08/06/2026
Letošní Cena Miroslava Ivanova za vlastní tvorbu a popularizaci šumavské německé literatury byla udělena panu Janu Marešovi
V této souvislosti přinášíme text o panu Marešovi a jeho tvorbě z pera člena výboru KALFu a spisovatele Břetislava Ditrycha: Jan Mareš a Kohoutí kříž
Nejdříve to nejpodstatnější – adresu internetového portálu německy píšících šumavských autorů básní a prózy: www.kohoutikriz.org
Naleznete tady přesně 1084 autorů od Georga Christopha Abeleho po Helmuta Zöpfla a brzy přijdou další. Většina děl byla přeložena poprvé. Jediným člověkem – Janem Marešem. Neuvěřitelné. Také proto, že překlady jsou doplněny medailony autorů, mapami a řadou odkazů na dobu, ve které žili. Můžete objevovat, těšit se, poznávat. Krajinu, lidi, jejich radosti a strasti, zaniklý venkovský svět.
Řádky, které jste právě dočetli, jsem napsal na jaře roku 2010. V současné době obsahují průběžně doplňované webové stránky údaje o 2822 autorech, opět s ukázkami jejich tvorby a četnými obrazovými dokumenty.
Výše zmíněné přílohy jsou nejen cenné, ale také půvabné. I já se nerad přiznávám k sentimentalitě a osobním pocitům, říkal mi tehdy Jan Mareš, to však neznamená, že by je literatura, a to jakékoli úrovně, neměla uchovávat. Jde ostatně často víc o ně než o stanovení nějakých pravd. V tom smyslu je vedle básně cenný i dokument třeba vzpomínkový, korespondenční, deníkový – všechny je Kohoutí kříž pojme a vyvolávají i vzájemné vazby, podobnosti a nečekané shody.
Proč právě název Kohoutí kříž, na první přečtení možná neznámý a trochu tajemný? Do dnešních časů, pokud vím, se dochovaly dva. Jeden původně stával u polní cesty nad Nicovem, dnes je tam kopie a kříž zdobí kostel sv. Markéty v Kašperských Horách, druhý stojí v Úbislavi u Stach. Kříže s umučeným Kristem všichni známe. Kohoutí kříž je doplněn mučícími nástroji, kohout na vrcholu připomíná trojí zapření Krista apoštolem Petrem a sedí na hodinách, jejichž ručičky ukazují tři hodiny – čas, kdy Kristus zemřel.
Doslechl jsem se, že Jan Mareš požádal už v roce 1999 prostřednictvím Jihočeské vědecké knihovny ministerstvo kultury o podporu při vydání překladů německé šumavské poezie. Neuspěl. Tady platí v plné míře rčení, že někdy bývá zlé k něčemu dobré. Nevzdal se, zmíněnými překlady se ostatně zabýval o desetiletí dříve, a tak vznikly stránky, které nemají obdobu snad v celé Evropě. Stručný výběr překladů však jako kniha přece jen vyšel – roku 2003 s podtitulem Ozvěny německé lyriky ze Šumavy, doprovázený zasvěcenou studií Co je to šumavská literatura?
Zvláštní jméno vybral pro své obsáhlé dílo sám překladatel. Možná proto, dohaduji se, že kohoutí kříže pocházely původně z Bavorska, připomínají nejen Kristovo umučení, ale jsou, jak už jsem zmínil, i symbolem jeho zapření lidmi, představují skutečné mučící nástroje. Možná nemusí být všechno vysvětleno dokonale a beze zbytku. Jan Mareš by však téměř jistě doplnil slova Adalberta Stiftera: Co dobrého nebo zlého bylo učiněno člověku, učinili lidé.
Práce na Kohoutím kříži je pro něho, jak říká, setkávání s historií i každodenní přítomností. Stejně jako pro Iva Kareše, který přeložené texty a donesené obrazové materiály převádí v Jihočeské vědecké knihovně do elektronické podoby. V obrazových přílohách máme nyní tisíce dokumentů, ale stále přibývají další. Vyzvídám, kolik by bylo stránek tištěné knihy. To bych opravdu jen odhadoval, určitě také tisíce, doplňuje Ivo Kareš a připomíná unikátní digitalizované staré mapy Šumavy a nově přístupné zvukové a obrazové záznamy.
