27/04/2023
Archeologický výzkum probíhající v bývalém cukrovaru v Praze-Modřanech a náhled na to, jaké prehistorické památky odkrývá
Jako velkou skládanku poznatků o minulosti lze chápat záchranné archeologické výzkumy, které se odehrávají v místech bývalého modřanského cukrovaru a jeho okolí. První dílky skládanky se začaly objevovat ke konci 19. století a v průběhu století následujícího – šlo o náhodné a zpravidla porušené nálezy pravěkého stáří bez náležité dokumentace ničené v pískovnách a při stavebních aktivitách, často velice zajímavé, jako např. žárové hroby z mladší (1300–1000 př. Kr.) a pozdní doby bronzové (1000–800 př. Kr.) a ze starší doby římské (40 př. Kr. – 150 po Kr.). Plošné výzkumy jsou zde záležitostí teprve posledního desetiletí, a ačkoli dosud nebyly vědecky podrobně zpracovány, značně rozšiřují poznání minulosti blízkého okolí cukrovaru. Nálezy ukázaly, že zde stály zemědělské usedlosti i celé vesnice v pozdní době kamenné, době bronzové a době římské, dokonce se podařilo odkrýt i neobvyklý kostrový hrob z doby římské nebo depot bronzových náramků z přelomu střední a mladší doby bronzové.
Také v souvislosti s novou výstavbou v areálu bývalého cukrovaru probíhá archeologický výzkum, jenž po etapách zjišťuje a dokumentuje památky zachované dosud pod zemí. V roce 2021 proběhla terénní fáze výzkumu někdejšího říčního břehu při železniční trati v severní části areálu. V nivních říčních náplavech se podařilo zachytit nálezy pravěkých keramických nádob, fragment kamenné sekery a patrně bronzový prsten. Vrchní úroveň naplavených hlín obsahovala zlomky novověké keramiky. Nivní souvrství tu vypovídá především o krajinných proměnách spojených s lidským působením, kdy množství půdy ze zemědělsky obdělávaných ploch erodovalo a bylo jinde ukládáno vodními toky. Zároveň lze mít za jisté, že vltavský břeh (až v 19. století se po zasypání části koryta posunul o 60 metrů západně) zde byl v průběhu pravěkého osídlení navštěvován lidmi, kteří sem přicházeli s hospodářskými zvířaty, za rybolovem, sběrem škeblí i dalšími účely.
V první polovině roku 2022 pokračoval v bývalém cukrovaru záchranný výzkum poblíž křižovatky ulic Komořanské a K Vystrkovu. Naprostá většina z více než 300 dokumentovaných zahloubených objektů představovala pozůstatky pravěkých sídlišť. Nejstarší z nich patří někam do rozmezí časného až středního eneolitu (4500–2800 př. Kr.). Nejzajímavější z nich představují patrně dílny na výrobu kamenné štípané industrie, snad v mělce zahloubených domech, kde se kumulovalo množství úštěpů, čepelí i jader z různých materiálů, především severských silicitů glacigenních sedimentů (pazourků), méně z křemenců ze severozápadních Čech a snad i z jiných surovin. V mladším eneolitu sloužilo místo jako pohřebiště, jak o tom svědčí nález celého kostrového hrobu dospělého muže, vybaveného při pohřbu keramickou mísou s masitým pokrmem (z nějž se zachovalo žebro) a džbánkem. Poblíž byla odkryta výbava dalšího hrobu sestávající z mísy a dvojice džbánků. Hrobová jáma i s ostatky byla asi zničena výkopem pro zásobní jámu o tisíc let později, v mladší době bronzové. Konečně zlomky zdobené nožky mísy a další mísy byly vyzvednuty z výplně novodobého výkopu, který v 19. či 20. století pravděpodobně kompletně zničil další hrob a zlomky keramiky se dostaly do jeho výplně. Podle keramických nádob i podle typické polohy pohřbeného jedince, uloženého se skrčenými dolními končetinami na levém boku hlavou k severu a tváří k východu, lze toto zřejmě nevelké pohřebiště zařadit do kultury zvoncovitých pohárů (2500–2300 př. Kr.).
Převážnou většinu jam řadíme do mladší doby bronzové a náleží knovízské kultuře (1300–1000 př. Kr.). Množství malých kruhových jam představuje sloupové jámy, ve kterých byly ukotveny dřevěné sloupy nadzemních staveb, převážně domů, případně i ohrad nebo různých přístřešků. Životnost takových dřevěných domů, jejichž stěny byly zpravidla vypleteny proutím a omazány hlínou, se odhaduje na nižší desítky let, a není proto divu, když na odkrývaných sídlištích vytvářejí nejasné shluky a obvykle nebývá možné rozpoznat půdorysy konkrétních staveb. Pro knovízská sídliště je typická přítomnost hlubokých zásobních jam, které původně sloužily pro dlouhodobé uskladnění obilí a posléze byly zaplňovány cíleně či samovolně sídlištním odpadem, v němž převažují zlomky keramických nádob, zvířecí kosti, zlomky mazanice (vypálené hlíny ze shořelých staveb, pecí atd.), někdy i zlomky kamenných mlýnků (drtidel) aj. Jako příměs se ve výplních takových jam vyskytují občas i malé fragmenty keramiky ze starších etap zdejšího osídlení, v našem případě z období časného až středního eneolitu (4500–2800 př. Kr.) a z mohylové kultury střední doby bronzové (1600–1300 př. Kr.). Detailnější náhled bude možný až po základním zpracování, avšak i na základě pozorování z terénní části výzkumu lze říci, že v cukrovaru odkrytá část vesnice z mladší doby bronzové, tedy část „mladobronzových Modřan“ trvala od starší fáze knovízské kultury po střední či mladší. Jednu jámu lze podle typické hřebenované keramiky štítarské kultury datovat do pozdní doby bronzové (1000–800 př. Kr.).
