Paměť národa

Paměť národa Sbíráme vzpomínky pamětníků 20. století. Naši práci najdete na www.pametnaroda.cz.
(276)

02/06/2026

Když se Zdeněk Šolc vrátil z komunistického vězení, vážil pouhých 43 kilo. Jako člen protikomunistického odboje byl v roce 1949 odsouzen k 16 letům odnětí svobody za velezradu. Jeho manželka Blanka Čílová ho během vazby mohla navštěvovat jen zřídka. Na první setkání vzpomíná těžce. Když jsem viděla, v jakém byl stavu, podržela jsem se přepážky, která byla mezi námi. Poprvé v životě mě tehdy napadlo, že tohle nemám sílu vydržet,“ popisuje.

Na svobodu se dostal díky amnestii v roce 1953. Když se však vrátil domů, Blanka nechápala, kdo to přijel. „Měl těžce rozsekaná záda,“ líčí smutně. Zdeněk Šolc se poté na veřejnosti už nikdy nesvlékl, nechodil se koupat, nepřál si, aby doživotní šrámy na jeho těle viděly jeho vlastní děti. Zemřel v roce 1969 po dlouhé nemoci.

Po smrti své první a osudové lásky se pamětnice znovu vdala. Jejím mužem se stal Vratislav Číla, nejlepší přítel manželů Šolcových, který v témže procesu dostal doživotní trest. Pojilo je tedy nejen prožité trauma, ale také hluboký odpor vůči komunistickému režimu.

Celý tento příběh najdete v nové publikaci 100 let paměti východních Čech z dílny Post Bellum Východní Čechy. Kniha vypráví svědectví tří desítek pamětníků, kteří zásadní část svého života prožily v tomto regionu. „Kniha je poděkováním našim vypravěčům, kteří jsou ochotni podělit se o své radosti i traumata,“ vysvětluje vedoucí východočeských dokumentaristů Paměti národa Miroslav Tyč.

Více informací najdete na odkazu v komentářích.

„Nestavme na roveň české a nacionalistické.“ Tak hodnotí dnešní debatu o česko-německých vztazích Bernd Posselt, mluvčí ...
01/06/2026

„Nestavme na roveň české a nacionalistické.“ Tak hodnotí dnešní debatu o česko-německých vztazích Bernd Posselt, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení a člověk, který se dlouhá léta zasazuje o smíření mezi Čechy a sudetskými Němci.

V rozhovoru pro Paměť národa připomíná, že diskuse o vyhnání sudetských Němců se v České republice vede už od dob Charty 77 a že se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Oceňuje především práci historiků a veřejnou debatu, která podle něj dosáhla vysoké odborné úrovně. Velký význam přikládá také letošnímu sudetoněmeckému dni, který označuje za další krok na cestě ke smíření. Nejvíce na něj zapůsobilo setkání se dvěma ženami z řad tzv. Wintonových dětí. Jedné bylo 91 let, druhé 94. Obě přijely uctít památku obětí šoa. „Vyzařovala z nich touha po usmíření a láska,“ vzpomíná Posselt.

Přesto ani dnes nejsou česko-německé dějiny tématem bez emocí. Letošní setkání doprovázely protesty a ostré reakce části veřejnosti. Posselt se v rozhovoru vrací nejen k nim, ale také k vlastní minulosti, kdy podporoval český disent a pomáhal lidem pronásledovaným komunistickým režimem.

Jak se podle něj proměnil pohled Čechů na sudetské Němce? Kde vidí největší pokrok ve vzájemných vztazích? A proč je přesvědčený, že smíření není uzavřenou kapitolou, ale úkolem i pro další generace? To si můžete přečíst v celém rozhovoru na odkazu v komentářích.

V těchto dnech uplynulo 81 let od začátku tragického pochodu brněnských Němců, vyhnaných 30. a 31. května 1945 z města d...
01/06/2026

V těchto dnech uplynulo 81 let od začátku tragického pochodu brněnských Němců, vyhnaných 30. a 31. května 1945 z města do improvizovaného tábora v Pohořelicích a pak dál do Rakouska. V pochodu šel i tehdy desetiletý Roman Frait. Čekala ho však ještě další těžká životní zkouška: v roce 1950 se jako dospívající dostal do pracovního nasazení v Bělorusku a poté do trestaneckých táborů na Kavkaze a na Urale.