Kde je vlastně počátek zájmu Jana Mareše o Šumavu a její literaturu? Snad v rozpadlých vsích za studentských brigád a vojenských cvičení, kde všude bylo jenom kamení, jak říkali zbylí krajané, hovořící často německy a někdy i nesrozumitelným nářečím. Vyrůstal jsem ve Vlastiboři na Soběslavských Blatech, ten půdorys statků a vsí mám v sobě. A pak jsem viděl, navždy už zasažený, ten zmíněný rozpad šumavského venkova. Nezakryje ho žádné přehradní jezero, nebo národní park. Jsem oborem bohemista, germanistiku jsem nestudoval, ale od bohemistiky se podle mě ta německá složka těžko odděluje…
Co na Kohoutím kříži v nejbližší době přibude? ptal jsem se Jana Mareše, stále v onom jaru 2010. Například Stifterova přítelkyně, židovská básnířka Betty Paoli, vlastním jménem Glücková, význačný rakouský autor a vydavatel Stifterova díla Otto Stoessl, pražský německý spisovatel Gustav Meyrink pro své krumlovské pobyty a jejich ohlas v jednom z uznávaných románů, budovatel schwarzenberského plavebního kanálu Josef Rosenauer, Michal Mareš s reportáží ze Šumavy v Peroutkově Dnešku a překlady německých náhrobních nápisů v ní skryté, sklář Gottlob Kralik se svými vzpomínkami a mnozí, mnozí další, zejména dosud žijící účastníci velkého ,,odsunu“ Němců nejen ze Šumavy, ale z českých zemí ,,obojího jazyka“ vůbec.
Připomínám čísla z úvodu – za posledních šestnáct let od prvního setkání s Janem Marešem se počet autorů v Kohoutím kříži více než zdvojnásobil. Úžasné dílo.
A doznávám, že po zaniklých vsích, osadách, sklárnách, hřbitovech a vůbec po šumavské krajině chodívám opakovaně a rád. S trochou tísně, snad i smutku a zmaru. Oblíbených cest mám víc. Jedna z nich vede z Modravy, nahoru přes zaniklou ves Vchynice-Tetov, údolím s rozkvetlými lukami, odpočinu a popřemýšlím u stolu kousek pod křížkem, kde nikdy nechybí pár polních kvítků a jdu dál tichým lesem na Antýgl, také někdejší sklárnu. S sebou si občas beru i drobnou knihu – Kohoutí kříž. Nabízí, jak v ní píše Jan Mareš na záložce, hlas německých básníků, mrtvých i těch dosud živých, bratrsky daleký a blízký hlas i za nás, kdo milujeme svou zemi. Ano, je svá, je Boží. A není vinna.
Nejvýše položená šumavská ves se jmenovala Bučina, leží těsně u hranic s Německem. Už dávno není, jako nejsou třeba sousední Knížecí Pláně. Na Bučině se narodil v roce 1858 Johann Peter, později učitel, básník, spisovatel, hudebník. Zemřel roku 1935 ve Vimperku. Jan Mareš přebásnil několik jeho básní, jednu mám obzvlášť rád - Večer na Bučině. Jen sám básník, tvrdím, dokáže nikoliv jenom přeložit, ale přebásnit původní text. Báseň jsem si brával na Bučinu s sebou, tam si ji tiše přeříkal.
Večer na Bučině
Den dozněl, tiše stojí
a nepohnutě les;
jen kouř se s mlhou pojí,
měsíc se nad ně vznes.
Mlčením kolem v pláních
jde rozvlněný vzruch,
jako by v požehnání
dotkl se světa Bůh.
Tu klesnu na kolenou
v díku za dobrý den,
hvězdami obkrouženou
zem, nebem zasažen.
Jan Mareš (1940), bohemista, básník, překladatel a znalec německé poezie ze Šumavy. Po roce práce pomocného dělníka ve lnárně se dostal na Pedagogický institut v Českých Budějovicích, krátce učiteloval, po vojně dálkově studoval na pražské UK češtinu a filozofii. Pracoval jako redaktor v nakladatelství Růže. Když musel nakladatelství na začátku normalizace opustit, byl čtyři roky vedoucím antikvariátu, pak skladníkem a prodavačem norem. V roce 1988 nastoupil do Jihočeské vědecké knihovny, kde působí dodnes. Je autorem básnické sbírky Hořká chuť ořechů (1963) a výboru Plavé gesto (2004). Jan Mareš stále přispívá k vzájemnému kulturnímu obohacení obou národů ve společném česko-rakousko-německém regionu.
Byl 3. červen 2026, kdy jsem se s Janem Marešem setkal v Knihovně Václava Havla při předání Ceny Miroslava Ivanova za vlastní tvorbu a popularizaci šumavské německé literatury, kterou mu udělil Klub autorů literatury faktu. Znovu jsem tak měl příležitost mu zopakovat, jak si jeho práce vážím.
