundě.
(nejradši by skočil do rybníka, i když je zmrzlý.)
Mimochodem… Aurelius není úplně pes typu „ahoj všichni, pojďte mě hladit“. 😄
Spíš: „kdo jsi, proč tu jsi a co tady chceš?“
A zvuky? Ty jsou kapitola sama pro sebe.
Protože kdyby šlo o hlídání, tak už dávno máme doma bezpečnostní systém na NATO úrovni. 💀😂
Ale stejně je to moje největší láska. 🖤🐾