08/10/2026
„TETO, MY JSME NEVĚDĚLI, JAK S TEBOU MÁME MLUVIT…“
Bylo po večeři a po koupání. Teta seděla v kuchyni a zapisovala, co děti během dne prožily. Devítiletý klučina přišel a posadil se vedle ní. Poprvé přišel sám.
Do jeho sešitku se jí často psalo těžko. Většinou mlčel. Když se ho na něco zeptala, dlouze se na ni díval. Neodpovídal.
Také jeho tři sourozenci byli tiší. Schoulení v pokojíku, nejraději všichni na jedné posteli. Večer sice každý usínal ve své, ale ráno bývalo všechno jinak…
Nedivili jsme se. Po letech agresivity a hrubého zacházení se naučili držet pohromadě. Blízko sebe se cítili bezpečněji.
Teď už jsou v bezpečí v Klokánku. Jenže strach se neodstěhuje hned, jak dítě překročí náš práh. A tak postupujeme po maličkých krůčcích.
Ten večerní byl ale veliký. Klučina přišel sám a začal mluvit.
„Teto, my jsme nevěděli, jak s tebou máme mluvit…“
Vzala ho za ruku.
„Jak to myslíš, broučku?“
„No, jak ses po večeři ptala, co máme rádi. Co nám chutná, že nám to uvaříš… Víš, my nejsme zvyklí si vybírat, co budeme jíst. Když bylo nějaké jídlo, byli jsme rádi. Ať to bylo cokoliv. Tak se na nás nezlob, že někdy nevíme, co říct.“
Teta ho objala. Po tváři jí málem stekla slza.
Najednou rozuměla tomu dlouhému tichu. I tomu, jak těžká může být pro dítě obyčejná otázka: „Co máte rádi k jídlu?“
Pak se usmála:
„Já se na vás přece nezlobím. Tak teď, když už víme, jak to je, budeme to mluvení spolu trénovat.“
A na odpovědi bude tolik času, kolik budou potřebovat. ❤️
Malý velký kluk ještě chvíli seděl vedle ní. Potom sáhl do kapsy a položil jí do dlaně kaštánek z odpolední procházky.
„Ten jsme našli pro tebe, teto.“
Teta sevřela kaštánek v dlani. A pak už jen otevřela náruč.
To, co děti prožily, tím objetím nezmizelo. Ale pro tenhle večer tu byl někdo, ke komu se děti mohly přitulit.
Jeden kaštánek. A tolik důvěry. 🤍