14/01/2026
I přes těžký batoh se mi tentokrát z rekondičního pobytu na Zderazi kráčelo zlehka. Důvodem byly mé myšlenky na zážitky uplynulého týdne. Vzpomínala jsem na klidnou hladinu rybníka, tajemnou meditační vrbu, voňavé lesy lákající k procházkám, na lid, kterému k životu stačilo jen malé skalní obydlí, a kolik asi nových zvířátek přibylo do záchranné stanice Pasíčka?
Ještě jsem si ani nestačila sundat batoh, když mě z tohoto rozjímání zpět do reality přenesl přítel Jirka slovy: „Je potřeba zpracovat jablka a broskve, co jsem posbíral na zahradě. Upeč nějakou buchtu!“
„To bys ale musel koupit vajíčka a mléko, bez toho nic neupeču,“ oponuji rozladěně po letmé revizi ledničky.
Při vybalování batohu jsem opět zabloudila na Zderaz, vzpomněla jsem si na výbornou kuchyni hotelu Renospond a na vášnivé diskuze o vaření, které u našeho stolu probíhaly skoro u každého jídla.
Jak se jmenoval ten podle Petry snadný recept? Krampl nebo krambl? Lovím z paměti recept. Vymazat plech máslem, na něj naskládat ovoce a posypat drobenkou. Opravdu snadné a rychlé. Doufám, že 300 g mouky bude na drobenku stačit. Ještě trochu skořice pro chuť a vůni a šup do trouby. Za 20 minut bylo hotovo. „No, podle vůně to snad bude dobré, ale na té vizuální stránce budu muset ještě zapracovat!“ říkala jsem si při mletí kávy. Dovybalila jsem batoh, vypreparovala z plechu trochu toho dezertu a v pohodlí domova se opět přenesla na Zderaz.
Tentokrát k našemu prvnímu celodennímu výletu do Poličky, rodiště českého skladatele Bohuslava Martinů. Do skromných prostor kostelní věže, kterou obýval se svou početnou rodinou a kozou, a na jeho školní třídu s úžasnými pomůckami a lavicemi vybavenými malou tabulkou s křídou na psaní. Prostě nádhera! Stejně jako kostel sv. Jakuba, který jsme s Petrou po krátké procházce poličskými uličkami navštívily.
Vždycky mě potěší, potkám-li člověka nadšeného pro svou práci. Jedním z takových byl dozajista náš průvodce Litomyšlí. Zná své město dokonale, umí upoutat svým vyprávěním a nezaskočí ho žádná záludná otázka. Mě moc zaujalo, kolik významných osobností tu zanechalo svou stopu. Rodák Bedřich Smetana, Magdalena Dobromila Rettigová, Božena Němcová, Alois Jirásek a mohla bych pokračovat. Není divu, že tohle město má svého ducha. Litomyšl jsem ve svých myšlenkách opustila u kostela Nalezení sv. Kříže s přilehlou kolejí piaristického řádu a zahradou.
Ze vzpomínek mě najednou vytrhlo zvonění telefonu. „Nazdar, mami!“ ozvalo se ze sluchátka. „Už jsi doma? A jak ses měla?“ vyzvídá dcera Bětka.
A tak začnu povídat o našem druhém výletě do Slatiňan a Nasavrk. Bětka miluje koně, proto trochu závidí, když jí líčím nádherné kladrubské vraníky a muzeum kočárů. Nezapomenu ani na zámek Slatiňany. Posledním majitelem zámku byl šlechtický rod Auerspergů. Jejich vzájemná láska a smysl pro rodinu se odrážely snad v každé místnosti, kterou jsme procházeli.
„No, a kdybys viděla to keltské opidum v Nasavrkách!“ snažím se zahrát na Bětčinu dobrodružnou strunu. Přivítala nás průvodkyně v keltském oděvu a provedla nás velmi věrnou kopií keltského města. Středobodem byla svatyně, kolem ní byla rozeseta obydlí, hospodářské budovy a řemeslné dílny. Moc šikovní byli tihle Keltové.
„A co Inna?“ snaží se dcera přerušit mé nadšené povídání, „poslouchala?“ „To víš, že jo. Když se jí zrovna chtělo!“ odpovím a dám se do vyprávění o poslední společné procházce k zatopenému lomu. Zde se všichni pejskové za našeho povzbuzování pořádně vykoupali a vyřádili. Pěknější závěr pobytu bychom asi nevymysleli.
Od té doby, co jsme se vrátili, jsem své zážitky vyprávěla už nesčetněkrát. Přesto nemůžu zapomenout na tu krásnou přírodu, klid a harmonii tohoto místa. Vypadá to, milá Zderazi, že ses stala místem mého srdce. A já jsem za to vděčná.
Kateřina Rathúská
P. S. Už jsem absolvovala nejeden rekondiční pobyt a musím uznat, že pobyty, které pořádá LORM, jsou jednoznačně nejlepší. Tak díky moc, lormáci!
https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/nase-projekty/casopis-doteky/aktualni-cislo/
