Paměť národa Plzeňský kraj

Paměť národa Plzeňský kraj Regionální pobočka Paměti národa s centrem v Plzni

13/06/2026

📖 Historie není jen v učebnicích. Je i vedle nás.

🎙️ Včera v aule Pedagogické fakulty ZČU představili žáci výsledky své práce v projektu Příběhy našich sousedů.

🫂 Měsíce naslouchali pamětníkům, zaznamenávali jejich vzpomínky, procházeli archivy a skládali příběhy, které by jinak mohly zůstat zapomenuté.

🔍 Za každou historickou událostí totiž stojí konkrétní člověk. Jeho rozhodnutí, odvaha, obavy i naděje. A právě osobní svědectví nám pomáhají pochopit, proč je dnešní svět takový, jaký je.

❤️‍🩹 Příběhy pamětníků mění, kým jsme dnes. A stojí za to je poslouchat.

✍️ Jste pedagog a chcete se do projektu zapojit se svou třídou? Více informací najdete na:
https://www.pribehynasichsousedu.cz/pro-skoly/



🕊️ Poslední rozloučení se Zdeňkou Mašínovou se uskuteční ve čtvrtek 18. června ve 13:00 v kostele Českobratrské církve e...
13/06/2026

🕊️ Poslední rozloučení se Zdeňkou Mašínovou se uskuteční ve čtvrtek 18. června ve 13:00 v kostele Českobratrské církve evangelické v Olomouci. Pokud se nebudete moci zúčastnit, zapalte na její věčnou památku svíčku a vzpomeňte na ni v tichém rozjímání...

Tato vzácná dáma zesnula v den vyhlazení Lidic, poslední rozloučení s ní proběhne v den hrdinného boje parašutistů v Resslově ulici, jak symbolické...

Nezapomeneme! 💗

📖 https://www.pametnaroda.cz/cs/masinova-zdena-1933

✨ Dnes slaví své 7️⃣0️⃣. narozeniny Ilja Kuneš. Posíláme srdečné pozdravy a přejeme hodně štěstí a zdraví! 💛🎬 „Já jsem o...
13/06/2026

✨ Dnes slaví své 7️⃣0️⃣. narozeniny Ilja Kuneš. Posíláme srdečné pozdravy a přejeme hodně štěstí a zdraví! 💛

🎬 „Já jsem o Svědectví samozřejmě věděl. Když jsem v roce 1981 byl ve Francii na letní škole, ve vlacích, které jezdily do Prahy – ten Západní expres – emigranti rozdávali právě Svědectví, Listy, věci, co vycházely venku. Já jsem si ho propašoval do Čech. Znal jsem adresu. Nechtěl jsem, aby někdo cítil povinnost mi pomoci, do Svědectví jsem šel až v dubnu 1983, po čtyřech měsících v emigraci, se šekem na 120 franků, abych si ho předplatil. Sídlilo ve druhém patře. Otevřel mi velice elegantní pán gentlemanského stylu, ptal se a já odpovídal. Byl to Pavel Tigrid. Říkal: ‚Žádné předplatné platit nemusíš, choď si sem Svědectví brát.‘ To bylo první setkání. Pak jsem tam chodil pravidelně, Tigrid na mě velice zapůsobil. Nebylo to jen jeho úplně perfektní češtinou, po čtyřiceti letech emigrace nebyla zastaralá, ale vytříbená. A druhá věc, která mě fascinovala, byla, že jsem měl dojem, jako by z Československa odešel před čtrnácti dny. Dovedl se do poměrů úplně vcítit. Poznal jsem později hromadu emigrantů, kteří odešli po roce 1968 a v tomto roce ustrnuli. Vše, co se stalo potom, si jen někde přečetli. U Tigrida jsem měl dojem, jako by vše prožil na vlastní kůži on sám.“