Datování hrobu, v němž bylo pochováno malé dítě ve skrčené pozici na pravém boku, hlavou k západu a tváří k jihu, nebylo kvůli nedochované pohřební výbavě možné a umožnilo by jej jedině užití radiokarbonové metody datace. Ostatky ještě mladšího dítěte se objevily v kumulaci velkých zlomků keramických nádob ve vrchní části výplně jedné z velkých knovízských zásobních jam. Šlo jen o několik málo kostí lebky a končetin. Zajímavý byl však výběr střepů nádob, v němž se kromě knovízských nádob objevila i část nádoby ze střední doby bronzové a eneolitu.
Další etapa výzkumu v bývalém cukrovaru byla zahájena na jaře roku 2023 kvůli plánované dočasné silniční přeložce a retenčním nádržím podél Komořanské ulice. Podařilo se zdokumentovat přes 150 sídlištních zahloubených objektů (sloupových jam, zásobních jam, funkčně nejasných sídlištních jam, zahloubený dům, část žlábku a krátký úsek příkopu). Malý zahloubený dům přibližně čtvercového půdorysu patřil do rozmezí časného až středního eneolitu (pravděpodobně kultuře nálevkovitých pohárů ve starším eneolitu – 3800–3350 př. Kr.). Většina jam opět vznikla v mladší době bronzové, jak to prokazují movité nálezy z jejich výplní. Mezi nimi zaujme rozlámaná dvojdílná odlévací forma na bronzový srp, vybroušená z měkké horniny (prachovce či jílovce) se stopami grafitu v negativu pro výrobek. Z bronzových předmětů je třeba zmínit jehlici, sloužící pro sepnutí oděvu.
Zajímavá byla trojice depotů zlomků kamenných mlýnků (drtidel) a dalších kamenů o velikosti až do 40 cm v blízkosti u sebe.
Z výplně zásobní jámy štítarské kultury z pozdní doby bronzové nálezový fond obohatilo mj. jehlancovité závaží z vypálené hlíny.
Kromě zahloubených objektů bylo v letech 2022 a 2023 zkoumáno ve čtvercových sondách i souvrství. Na fluviálních či fluviálně-eolických pleistocenních píscích se vyvinula nepříliš mocná vrstva hnědé holocenní půdy, do které se zahlubovaly pravěké jámy. Následně po zániku osídlení došlo k převrstvení celé lokality tmavě šedohnědou písčitohlinitou vrstvou, která obsahovala značnou příměs pravěkého odpadu (zlomků keramických nádob, mazanice ad.). Jde zřejmě o přemístěnou kulturní vrstvu, která se v blízkosti v průběhu staletí lidského osídlení vytvářela snad do pozdní doby bronzové, kdy docházelo k její erozi a akumulaci na mírném svahu klesajícím k Vltavě. Datování a interpretace těchto krajinných proměn bude jedním z úkolů v závěru základního zpracování výzkumu. Světlejší vrstva nad vrstvou posledně zmíněnou již představuje novověký terén, který se tu vlivem orby a splachů vytvořil. Místy se jasně ukázaly rýhy od oradel.
Části zkoumaného prostoru byly bohužel více či méně poškozeny či zničeny stavební činností v 19. a 20. století, základy budov, inženýrskými sítěmi i velkou nádrží i různými výkopy. Přesto dochované terény, byť postupně zabírané novými stavebními akcemi poskytují náhled do dávné minulosti pozdní doby kamenné, kdy zde na písčité terase nad řekou Vltavou mezi Libušským a Cholupickým potokem jednotlivé usedlosti či vesnice s rozptýlenou zástavbou časného až středního eneolitu vystřídalo malé mohylové pohřebiště z mladšího eneolitu, aby se na místo opět ve střední době bronzové vrátilo zemědělské osídlení, které přetrvalo stovky let až do pozdní doby bronzové. Je velice cenné, že se archeologické poznání výstavbou ohrožených míst v cukrovaru a jeho okolí postupně zaplňuje a zahušťuje.
Uvedené poznatky jsou pouze předběžné, založené na pozorování v terénu a důkladné vyhodnocení si vyžádá ještě mnoho času a úsilí, přinese však soubor informací, jež bude možné využít pro budoucí vědecké vyhodnocení. Cílem archeologie jako vědy samozřejmě není pouhé vykopávání, zakreslování a zapisování nálezů, nýbrž kladení si širokého spektra otázek a získávání odpovědí na ty aspekty lidské minulosti, které jsme archeologickými metodami schopni zachytit a o kterých nám jiné prameny, zejména historické (písemné), řeknou jen málo, nebo vůbec nic.
Pavel Kacl