Vzpomínkám pana Fraita jsou věnovány Příběhy 20. století, které tentokrát vznikly ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Připravil je pro vás Adam Drda ve spolupráci s Český rozhlas Plus. Odkaz v komentáři.

31/05/2026

Náš projekt Paměť národa se již dlouho zabývá osudy našich babiček, dědečků i rodičů, kteří skrz válku a totalitní režimy prožili mnohé své osudy ve strachu či utrpení. Nyní je naší občanskou povinností nejen jejich osudy vyprávět a pamatovat si je, ale i aktivně zabránit tomu, aby se opakovaly✍️.

Válka na Ukrajině trvá již pátým rokem a mediální, občanský i politický zájem o ni přirozeně upadá. Obracet záda k utrpení jen kvůli tomu, že trvá dlouho a bereme ho jako samozřejmost, je ovšem přesně bod, ve kterém ho necháme vyhrát. Podpora Ukrajiny, která je klíčová pro naši bezpečnost, svobodu i demokratické a lidskoprávní hodnoty nyní stojí hlavně na nás. Na jednotlivcích 🇺🇦✌️.
Nedopusťme, aby se krutá historie opakovala.

Různé osudy i různé životní cesty pojící zkušenosti s válkou, násilím a režimy, které ovlivnily životy jejich rodin. Jed...
31/05/2026

Různé osudy i různé životní cesty pojící zkušenosti s válkou, násilím a režimy, které ovlivnily životy jejich rodin. Jeden z takových osudů se odehrál nedaleko Ploštiny, kde vyrůstal František Sochora. Ten se jako mladý zapojil do partyzánského odboje. Když válka skončila, nepřišlo jen osvobození. Otec pana Sochora byl po roce 1948 odsouzen za podporu odbojářů skupiny Světlana. Jeho rodina přišla o hospodářství a následky totalitních režimů si nesla dlouhá léta.

Podobný osud potkal i Marii Henzlovou, která už jako čtrnáctiletá pomáhali během války partyzánům. Většina její rodiny za odboj zaplatila životem, otec i bratr zemřeli v koncentračním táboře a o osudu její matky se nepodařilo zjistit další podrobnosti. Ani život paní Henzlové nebyl jednoduchý, během života přišla o manžela i dva syny.

Příběhy jako jsou tyto je stále důležité si připomínat. Neméně důležitá je starost o ty, kteří je sami prožili. Pracovníci z Center pomoci Paměti národa jsou s pamětníky v každodenním kontaktu, pravidelně se s nimi schází a zjišťují, co je trápí nebo jim naopak dělá radost. Jen od ledna do dubna uskutečnili 266 osobních návštěv a stovky dalších konzultací a telefonátů. Samozřejmostí je také pomoc při jednání z úřady nebo při zprostředkování lékařské péče.

29/05/2026

Usměvavé děti, upravené ulice, zdánlivě normální život. Tak nacistická propaganda ukazovala Terezín světu. Skutečnost byla ale úplně jiná. Na život v terezínském ghettu vzpomíná Pavel Pick. Pomozte nám zachovávat a zaznamenávat další příběhy pamětníků. Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme. 🖤

Mezi těmi, kdo vyslyšeli na konci druhé světové války výzvu Československého rozhlasu k povstání, nebyli jen vojáci a od...
29/05/2026

Mezi těmi, kdo vyslyšeli na konci druhé světové války výzvu Československého rozhlasu k povstání, nebyli jen vojáci a odbojáři – na barikády šli také věhlasný závodní cyklista, motocyklový šampion, nebo mladí lidé zapojení do Skauta a Sokola. Ti všichni se zapojili do bojů, které vypukly 5. května 1945 na desítkách míst po Praze, ačkoli si možná předtím nepředstavovali, že jim vysportovaná fyzička pomůže nejen během cvičení nebo sportovních soutěží a závodů, ale i v bránění hlavního města.