✍️ Ilja Kuneš se narodil 13. června 1956 v Sušici, prožil tady předškolní léta, pak bydlel s rodiči v Plzni. Jeho tatínek Josef učil na vysoké škole strojírenské v Plzni, v roce 1968 tam vedl rehabilitační komisi, v 70. letech jej kvůli tomu propustili. Maminka pracovala jako plicní lékařka. Na základní škole věřil komunistické ideologii, byl „pyšnou jiskrou a pionýrem“, v roce 1968 se stal skautem. V srpnu 1968 byl s rodiči na dovolené v Bulharsku, řada lidí cestou zpátky zůstala v Jugoslávii, jeho tatínek nabídku práce od kolegů z Holandska odmítl a rodina se vrátila do okupovaného Československa. V roce 1971 nastoupil na gymnázium v ulici Pionýrů, dnes Masarykovo. Vzpomínal, že v něm přetrvávala atmosféra 60. let. Na gymnáziu vstoupil do Socialistického svazu mládeže, chtěl zorganizovat koncert folkového zpěváka a disidenta Jaroslava Hutky, národní výbor to ale nepovolil. Kvůli klukovině na školním výletě byl s několika spolužáky obviněn z výtržnictví, nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Nastoupil na dvouletou nástavbu na škole cestovního ruchu v Karlových Varech, se spolužákem Janem Švábem šířili dokument Charty 77, při výslechu vzal spolužák vše na sebe. Následně pak vystudoval překladatelství a tlumočnictví na pražské Karlově univerzitě. Během čtyřtýdenní letní školy ve Francii se rozhodl, že emigruje. Spolu s manželkou Lucií se jim podařilo vycestovat na lyžařský zájezd do Rakouska, organizovaný Sportturistem, z Vídně pak v lednu 1983 odletěli do Paříže. Tady vystudoval politologii, živil se jako noční hlídač. Spolupracoval s exilovým čtvrtletníkem pro politiku a kulturu Svědectví, přispíval do něj pod pseudonymem Jan Otava, stal se členem jeho redakční rady. Po sametové revoluci přispíval do Českého deníku a časopisu Týden. Udělal si roční kurz počítačové grafiky a začal v Paříži pracovat pro firmu nabízející překlady exotických jazyků – čínštiny, vietnamštiny, thajštiny a také češtiny. Deset let překládal směrnice, nařízení a jiné materiály pro Evropskou komisi, nyní nabízí zákazníkům překlady technické dokumentace či právnických materiálů. Žije střídavě ve Francii a v České republice, říká, že francouzskému prostředí ale rozumí lépe než tomu českému.

📖 Více si o jeho životním příběhu můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/kunes-ilja-1956

🎉 Srdečně vás zveme na Slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů v Plzni, která se uskuteční již dnes v  1️⃣...
12/06/2026

🎉 Srdečně vás zveme na Slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů v Plzni, která se uskuteční již dnes v 1️⃣7️⃣:0️⃣0️⃣ v aule Pedagogické fakulty Západočeská univerzita v Plzni na adrese Jungmannova 1.

🎥 Žáci základních škol a studenti gymnázia z Plzně vám ve svých osobitých reportážích přiblíží vzpomínky sedmi zajímavých pamětníků z Plzně a okolí, jejichž životy významně ovlivnily události 20. století.

👥 Představí se například žákovský tým z Gymnázium a SOŠ Plasy, který originálním způsobem ztvární pozoruhodné vzpomínky pamětnice a Bohuslavy Hrubé. Jmenovitě se představí studenti: René Majer, Jakub Novák a Jan Švolba. Vstřícného pedagogického vedení žákovského týmu se zhostil Mgr. Jakub Hanzlíček.

Přijďte si poslechnout příběh Bohuslava Hrubé z Plzně, která zde zažila druhou světovou válku, nástup komunismu i sametovou revoluci. Na svůj život vzpomíná s nadhledem, humorem a optimismem, ten ji provází dodnes – stejně jako láska ke sportu, cestování a celoživotnímu vzdělávání.

