28/10/2025
28. 10. 1918
Den, kdy republika vznikla, a co z ní zbylo
Když 28. října slavíme vznik republiky, rádi se oháníme slovy jako vlast, národ, hrdost či tradice. Jenže čím hlasitěji ta slova zaznívají, tím častěji ztrácí obsah. Česká republika, kterou naši předkové postavili na odvaze a víře ve svobodu, se v digitálním prostoru proměňuje ve směs nadávek, memů a výkřiků o „ztracené suverenitě“.
Jaký paradox: republika, kterou kdysi chránili legionáři se zbraní v ruce, dnes musí čelit útoku „vlastenců“ s profilem na Facebooku a slovníkem, který by se líbil i v Moskvě.
Vlastenec a patriot
Rozdíl mezi vlastencem a patriotem se zdá nepatrný. Ale jen do chvíle, kdy potkáte prvního „vlastence“, který vysvětluje, že miluje svou zemi, a proto by nejraději vystoupil z NATO, EU i reality samotné. Snad proto má na profilu jen pejsky a kočičky, s nimiž se domluví nejlépe, než se vzdělanou veřejností.
Vlastenec je v moderním pojetí člověk, který má svou zemi rád, i když není dokonalá. Umí ji bránit i kritizovat, protože mu na ní záleží. Je to ten, kdo si myslí, že miluje svou zemi, její historii, její symboly. Ale často jen proto, že mu v té chvíli vyhovuje být na té „správné“ straně. Vlastenec ví, že ne všechno je ideální, ale i tak se chopí práce. A nečeká, že někdo jiný vše udělá za něj.
Patriot, řekněme v americkém, britském či francouzském smyslu, navíc cítí odpovědnost. Neptá se, co mu stát dává, ale co on pro stát může udělat. Člověk, který ani nemusí být rodilým Čechem, ale je to ten, kdo skutečně miluje svou zemi, ne symboly, ne slogany, ne „já jsem lepší Čech než ty“, ale tu zemi, v níž žije a sounáeží s ní. Je připraven se pro ni obětovat, být i kritický, být odpovědný. Bránit svůj domov.
Dnešní „internetový vlastenec“ se naopak ptá: „Co mi ta republika dala, kromě drahé elektřiny?“
A protože odpověď zní „svobodu“, ale tu nelze sníst, raději ji zpochybní. Slyší nejlépe na dilema slevy nebo demokracie.
Kolaborant, dezolát a jiní hrdinové naší doby
Kolaborant kdysi riskoval vlastní život pro německé uniformy. Dnes riskuje jen ban z Facebooku.
Novodobý kolaborant má jiné zbraně: pochybnost, cynismus, anonymitu a ironii, která chrání jeho pohodlí. Tvrdí, že „pravda je někde uprostřed“, i když ta uprostřed bývá často mezi okupantem a obětí.
Dezolát není diagnóza, ale civilizační postoj. Věří, že všechno je špatně, kromě jeho názoru. Že jde o nějaké spiknutí a že všichni jsou jen figurkami na šachovnici v rukách mocných. Je to klávesový bojovník proti ,,systému“, který by sice mohl tvořit sám, ale je raději v roli obyčejného rozesírače, proto je používán slušnější pojem dezolát. Každý týden má nového nepřítele, jednou vládu, jindy média, nakonec i souseda, který si dovolil vyslovit fakta, že Ukrajina byla napadena.
Je to jeho zvláštní druh víry: svět je zkažený, všichni lžou, a jediná pravda se rodí z komentářů pod videem Jaroslava Foldyny. Nomen Omen. Leader hlouposti.
Proč je to důležité
Protože v době, kdy je země vystavena hybridnímu vlivu, ruskému dezinformačnímu aparátu, ekonomickým tlakům, kybernetickým útokům i vojenské agresi, potřebujeme patrioty. Ty v řadách SDP, Trikolory, Svobodných ani motoristů neuvidíme. Ne nepotřebujeme floskule. Ne nepotřebujeme křiklouny, kteří těsně před volbami říkají něco opačného, než tvrdili měsíce před volbami. Nepotřebujeme ty, kdo budou čekat, že někdo jiný ochrání „naše“ zájmy, zatímco oni budou jen blogovat, tweetovat, stěžovat si.
Jak pomoci – konkrétní vize
Podpořme „muniční iniciativu“ – ano, konkrétně Česká muniční iniciativa, kterou ČR zřídila, aby pomohla Ukrajině… ano, země, kterou napadlo Rusko. Česko již přispělo téměř 866 miliony Kč a první dodávky munice ráže 155 mm již dorazily. (Ministerstvo obrany) Kromě symbolismu je to i praktická pomoc.
Buďme aktivní v boji proti dezinformacím každý z nás může být malým strážcem pravdy. Když někdo šíří ruskou propagandu, komenty typu „to je jen válka imperiálních zájmů…“ nebo „nejsme NATO přívěsek“, tak to nezlehčujme, ale odkazujme na fakta.
Podporujme transparentnost a odpovědnost, ano, kritika se hodí i vůči iniciativám: „Jaká munice? Kdo ponechal marže?“ ,,Zbrojovky nějak moc zbohatly?!" v tomto smyslu existují i oprávněné otázky kolem muniční iniciativy. (Seznam Zprávy) Ale skutečný patriot nejen kritizuje, ale navrhuje řešení a sleduje je.
