Cesta duše Lauren

31/07/2026

Zemřelo ti dítě? A přesto máš někdy pocit, že je pořád s tebou?
Že ti posílá znamení. Že ho potkáváš ve snech. Že některé věci kolem tebe nejsou jen náhoda.
Možná si říkáš, jestli si to jen namlouváš. Já jsem si tu otázku kladla taky. A právě proto jsem napsala Poselství znovuzrození.

Knihu o bolesti, znameních, duši, lásce, která nekončí smrtí, a o mé vlastní cestě za poznáním, že možná existuje mnohem víc, než dokážeme vidět.
Protože někdy naše srdce cítí něco, co naše mysl ještě neumí pochopit. 🤍
www.poselstviznovuzrozeni.cz
Poselství znovuzrození – Barbora Lauren

24/07/2026

Někdy duše projde tou největší temnotou, aby poznala své vlastní světlo. Jsou ztráty, které nezmizí. Jen se časem naučíme žít s láskou, která už nemá podobu, kterou jsme znali.

Ale duše naše děti neztrácí. Možná jen odešly napřed…
tam, kam jednou všichni dojdeme. A zatímco jejich těla odpočívají ve světle, jejich láska zůstává s námi.

V každém motýlovi. V každém paprsku slunce. V tichu, které najednou není prázdné. Protože některá spojení nevytvořilo tělo. Vytvořila je duše. A to, co spojila duše, smrt nedokáže rozdělit. 🦋

19/07/2026

Jsou chvíle, kdy neslyšíme jejich hlas…
ale jejich duše k nám stále promlouvá.
Jsou chvíle, kdy je nemůžeme obejmout…
ale láska mezi námi stále existuje.
Jsou chvíle, kdy nevidíme jejich světlo…
ale přesto nás stále vede.
Někdy se duše rozloučí s tělem,
ale nikdy ne s těmi, které milovala.
Možná nejsou pryč.
Možná jsou jen na místě,
kam za nimi zatím nemůžeme.

14/07/2026

Některá data se z kalendáře nikdy nevytratí.
Nezáleží na tom, kolik let uplyne. Tělo si pamatuje. Srdce si pamatuje. A duše pozná tu chvíli dřív, než se podíváte na hodiny.
Dnes jsou to čtyři roky.
Rozhodli jsme se odjet. Neutíkali jsme před vzpomínkami. Jen jsme nechtěli zůstat stát na místě, kde by nás bolest dohnala ještě dřív než ráno.

Na prvním místě nás přivítala ulice číslo 14. Dostali jsme pokoj číslo 4 a kód pro vyzvednutí klíčku byl 1404
Jen jsem se usmála. Jsou věci, které už se nesnažím pochopit. Jen je tiše přijímám.

Dnes, 14. července, jsme pokračovali dál. Obloha náhle potemněla a během několika vteřin se spustil déšť. Tak silný, že téměř nebylo vidět na cestu. Podívala jsem se na hodiny. Přesně ten čas.

Čas, kdy se před čtyřmi lety zastavil můj svět. A jako by ani to nestačilo, z reproduktorů začala hrát má oblíbená píseň How Deep Is Your Love.

V tu chvíli se ve mně všechno rozsypalo. Sevřelo se mi hrdlo. Nemohla jsem se nadechnout. Slzy tekly samy a já je ze všech sil zadržovala, aby je nikdo neviděl. Křičela jsem, ale jen uvnitř sebe. Beze slov. Jen bolestí, která ani po čtyřech letech neztratila svou sílu. Tehdy jsem znovu pochopila, že některé rány se nehojí. Jen se kolem nich naučíme žít. A pak přijde jeden den. Jedna hodina. Jedna píseň. A všechno se na malý okamžik vrátí.

Když jsem se podívala do navigace, zjistila jsem, že vlastně jedeme do domu znovu s číslem 14. Na recepci nám podali klíček od pokoje číslo 14. Ve výtahu ležel velký bílý polštář.

A když jsem byla na balkóně, přiletěl ke mně malý ptáček. Sedl si tak blízko, jako by mě znal. Jako by přišel jen na chvíli. Jen proto, aby mi připomněl, že láska neumí odejít. Někdo v tom uvidí náhodu. Já vím jen jedno. Láska nikdy nekončí. Jen se naučí mluvit jiným jazykem. Někdy čísly. Někdy deštěm. Někdy písní. A někdy malým ptáčkem, který přiletí přesně ve chvíli, kdy ho vaše duše potřebuje nejvíc.

02/07/2026

🌈❤️‍🩹Jsou období v roce, která se do duše nevracejí podle kalendáře, ale podle srdce.
Vždy když přijde červencový úplněk v Kozorohu, vím, že se blíží den, kdy ses vydal na svou cestu. Den ve znamení, ve kterém ses narodil. Každý rok je to stejné. Ve mně se něco tiše probouzí a svět kolem začne mluvit jazykem, kterému rozumí jen srdce.
Letos jsem tvou přítomnost cítila neobyčejně silně.
Šla jsem věšet prádlo na zahradu a malý ptáček přiletěl tak blízko, že jsem měla pocit, jako bych se ho mohla dotknout. Druhý den tam na mě znovu čekal. Pro někoho by to byla náhoda. Pro mě to bylo něžné zastavení. Tiché připomenutí, že mezi nebem a zemí existuje mnohem víc, než dokážeme vysvětlit.
Pak mě něco vedlo vzít do ruky svou knihu. Vyfotit ji. Sdílet ji, aby nesla své poselství dál. A přitom jsem cítila, že tentokrát není určena především ostatním. Byla určena mně.

