13/02/2026
Nebývá často, aby Mistr zněl naplno v naší Zlaté kapličce. Naposledy jsme tak měli rozkoše slyšet celý Ring v roce 2005 v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein v hudebním nastudování dirigenta Johna Fiore s Johnem Wegnerem v roli Wotana (opustil tento svět v roce 2019) a Olegem Bryakem v roli Albericha (Bryak se nešťastnou shodou okolností stal jednou z obětí tragické sebevražedné mise německého pilota společnosti Germanwings v roce 2015, jež letadlo navedl do alpského masivu).
Od té doby - nepočítáme-li Mistrovy realizované opusy ve Státní opeře Praha, divadla svými možnostmi stvořeného pro monumentální hudební plátna - se v Národním divadle neudálo nic, v čem by gigant operní literatury zazářil.
Patří nesporně ke cti smělému nápadu pp. Boye Hansena a Roberta Jindry, že se rozhodli alespoň z části a takto torzovitě představit Mistrovo dílo - byť divák musí mít pocit, jako kdyby se těšil na velkofilm v televizi a pustili mu zatím jen večerníček. Z původního nápadu na celý Ring vždycky po několika letitých vyjednáváních zbude jen buďto koncertantní provádění nebo zlatorýnské minimum. Příčinou jsou samozřejmě peníze, respektive jejich nedostatek - kdysi uváděná příčina v nedostatku krásných hlasů neobstojí, vždyť jsme to včera slyšeli a viděli sami. Chtělo by se zastesknout: jaká škoda, že si loňská bitkojnová aféra s oním darem nevybrala raději ministerstvo kultury. I když i zde platí Vergiliovo “timeo Danaos et dona ferentes”, představa nalité miliardy do kultury by jistě způsobila kýžené divy.
První diva večera - norská mezzosopranistka Tone Kummervold se zhostila role kousavé Fricky dokonale. Klobouk dolů kostýmním výtvarníkům Dorotě Karolczak a Kateřině Hubené za vtip s vizáží Fricky, moc jsme se pobavili! Alžběta Poláčková v roli jiskřivé mondény Frei vynikla oslnivým hořekováním o pomoc před oběma obry, dcery Rýna Sibera, Zajmi a Jalovcová debutovaly velmi zdařile. Mimořádně šťastnou ruku měl výběr na roli Albericha. Německý barytonista Joachim Goltz se představil jako Nibelung poprvé: stal se jedním s nosných pilířů inscenace. Jeho jasný, čistý a zvučný hlas plnil Zlatou kapličku od zdola nahoru a co říct, i na druhé galerii mu bylo rozumět. Hlavní hvězdy večera Stefan Margita v roli Logeho a Adam Plachetka jakožto Wotan strhujícím způsobem naplnili představu, jak mají zpívat bohové, i když v případě Logeho to není zcela přesné. Margita daleko předčil i posluchačova očekávání vzhledem k jeho avizovanému odchodu na zasloužilý odpočinek. Jeho hlas zněl v plné síle a bylo slyšet (a vidět!), že by dal ješte tři Metropolitní opery. Jeho rozsah ukazoval bez únavy ještě mnoho prostoru, než který Logeho výřečnost vyžadovala. Neskutečně jsme si ho užívali.
Zvědavost táhla samozřejmě k Adamu Plachetkovi, který sjíždí světové scény se svým basem. Sedne mu Wotan? A snad nemusíme říkat, že zcela. Wotan v jeho podání působí jako oživlý horský masiv. Hlasem plným rozhodnosti, snad s příliš zvonivým témbrem, Wotan zde - až trumpovsky neomaleně - řeší mrzutou situaci s plněním dohod. Kdyby neměl úlisného Logeho, kam by však přišel? Do Valhally jistě ne, jak Fafner s Fasoltem nasupeně předpokládají. Mimochodem, velmi vzácně je vidět oba obry v podobří, lidské velikosti. A vůbec to nevadí! Ostatně Zdeněk Plech jasně jako obr Fafner působí, je svým zjevem a hlasem přímo předurčen k této roli. Krása.