🙋‍♂️ Na setkání s vámi se těší žáci základních škol z Plzně a studenti Střední odborné školy v Plasích, zástupci škol, městských částí a Post Bellum.

📣 STÁLE SE MŮŽETE HLÁSIT NA POZICI PRODUKČNÍ/HO - KOORDINÁTORA/KY VEŘEJNÝCH AKCÍ!👀 Do týmu Paměti národa Plzeňský kraj h...
12/06/2026

📣 STÁLE SE MŮŽETE HLÁSIT NA POZICI PRODUKČNÍ/HO - KOORDINÁTORA/KY VEŘEJNÝCH AKCÍ!

👀 Do týmu Paměti národa Plzeňský kraj hledáme člověka, který umí držet pohromadě akce, lidi, termíny i provozní detaily.

Budete se podílet na přípravě Běhu pro Paměť národa, Koncertu pro hrdiny, debat, výstav, přednášek, setkání dárců a dalších veřejných akcí v Plzni a Plzeňském kraji.

Hledáme samostatnou, organizačně silnou a komunikativní osobnost, která se nezalekne živého provozu ani nečekaných situací.

📍 Plzeň
📅 nástup dle dohody
✉️ CV a krátký motivační dopis posílejte do 15. června na: [email protected]
Do předmětu napište: Produkční / koordinátor(ka)

Pohovory s vybranými uchazeči budou probíhat na konci června roku 2026 v Plzni.

📜 Více informací najdete na:https://www.volnamista.cz/nabidka-prace/produkcni-koordinatorka-verejnych-akci/210556685?fbclid=IwY2xjawST6y1leHRuA2FlbQIxMABicmlkETBZU2ZZMVA2dGh6OTlYWkRFc3J0YwZhcHBfaWQQMjIyMDM5MTc4ODIwMDg5MgABHtyXUzU4R70u7_OyZoUpliWcqkNS7i-FjuVOXCttv4BkrGwUTps-YYgQVj--_aem_4bI4VmdV-ha-4Xr1OB8BYw

🕯️ Dnes by oslavil své 69. narozeniny Lubomír Sapoušek, který nás bohužel 26. května navždy opustil. Je nám smutno a vzp...
11/06/2026

🕯️ Dnes by oslavil své 69. narozeniny Lubomír Sapoušek, který nás bohužel 26. května navždy opustil. Je nám smutno a vzpomínáme... 💗

„Z té ulice, kde jsme bydleli, jsme se v šedesátém osmém rozhodli, že půjdeme na houby do lesa do Čankova, kousek za Vary. Bylo nás asi pětadvacet chlapců. Vyšli jsme. Zajímavé bylo, že esenbákův syn plakal, protože ho otec esenbák – to je ten, co sebral tu pistoli, kterou jsme našli v řece Rolavě – nepustil a on plakal, že nemůže jít s kamarády. Bylo nás hodně, a když jsme přišli do lesa, tak tam poletovali ruští vojáci se samopaly. A dávali nám houby. Oni měli také takový reflex, že když vidí houbu, že ji mají sebrat. Tak je dávali některým chlapcům, na mě se nedostalo. Ale pozor! Přišli jsme na takovou mýtinu a už jsme viděli tábor ruské armády, nebo sovětské, já to beru šmahem. Rusové, hotovo. Rusáci nejlépe. A ještě nějaké přídavné jméno… Seděl tam chlap, voják. Na sobě měl rubášku bez límce, pamatuji si to, vidím ho jako dnes. Seděl pod břízami. Ukázal na nás a začal se s námi bavit. S námi, co jsme slyšeli, jaká je to holota, jak by měli být vystřílení, ti Rusové, co nás okupovali. Vezměme si, že jsme na ty houby šli krátce po tom, co nás okupovali. A najednou ten Rus řekl: ‚Jestliže někdo řekne, že jsem okupant, tak ho na tomhle stromě – a ukázal na ty břízy – oběsím.‘ A všichni ti chlapci najednou řekli: ‚Ne, ne, ne,‘ jak se báli. Tak si vezměte, co to musí být za pacholka, když tohle řekne chlapcům, kterým bylo ani ne dvanáct let.“

