11/10/2026
KOMINÍCI STRÁŽCI TEPLA A ŠTĚSTÍ
Potkat kominíka prý přináší štěstí. Ale zatímco se automaticky chytáme za knoflík, málokdy si uvědomíme, jak fascinující a těžké řemeslo se za touto postavou skrývá. Od sazí a vysokých střech až po výhledy, které se naskytnou jen málokomu – vydejte se s námi do světa těch, kteří už po staletí stráží bezpečí našich domovů přímo z hřebenů našich střech.
Kominická profese nepatří mezi nejstarší česká řemesla, ale zůstává v naší paměti nejen pro svou užitečnost, ale i pro zvláštní kouzlo, které je obestírá. Kdysi bývali kominíci nezbytnou součástí každého města a později i vesnice, domácnosti navštěvovali i desetkrát ročně. Bez jejich práce by ohně vyhasínaly, domy by černaly sazemi a hrozily by požáry. Jejich práce nebyla snadná. Stoupat po střechách, čistit úzké komíny, dýchat prach a saze, to všechno vyžadovalo odvahu i vytrvalost. Možná i proto se kominíci těšili zvláštní úctě, zasedali v radách měst i pivovarů. Tradice jim přisoudila i roli nositelů štěstí - dodnes se říká, že kominík nosí štěstí, když ho potkáme, chytáme se za knoflík, jako bychom se dotýkali kousku staré víry, že poctivá práce a odvaha mají magickou moc. A kdo to štěstí nemá a nepotká živého kominíka, pořizuje si alespoň malého keramického kominíčka, symbol, který neztrácí své kouzlo.
Ještě v polovině 16. století „vybíhal“ kouř z dřevěného komína, který zhotovil tesař a kovář jej pobíjel kovem. Po dokončení komína jej „vymazal“ mydlář, místy se komín vymazával hlínou. Roku 1579 bylo v Náchodě vyplaceno mydláři Prokšovi 15 míšeňských grošů za vymazání komína v šatlavě. Byl-li komín zanesen, tak jej kominík „smejčil“ a vystruhoval. „Ještě roku 1613 uložil pan purkmistr a páni konšelé pernikáři Šalamounovi Kynclovi, aby si dal udělat nad svou pekárnou „komín cihelný“, z čehož je patrné, že komínů dřevěných ještě v 17. století se užívalo.“ (Náchodsko)
Písemné doklady o prvních kominících v Čechách máme u nás zatím doloženy kolem první poloviny 16. století. Přicházeli k nám z dalekých italsko-švýcarských alpských údolí společně s řemeslníky, kteří u nás budovali renesanční zámky a města. Díky tomu se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním i stavba úzkých, „vlašských“ komínů. Těm, kdo tuto profesi provozovali, se říkalo mastkomínové nebo mastkominíci. Roku 1564 v Jindřichově Hradci smýčil vrchnosti 21 komínů jistý italský mistr. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde.
Mezi nejznámější italské „mestkomináře“ patřil Tomáš Moniga, který dokonce získal monopol na vymetání všech komínů v Praze a přivedl si s sebou i příbuzné. Zvláštní kariéru udělal Matěj De Martini, kterému v roce 1589 udělil císař Rudolf II. možnost používání stejnokroje a další zvláštní privilegia. Podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům. Kominická tradice se držela i v českých rodech, které však měly italské kořeny. Známá je například rodina Benoni, kde se řemeslo dědilo z otce na syna více než dvě staletí.
Kominický stejnokroj a co byly mejšláky:
Nošení stejnokroje upravoval manifest vydaný Rudolfem II. Přiznával, že všechny stavy mají právo nosit své stejnokroje, hlavně při slavnostech. Je samozřejmé, že každý cechovní úbor nesl ráz povolání, kterému náležel. A tak mestkomináři, jak se tehdy nazývali příslušníci kominického stavu nosili černé sametové stejnokroje s krátkými kalhotami, bílými punčochami, blůzou do pasu se stříbrnými knoflíky a s opaskem, na němž byla spona s českým lvem. Úbor doplňovala čepička, škrabka šorna a střevíce – škorně, jak bylo tehdy zvykem, což se udrželo až do josefínské doby. Slavnostní stejnokroj prý vymyslel císařův osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku. V cechovních památkách se na našly i staré cechovní mázy a dlouhé dýmky, což při tehdejších společenských zvycích a v rodinném životě nesmělo chybět. V XIX. století se však poměry velmi změnily, byl zaveden jiný způsob oděvu. Do módy přišly dlouhé kalhoty.
Kominíci tradičně nosívali černý pracovní oblek zesílený koženými záplatami na loktech, kolenou a na zadní části, neboť o tato místa se opírali při posouvání komínovou šachtou. Velmi často chodili v pantoflích nebo dřevácích, zvaných mejšláky. Výhodou tohoto obutí bylo, že když kominík přišel k domu, kde měl prolézat průlezným komínem, mohl se před komínem zout, měl lepší cit v nohách a komínem se mu tak lépe pohybovalo. Po vylezení ven se jednoduše znovu obul a odešel, aniž by po něm ve stavení zůstaly jakékoli stopy. Typickým znakem českých kominíků se stala bílá kukla nebo čapka, zatímco v cizině nosili čapky černé a od 19. století často i cylindr.