Také Mime Jaroslava Březiny je úchvatný! Zwerg zde přijíždí na kriplkáře a zcela bez respektu k postiženým z ní občas vyskočí. Jeho naříkání, vychytralost a také pomstychtivost ho staví do pozice týrané oběti svého bratra Albericha, který mu dává co proto. Hořekuje na svůj osud, ale my si představujeme, jaký herecký koncert bychom v něm viděli ve třetí části tetralogie Siegfriedovi! A tak zatímco divák hořekuje nad tentokrát svým osudem - proč Plachetku nemůže vidět třeba obdobně také v Siegfriedovi (a ve Valkýře!) v Národním divadle, dirigent Robert Jindra již jistě čeká na vábení k Zelenému vršku. Jeho hudební nastudování, elegantní a zřetelné nástupy ho řadí k přednim zkušeným operním dirigentům. Mocinky rádi bychom ho viděli nastudovat celý Ring! Bohužel nevíme, jestli to pp. Macinka a Klempíř umožní.
Orchestr opery Národního divadla sice začal v deších poněkud nejistě, ale po čase nejistota ustoupila a umožnila vyniknout impozantnímu zvuku. Mimochodem, pokaždé, když autor těchto řádků zažívá Zlato Rýna, je překvapen opulentností výrazových prostředků. Vždyť Rheingold je “jen” Vorabend - předvečer”, prostý prolog k mohutné sáze o lidském pokolení. Pohled do orchestřiště nenechá na pochybách, že tam, kde Rusalka v českém rybníce končí, začínají zelené dravé vody germánského Rýna.
Posuďte sami: Dřevěné dechové nástroje: Pikola, 3 flétny, 3 hoboje, anglický roh, 3 klarinety, basklarinet, 3 fagoty, kontrafagot.
Žesťové nástroje: 8 lesních rohů (5.–8. hráč hraje také na tenorové a basové Wagnerovy tuby), 3 trubky, basová trubka, 3 pozouny (2 tenorové, 1 basový), kontrabasový pozoun, kontrabasová tuba.
Bicí nástroje: 2 sady tympánů, činely, triangle, tam-tam, a specificky pro scénu v Nibelheimu 18 kovadlin různých velikostí (9 malých, 6 středních, 3 velké) laděných do F, kladivo.
Harfy: 6 harf (často je v orchestřišti 6 a jedna sedmá harfa na scéně, případně celkem 7).
Smyčcové nástroje: 16 prvních houslí, 16 druhých houslí, 12 viol, 12 violoncell, 8 kontrabasů.
Specifika: Mistr pro tuto operu požadoval specifický zvuk lesních rohů a žesťů, což vedlo k zavedení tzv. "Wagnerových tub" (kříženec lesního rohu a tuby). Vzhledem k rozsahu vyžaduje partitura velký počet hráčů a specifické je také použití kovadlin, které znázorňují práci Nibelungů v podzemí (wikipedia).
Sluší se připomenout i tvůrčí příspěvek slovenské režisérky Slávy Daubnerové. Někteří diváci poněkud na samém začátku znervózněli, když byli vystaveni čisté filmové kopulační akci hned na začátku díla: jakýsi fešný Prométeus - ale spíše míněn Nibelung - šuká jednu z Rheintochter. Když pomineme fakt, že právě tělesná láska je tu Alberichovi odepřena, vtírnou se nám do mysli fráze jako “laciná podbízivost” či “už neví co by”. Sexuální excitace na začátku tetralogie je shodou okolností to poslední, co chce divák cítit. Myslím, že to bylo příčinou bučení místo aplausu při děkovačce režijního realizačního týmu, i když je možné, že se někteří pouze cvičili na Bayreuth. Jinak totiž Sláva Daubnerová a její lidé podali výtvarně konformní výkon, zcela jistě zapadající do světového průměru. Jinak - scéna, umístění zpěváků a jejich herecké vedení bylo výborné. Přímo “faszinierend”je ztvárnění cesty Wotana a Logeho do Nibelsheimu: brrr, ubozí trpící (tanečníci ND)pod knutou debila!
Jen toho explicitního sexu, již beztak na jevišti nudného, pokud zrovna kamera nezabírá švarnou p***l jako zde, prosím příště méně. V hudbě Mistrově je to vyjádřeno dostatečně, celá scéna je o sexu.
Shodou okolností si dnes připomínáme den, kdy Mistr zemřel. Před 143 lety vydechl naposled v Palazzo Vedramin v Benátkách. Kdyby byl býval tušil, že i o tolik let později se budou jeho díla se vší vážností uvádět v naší matičce Praze? Byť pomálu a torzně? Díky všem! Velké díky všem.