Jedním z nich byl vášnivý cyklista Jaroslav Cihlář. Kolo po celý život neopustil, ať už působil jako závodník, trenér nebo popularizátor, byl dokonce dvacetinásobným mistrem Československa v různých závodních kategoriích. Během povstání však našel i jeho nové, specifické uplatnění – jezdil jako cyklistická spojka mezi barikádami. Vzpomínal, jak doručoval zprávy po celé Praze, ale také na absurdní případy lidí vězněných pro podezření, že jsou Němci. Další významnou postavou byl František Juhan, známý československý motocyklový a plochodrážní závodník – tehdy jeden z nejlepších na světě, během povstání v roli velitele.

Dění se nemohli neúčastnit Sokolové, pro které vlastenectví bylo životní mantrou, jako spojky fungovali i členi Skauta. Pavel Tučný se přes kamarády ze Sokola a ze skautského oddílu se zapojil do činnosti odbojové organizace Zpravodajské brigády, která vzešla ze skautského prostředí. V jednu chvíli dostal za úkol i osobně hlídat zajatce, významného příslušníka gestapa. „Když jsem tam za ním stál, přemýšlel jsem, jestli bych dokázal na něj vystřelit, kdyby se pokusil o útěk. Vždyť to jsou taky lidi. Ale kdyby k tomu došlo, tak musíš, říkal jsem si. Takové myšlenky mi probíhaly hlavou.“

Přečtete si příběhy jejich odvahy v celém článku: odkaz naleznete v komentáři. Text vznikl ve spolupráci s Květy na podporu Běhu pro Paměť národa.

💛 Poslední starty Běhu pro Paměť národa jsou před námi. Dnes, 29. 5. poběžíme v Novém Městě na Moravě a 30. 5. v Ostravě. Do cíle míří i poslední dny Firemní a Školní výzvy. Ještě můžete být u toho.

Ludmila Kloudová Veselá byla teprve čtvrtou ženou v Československu, která získala titul doktorky práv a státních věd. Pa...
28/05/2026

Ludmila Kloudová Veselá byla teprve čtvrtou ženou v Československu, která získala titul doktorky práv a státních věd. Patřila tak mezi průkopnice české advokacie. Už od dětství vyrůstala v prostředí práva a veřejného života. Její otec František Veselý byl významným advokátem, členem odbojové organizace Maffie a po vzniku republiky také ministrem spravedlnosti.

Po maturitě se Ludmila dostala na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se seznámila s Miladou Horákovou i svým budoucím manželem Ivanem Kloudou. Po studiích nastoupila do advokátní kanceláře svého otce, kde později pracovala společně s manželem.

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 byli oba manželé zatčeni gestapem. Za silné podpory přátel byla Ludmila po týdnu propuštěna, Ivan však strávil celou válku v koncentračním táboře Buchenwald. Na Ludmile tak zůstala péče o čtyři malé dcery i vedení advokátní kanceláře. Přesto pomáhala dalším členům rodiny a podporovala své blízké, které nacisté postupně zatýkali za pomoc odboji. Její švagr Vladimír Klouda byl v roce 1944 popraven za podporu parašutistů z Anglie. Těžké chvíle zažila také během bombardování Prahy 14. února 1945. Nestihla doběhnout do krytu a po náletu pomáhala raněným i hasičům.

Po válce se manžel po šesti letech vrátil domů, ale další zlom přišel po komunistickém převratu v roce 1948. Soukromé advokátní kanceláře byly zrušeny a Ludmila ani její muž už nesměli vykonávat své povolání. Ivan pracoval jako dělník a horník a Ludmila byla nucena nastoupit jako účetní do podniku Ovoce a zelenina, kde čelila ponižování ze strany režimu.

Ani přes perzekuci a osobní ztráty však neztratila důstojnost, optimismus ani ochotu pomáhat druhým. Ludmila Kloudová Veselá zemřela v roce 1988 a její příběh zůstavá symbolem odvahy, odolnosti a profesní cti.

Celý příběh si přečtěte na seznam.cz, odkaz najdete v komentářích.

Adresa

Španělska 1073/10
Praha
12000

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Paměť národa zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Sdílet