✍️ Lubomír Sapoušek se narodil 11. června 1957 v Karlových Varech. Jeho otec Tomáš sloužil u Pohraniční stráže a se synem se často přeli o politice. Maminka Marie pracovala jako dělnice v prádelně. Lubomírův světonázor formovala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, kterou zažil v Karlových Varech i na Slovensku v obci Vysoká pri Morave. V roce 1973 nastoupil do učení v městském stavebním podniku Karlovy Vary. Na vojně sloužil v Brně. Deset let pracoval u spojů jako údržbář a truhlář. Spřátelil se s lidmi z undergroundu a roku 1986 podepsal Chartu 77, načež byl Státní bezpečností předvolán k výslechu. Od roku 1988 se účastnil několika protikomunistických demonstrací v Praze, 28. října 1988 se štěstím unikl zatčení. Na demonstrace do Prahy jezdil i během sametové revoluce a do Karlových Varů vozil letáky a tiskoviny. Od roku 1990 začal pracovat ve své vlastní truhlárně. Z prvního manželství má dvě děti. S druhou manželkou Jaroslavou Bartošovou, se kterou vychoval syna Jana, žil v době natáčení rozhovoru v roce 2021 na Božím Daru. Jeho životní cesta se uzavřela 26. května roku 2026.

📖 Více si o jeho životním příběhu můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/sapousek-lubomir-1957

🕯 Dnes by se dožil 99 let skaut a protikomunistický odbojář Pavel Holý. Věnujme mu alespoň malou vzpomínku... ❤🎬 „Tak dr...
11/06/2026

🕯 Dnes by se dožil 99 let skaut a protikomunistický odbojář Pavel Holý. Věnujme mu alespoň malou vzpomínku... ❤

🎬 „Tak druhej den na Kladno. Přijeli jsme tam, kádrový oddělení, zaklepu. Vlezu tam a řikám: ,Zdařbůh!‘ Ten blbec, co tam seděl, neodpověděl, takhle zvednul ruku a ukázal na plakát. Tam byl soudruh a tam nápis, velkej: Říkáme si soudruhu a zdravíme se Čest práci. Tak jsem to přečet a povídám: ,No, já proti tomu nic nemám, tak se zdravte čest práci a říkejte si soudruhu. Já soudruh nejsem, tak nevím, proč bych… A kromě toho, na těch dolech, když někdo fáral, řekl: Čest práci. Tam i ten soudruh řekne zdařbůh.‘ - ,Tak vo co ti jde?‘ Já povídám: ,Tak zaprvé: já vám vykám, tak mně vykejte taky.‘ To už byl namíchnutej...“