Otevřela jsem ji náhodně na straně 31. Kapitola nesla název Pozdrav z jiného časoprostoru. Usmála jsem se. Protože některé odpovědi přicházejí přesně ve chvíli, kdy je nepotřebujeme hledat.
A právě teď, když píšu tato slova, v lampě tiše prasklo. V té samé lampě, na které jsem si při fotografování všimla čísla 14. Čísla, které je pro mě mostem mezi našimi světy. Tvůj den narození. Tvůj den odchodu.
Někdo řekne, že je to jen shoda okolností. Já už dávno vím, že láska umí mluvit i beze slov.
V těchto dnech se staré rány znovu otevírají. Když na tebe myslím, bolest je stále skutečná. Jen už není sama.
Jednou jsem četla, že když přijde bolest, máme ji obejmout vzpomínkou na něco krásného. A tak pokaždé, když se ve mně rozlije smutek, přijde vzápětí jiná myšlenka.

Vždyť tě tady mám zpátky. Ne tak, jak bych si kdysi přála. Ale způsobem, který je stejně skutečný.
Ve znameních. V tichu. V lásce, která nezmizela. A také v jemném otisku duše tvého bratra, který mi připomíná, že některá spojení neumí přerušit ani smrt.

Ve mně se tak setkává bolest s vděčností. Slzy s úsměvem. Stesk s jistotou. A já vím, že když jsme svým srdcem opravdu otevření, život k nám nepřestává promlouvat. Jen už nemluví stejným jazykem jako dřív.

23/06/2026

Před lety jsem poskytla tento rozhovor v době, kdy jsem se učila žít s bolestí, kterou si žádný rodič nepřeje poznat. Právě z této cesty, ze slz, otázek i hledání smyslu, později vznikla moje kniha. Není jen o ztrátě. Je o síle člověka znovu vstát, když se mu zhroutí svět. ❤️ Odkaz na knihu najdete zde:

https://www.poselstviznovuzrozeni.cz/

👉 https://youtu.be/9w2XcgH38U8

𝐑𝐎𝐙𝐇𝐎𝐕𝐎𝐑: Zažila smrt svého dvouletého syna, který se ji snažil upozornit, že brzy odejde z tohoto světa. „Čtrnáct dní před smrtí mi Samuel říkal maminko, budu mrtvej. Potom to zopakoval ještě den před tou tragickou událostí, usmíval se, prstíkem ukazoval nahoru k nebi a říkal domů,“ vypráví v rozhovoru Barbora Křepelková, která věří v posmrtný život a sílu a naději hledá ve víře

🎧 Poslechněte si celý rozhovor v odkazu

16/06/2026

Nejvíc nebolí zlá slova. Často bolí ta dobře míněná.

Lidé chtějí pomoct, utišit bolest nebo najít správnou radu. Jenže ztráta dítěte není problém, který lze opravit jednou větou.

Někdy je tím největším darem obyčejná otázka: „Jak se máš?“ A pak ochota opravdu naslouchat.

Jakou větu jste po ztrátě svého dítěte slyšeli vy a nikdy na ni nezapomenete? 💔

👇 Pokud chcete, podělte se v komentářích. Možná tím pomůžete ostatním lépe pochopit, jakou sílu mají slova.❤️

15/06/2026

Dlouho jsem vám sem nepsala o mé příběhu jak pokračuje.
Za měsíc to budou čtyři roky od odchodu mého druhého syna. A jen o pár dní později oslaví třetí narozeniny můj třetí syn, který přišel po něm.
Někdy sedím v tichu a jen ho pozoruji při hře. Vezme nákladní auto, postaví před něj malého panáčka, otočí ho zády a přejede ho. Pak ho zvedne a udělá to znovu. Vždycky stejně.

A já cítím, jak se ve mně něco zastaví. Ne smutek. Ne strach. Spíš zvláštní známý pocit. Jako když se na okamžik otevřou dveře mezi tím, co vidíme, a tím, co pouze tušíme.

Čím víc se blíží toto období, tím víc přemýšlím o tom, jak hluboká je paměť duše. O tom, zda si opravdu nese své příběhy dál. Zda v ní zůstávají otisky lásky, bolesti, odchodů i návratů.

Když se dívám na svého syna, někdy mám pocit, že život není přímka. Že je to kruh. Tiché plynutí, ve kterém se nic skutečně neztrácí.
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že se na mě dívají stejné oči. Že znám ten úsměv. To ticho. Tu blízkost, kterou nedokážu vysvětlit nikomu, kdo ji sám nezažil.
Nevím, jaké jsou zákony duše. Vím jen, že některá setkání působí jako návrat domů.
A když ho pozoruji, jak si hraje, jak roste, jak se směje, někde hluboko v sobě cítím, že láska umí najít cestu zpátky. Ne vždy ve stejné podobě. Ne vždy tak, jak bychom čekali. Ale přesto zpátky.
Možná právě proto se mé srdce v tomto čase nikdy neobrací jen k tomu, kdo odešel. Obrací se i k tomu, kdo přišel.

A někde mezi těmito dvěma světy, mezi odchodem a narozením, mezi ztrátou a zázrakem, stále slyším stejnou duši, jak mi tiše šeptá, že láska nikdy neumírá. 💫🦋🌈

13/06/2026

Úryvek z mé knihy „Protože pouto duší přetrvává věky, přesahuje životy a nachází si cestu zpět, bez ohledu na okolnosti.“ ❤️ www.poselstviznovuzrozeni.cz