Nepodleháme demagogii vlasteneckého rámování. Vlastenectví není jen slavnostní, není to jen vlající vlajka. Je to služba, práce, odpovědnost. A když politik řekne: „já jsem vlastenec“, můžeme se zeptat: „A co konkrétně jsi udělal?“.
Odlišíme patriota od „dělníka kritiky” Když někdo celý den víc kritizuje než dělá, stává se dezolátem. Když někdo přebírá propagandu a ideologii proti vlastní zemi stává hybatelem vlastizrady. Přesně tou hrozbou, kterou je třeba rozeznat.
Dezolát se pozná podle známých vět:
„Ukrajina si za to může sama.“
„Rusko se jen brání.“
„Za komunistů bylo líp.“
„Měli bychom myslet na naše lidi, ne na Ukrajince.“
„Fiala je válečný štváč.“
„Chci mír, ne válku.“
„Na Ukrajině jsou nacisti.“
„Západ nás jen využívá.“
„USA rozpoutaly tu válku.“
„Já jsem vlastenec, ale nechci, aby se tu cizí vojáci roztahovali.“
Všechny tyto věty mají jedno společné: zbavují odpovědnosti. Jsou to slovní obranné valy proti nutnosti postavit se zlu.
Když někdo řekne „Chci mír, ne válku“, často tím myslí: „Chci klid, i kdyby to znamenalo nechat jiné padnout.“
Je to vlastně výrok člověka, který je daleko od reality, přestože fakta ukazují, že Putin se už rozhodl zaútočit a vést snad svou poslední válku nebo bitvu proti Evropě i proti nám. Teď, zdá se, neexistuje žádný zlatý střed diplomacie. Jsou to fakta, ale dezolát má z řetězových emailů instrukci je okecat a zpochybnit.
Vlastenectví jako odvaha neuhnout
Skutečné vlastenectví se nepozná podle vlajky na profilovce, ale podle ochoty čelit pravdě.
Pomoc Ukrajině není sentimentální gesto, ale politická a morální nutnost. Existenciální nutnost.
Politici, kteří se vysmívají a zpochybňují muniční iniciativu, by si měli připomenout, že kdyby naši předci čekali, až někdo jiný vyrobí jejich munici, republika by nevznikla.
Podpora Ukrajině je pokračováním Masarykova ideálu: pravda vítězí, pokud má čím střílet, pokud se má čím bránit. To věděli naši dědové a pradědové v letech 1937-1938. Munice tehdy měli dost. Hypoteticky, pokud by Hi**er opravdu zaútočil, dal by tím spojencům najevo, že iluze o věčném míru skončily.
Ovšemže, věčný mír lze nalézt.
Ano. Na hřbitovním poli.
Loajalita versus podřízenost
Zajímavý je i posun významu slova loajalita. Zatímco naši předkové byli loajální k republice, dnešní „vlastenci“ jsou loajální k zemi, která na nás míří raketami a má nás na seznamu nepřátel.
Říkají tomu „alternativní pohled“. Ve skutečnosti jde o starý známý syndrom kolaboranta, přesvědčení, že včasné přizpůsobení se agresorovi je projevem chytrosti, nikoli zbabělosti. Kolaborant. Jak jej trefně nazvat? Slovy Otakara Foltýna? Za mne velmi trefné pojmenování.
Jak odolat ruské propagandě
Ruská propaganda má jednoduchý recept: smíchej pravdu s hořkostí a servíruj ji jako zklamání, selhání, fiasko. Po kapkách. Navzdory faktům, statistikám. Kdekoli to jde. Stará poučka z 2400 let staré knihy Umění války. Stále použitelná a aktuální.
Její kouzlo spočívá v tom, že neříká: „Buďte na straně Ruska,“ ale: „Nevěřte nikomu a ničemu.“
A čím víc nevěříme, tím snáz ztrácíme schopnost rozlišovat. Funguje to jako třída deváťáků před rozhodujícím písmeným testem nebo jako smečka vesnických pejsků, kdy jeden leknuvší se, rozeštěká ostatní.
Proto je třeba znovu obnovit gramotnost v patriotismu: schopnost rozpoznat, že obrana Ukrajiny je zároveň obranou české suverenity, protože Rusko, které vítězí u Dněpru, se u Dněpru nikdy nezastaví. POZOR, aby nedošlo k záměně významů. Patrioti, jako frakce v EU mají trochu jiný příběh a program. Čas ukáže, jak jim rozumět.
Republika jako závazek
Krále, který by předával svou zemi svému nástupci v co nejlepším stavu, už tu nemáme. Ani krále, který chránil svůj lid před jejich politiky. To bylo intronizační motto našeho císaře a krále Františka Josefa v letech 1848. Máme tu naopak nyní skvělou hlavu státu. Díky Bohu a hlasu lidu za něj. Státní svátek by neměl být pietou, ale připomínkou odpovědnosti.
Naši předkové republiku vybojovali a na nás je, abychom my ji nemuseli obhajovat jen lajkem.
Vlastenectví bez odvahy je jako hymna bez hlasu, bez hudby. Nehledejme svůj domov, už ho tu máme. Použijme slova textu skladby Svěrákovy: Chválím tě země má tvůj mír a klid.
A proto s ironií, i s vírou, můžeme říct:
„Kdo dnes křičí, že miluje Českou republiku, a zároveň sdílí ruskou propagandu, miluje ji zhruba tak, jako alkoholik své játra, upřímně, ale destruktivně.“
Milá republiko, ale i Evropo, jako patrioti tě budeme bránit.