✍️ Pavel Holý se narodil 11. června 1927 v Plzni, s rodiči pak bydleli v Holešovicích. Jeho tatínek pracoval jako konstruktér v továrně, ta však v roce 1933 zkrachovala. Rodina se přestěhovala do Chocně a Pavel tam začal chodit do školy. V roce 1938 vstoupil do skautského oddílu. Za války studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Pardubicích, maturoval na počátku roku 1948. V květnu 1949 byl zatčen za přípravu skautského protistátního spiknutí a odsouzen ve skupině Dagmar Skálové na čtyři roky v uranových dolech v Jáchymově. Mezi odsouzenými byli také: Jiří Řehák, František Falerski, Jiří Navrátil, Záviš Bozděch, Richard Nebeský, Erik Bülow, Jiří Ulrich, Karel Čečka a Pavel Jánský. Trest zpočátku vykonával v lágru Vykmanov, posléze v lágru Rovnost. Skupina odsouzených skautů zůstala po celou dobu výkonu trestu víceméně pohromadě. Skauti z lágru pašovali umělecké předměty vlastní výroby. Nejslavnější z nich je Přadénko z drátů, vázaná kniha básní s ilustracemi. Předměty schovávali na šachtách. Po propuštění v roce 1953 musel Pavel ještě rok pracovat ve stavební firmě Armabeton. Nejprve nastoupil na stavbu mrazíren v Suchdole, posléze pracoval v závodě Chladící věže. Nakonec přešel do podniku Drupol, kde setrval až do odchodu do důchodu. V roce 1968 přivítal na svět syna Pavla. Skautingu se věnoval celý život. Hned po válce se angažoval jako instruktor lesní školy, jeho specializací byla práce se dřevem a kůží. V té době již zastával funkci zástupce vedoucího střediska. V roce 1968 se aktivně podílel na krátké obnově činnosti hnutí. Po revoluci 1989 se až do roku 2007 účastnil každé léto několika lesních škol, například Selešky. Působil jako tajemník odboru lesních škol. Stal se rovněž členem Svojsíkova oddílu, oddílu Velena Fanderlíka a skautské skupiny Baribalů. Po roce 1989 byl Pavlu Holému zpětně udělen titul Ing., protože ČVUT nemohl dostudovat z politických důvodů. Byl také členem Konfederace politických vězňů. Za práci a celoživotní neměnné postoje byl vyznamenán Medailí díků (1970); Řádem Stříbrného vlka (1995); Řádem čestné lilie v trojlístku zlatého stupně (1996); Pamětním křížem 3. odboje (1999) a Stříbrnou medailí třetího odboje (2006).

📖 Více si o životní cestě Pavla Holého můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/holy-pavel-1927

Junák - český skaut

🥀 Přinášíme čerstvou a velice smutnou zprávu. Dnes nás bohužel navždy opustila Zdena Mašínová, dcera hrdiny protinacisti...
10/06/2026

🥀 Přinášíme čerstvou a velice smutnou zprávu. Dnes nás bohužel navždy opustila Zdena Mašínová, dcera hrdiny protinacistického odboje generála Josefa Mašína, popraveného nacisty 30. června 1942, a Zdeny Mašínové, umučené komunisty 12. června 1956. Její životní cesta se uzavřela ve věku 92 let. Čest její památce... Nikdy nezapomeneme! 💗

„I když to může vypadat absurdně, tak jsem se za minulého režimu, řekněme od šedesátých let, cítila jako víceméně svobodný člověk. Nechodila jsem k volbám, nemusela jsem vůbec nic předstírat, komunisti věděli, co jsem já – a já jsem věděla, co jsou oni. Nebyl to pro mne jistě lehký život, zvlášť s ohledem na mé zdravotní postižení, byla jsem zavřená, různě pronásledovaná, perzekvovaná v zaměstnání. Ale byla jsem hrdá na svou rodinu. Často se mě lidé ptají, jestli jsem bratrům někdy nezazlívala, co udělali, že utekli za hranice a já jsem tu zůstala. Musím říct, že nikdy, ani minutu. Pro nás platil otcův vzkaz, že se nesmíme stát otroky – kdybych na počátku padesátých let mohla, dělala bych totéž co moji bratři.“

✍️ Zdena Mašínová se narodila v Praze 7. listopadu 1933. Byla dcerou hrdiny odboje Josefa Mašína a sestrou protikomunistických odbojářů Ctirada a Josefa Mašínových. Zdravotně handicapovaná Zdena přišla po smrti otce v rukou gestapa, útěku bratrů roku 1953 a po zatčení a úmrtí matky o celou rodinu. Sama strávila po zatčení měsíc ve vazbě. Na odbojové činnosti bratrů se sama nepodílela, ale měla pro ni pochopení. Po celý život byla režimem perzekvována, měla problém se zaměstnáním a získala pouze práci myčky laboratorního skla. Polistopadové společnosti vytýkala morální marasmus, disent podle ní nebyl vůbec připraven vést společnost k demokratickému uspořádání. Angažovala se v případu Vladimíra Hučína, je restituentkou části rodinného majetku. Zdena a její bratr Josef získali statek v Lošanech zpět v listopadu roku 2017. V roce 2022 otevřela v částečně zrekonstruovaném areálu rodinného statku Památník tří odbojů.

📖 Více si o životním příběhu Zdeny Mašínové můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/masinova-zdena-1933

"TATÍNEK ŘEKL MAMINCE: ‚DÍTĚ, CO SE NARODÍ, BUDE KNĚZEM. PÁN BŮH MÁ S NÍM SVÉ PLÁNY. ‘"✨ Dnes slaví své 82. narozeniny K...
10/06/2026

"TATÍNEK ŘEKL MAMINCE: ‚DÍTĚ, CO SE NARODÍ, BUDE KNĚZEM. PÁN BŮH MÁ S NÍM SVÉ PLÁNY. ‘"

✨ Dnes slaví své 82. narozeniny Karel Diviš, kterému tímto přejeme hodně štěstí a zdraví! 🍀

🎬 „Všichni povstali a zpíval se chorál Svatý Václave. Hrály varhany. Chorál dozněl a vystoupil první a hlavní řečník, pan ministr, doktor Josef Plojhar. Musím říct, že uměl mluvit. Mluvil spatra čtyři hodiny o tom, jakou cestu jsme ušli jako společnost, jak je to správný řád a takové ty řeči. A že my jsme se vlastně připojili k tomuto proudu, jak je to vlastně sociálně správné. Vyjmenoval všechny ty přednosti zdravotnictví, když stál v jeho čele… A tak dále. Rozebíral tu, - řekl bych, církevně politickou situaci a tak, - prostě si to vychválil a trvalo to čtyři hodiny. Pak byl velký aplaus. A já si říkal, jak je možné, že ti kněží, - vždyť jsou přece inteligentní, - tomu tak tleskají… No, ale bylo to tak. Pak byl oběd, samozřejmě výborný. Už ani nevím, jestli to byla svíčková... Prostě dobrý oběd a zákusek. Pak byla pauza a v té pauze se chodilo v tom foyer. Já jsem si došel na toaletu a teď vidím, jak můj spolužák Tonda Kolář tam stojí s nějakým páterem v černém a baví se s ním. Myslel jsem si, že je to nějaký jeho dobrý známý. Tak jsem přišel blíž a on nás hned oslovil slovensky: ‚Tak ako, chlapci, ako sa vám to páčí?' Tak zase… Mluviti stříbro, mlčeti zlato v té době… Ale tak jsem povídal: ‚No, mám-li být upřímný, tak krom toho chorálu Svatý Václave a toho výborného oběda to stálo za hovno.'“

✍️ Václav Diviš se narodil po smrti svého tatínka 10. června 1944 v Radotíně u Prahy Jaroslavě Divišové, dívčím jménem Nešvarové. Maminka se s dcerou Marií a synem Václavem přestěhovala do Příbrami. Roku 1945 se přestěhovali do obce Svatá Maří u Vimperka, kde maminka páterovi Josefu Schreierovi vedla domácnost. Pátera pak následovali do Myšence, roku 1952 do Čížové, pak do Nepomuku. Studium teologie nebylo Václavu Divišovi umožněno, začal tedy pracovat v Geodetickém topografickém ústavu. Roku 1962 konečně nastoupil na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Kněžskou službu nastoupil v Týně nad Vltavou, po půlroční vojně v Domažlicích nastoupil jako výpomocný kněz v Sušici. Od roku 1968 tam také vedl ve Skautu vlčata, kvůli práci ve skautingu i duchovenské činnosti byl však sledován StB. Tušil, že mu bude odebrán státní souhlas, a tak rozvázal pracovní poměr a vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval jako pomocný dělník, lodník na přehradě, topič u ČSAD a sanitář. V únoru 1977 podepsal Chartu 77. Roku 1978 absolvoval večerní studium zdravotní školy a nastoupil jako zdravotní bratr na operační sál do Motola. V roce 1979 se oženil s Marií Šebestovou. Roku 1985 pod tlakem StB - ze strachu o rodinu - podepsal spolupráci, ale odešel raději pracovat do teletníku na Šumavu, aby byl z dosahu dění. Spolu s dalšími zakládal v Hartmanicích Občanské fórum. Vystudoval germanistiku na Pedagogické fakultě v Praze. Po roce 1989 vyučoval na základních a středních školách. V Hartmanicích spoluzaložil skautské oddíly a ochotnické divadlo. V letech 2006-2016 byl ředitelem synagogy v Hartmanicích. V době natáčení v roce 2022 žil se svou manželkou Margitou v Sušici, kde se dodnes věnuje divadlu.

📖 Více si o jeho životním příběhu můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/divis-vaclav-1944

🎬 „Rok 1968 byl pro všechny řehole rozhodující v tom, že mohly začít přijímat. Sestry, které musely opustit společenství...
10/06/2026

🎬 „Rok 1968 byl pro všechny řehole rozhodující v tom, že mohly začít přijímat. Sestry, které musely opustit společenství, protože ještě nebyly oblečené jako novicky, a byly tedy osmnáct let mimo styk se sestrami, se teď mohly vrátit. Naše sestry v Javorníku, tyto sestry, které musely odejít, přijaly. Měly tam první takzvanou obláčku. Přišly v roce 1968 a v roce 1969 byly oblékané jako novicky. Pak byla ještě jedna skupina v roce 1970. V roce 1971 však zase přišel zákaz – už se zase nesmělo přijímat. My jsme to ještě s mou spolusestrou Vlastou Zadákovou stihly. Já jsem přišla v březnu, ona v květnu roku 1971. Naše matka generální Vlasta Ptáková nás oblékla, už to ale byla tajná obláčka. Už jsme ten obřad nemohly mít veřejně v kostele. Ty sestry, které byly oblékány v roce 1970, ty měly obláčku ještě veřejnou, v místním kostele. V tom roce 1971 už nesměla být. Měly jsme to tedy tajně v kapli s tím, že nesmíme po celé dva roky nosit ten bílý závoj, ale budeme se oblékat jako ostatní sestry.“

✍️ Před 77 lety spatřila světlo světa Miloslava Miriam Baumruková. Narodila se v Klatovech do nábožensky založené zemědělské rodiny a vyrůstala se svým o rok mladším bratrem ve vesnici Střeziměř, kde její rodiče obhospodařovali rozsáhlé hospodářství. V roce 1958 byli donuceni vstoupit do JZD. Děti vychovávali prarodiče, kteří je přísně, ale laskavě vedli k životu podle katolické víry. Do páté třídy navštěvovala jednotřídku, kde se ještě nepovinně vyučovalo náboženství. Miloslava vystudovala střední vzdělávací školu v Klatovech a poté v letech 1967-1969 nástavbu v oboru lékárnická laborantka. V tomto období se rozhodla vstoupit do Kongregace Školských sester de Notre Dame, s níž se seznámila díky své tetě Norbertě Cihlářové, která v ní působila jako řádová sestra. V roce 1971, kdy měla vstoupit do řádu jako novicka, byl vstup nových sester do řádů opět zakázán, a proto jí matka představená oblékla řeholní roucho tajně. Od roku 1971 žila s ostatními sestrami v Javorníku, po roce 1989 byl kongregaci vrácen dům v Hradci Králové, kam se přestěhovala v roce 1990.

📖 Více si o životní cestě Miloslavy Miriam Baumrukové můžete přečíst v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/baumrukova-miloslava-miriam-1949

Adresa

Thámova 23
Plzen
30100

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Paměť národa Plzeňský kraj zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Sdílet