29/02/2024
čtvrteční rubrika / život, postřehy
„Dvě dávná setkání s Arnoštem Lustigem
a třetí, vlastně nedávno…“
Před desítkou let jsem na internet napsal článek „Dvě setkání s Arnoštem Lustigem“ v němž popisuji jaká náhoda mi tohoto mistra pera a moudrého muže nahrála aspoň na okamžik do života, což se po čase znásobilo, když dcera doma četla jeho knihu a já k jejímu překvapení sáhl pro další knížku s jeho podpisem (viz níže článek). To všechno se stalo před lety, ale před pouhým týdnem mi partnerka pustila film, jehož autorem byl právě pan Lustig a já si neodpustil jí odvyprávět to, o čem jsem před mnoha lety psal a dávno na zapomněl, že to mám sepsaný, takže dnes, když jsem v archivu náhodně našel tenhle článek, se mi všechno spojilo v jeden nápad, to vše osvěžit a opět zveřejnit. Možná, že časový odstup ještě víc násobí to, proč i malé setkání s mistrem pro mne má velkou hodnotu. Katka pustila film a já, jak čteme z titulků, že autorem je Arnošt Lustig, jen tak zcela samozřejmě řeknu: „Jo, s tím jsem se setkal v Obecním domě a mám doma jeho knihu…“ – Jako když řeknete: „Namažu ti chleba.“ – Aby partnerka také naprosto samozřejmě vyslechla to, co jsem jí už před pár lety vyprávěl, když jsem ji v Praze do Obecňáku pozval na kafe a dort. Ono mi nedá, když všechny ty zážitky života prožívám zplna, nenechat jejich ozvěny tu a tam rezonovat. Vám, ale dort nenabídnu a doufám, že si pohodu ke čtení vytvoříte doma sami, třeba v lednici něco dobrého máte…, tak pojďme na to:
PŮVODNÍ ČLÁNEK (vydáno prvně 26.3.2014):
„Dvě setkání s Arnoštem Lustigem“
Se slavným spisovatelem se může čtenář setkat kdy chce a to na stránkách jeho knih. Osobní setkání je ale něco jiného. Po osobním setkání se slavnými, jen tak pro jejich slávu, jsem ale nikdy nelačnil a tak jsem se kupříkladu s panem Lustigem mohl setkat opravdu jen náhodou. Toho roku 2000 bylo mé povědomí o něm základní. Věděl jsem, o čem píše a protože mne tohle téma zajímá a myslím si, že je jím třeba nikdy nepřestat „fackovat“ naší současnou „blahobytnou nudu“ – vážil jsem si ho a to mi stačilo k jeho upřímnému obdivování za současného netoužení se setkávat. Nechtěl jsem za ním jít a mezi stovkou jiných se snažit upozornit na sebe ve snaze ulomit z jeho slávy pro sebe malý lesklý střípek. Pak ale, když o jedenáct let později zemřel, jsem na chvíli tápavě zavzpomínal: „Nebyla to tehdy chyba? Neměl jsem přece jen využít chvíle, kdy jsme se nacházeli v salonku Obecního domu v Praze a já mohl udělat pět kroků – pozdravit, potřást rukou, pronést nějakou tu obdivnou pochvalu plus se nechat s mistrem pera vyfotit?
A hned si odpovím. Chyba to nebyla. Jestliže jsem to tak tehdy cítil, že mám zůstat stranou, tak bylo dobře, že jsem stranou zůstal. Pamatuji si přesně okamžik, kdy Arnošt Lustig přišel, kdy na scénu skočil moderátor TV NOVA pan Zuna a jal se moderování křtu knihy „Arnošt Lustig Odpovědi“, do níž nafotila jeho fotografie umělecká fotografka Petra Růžičková – a já, stejně jako ostatní hosté křtu, tleskal a upřeně se na pana Lustiga díval tak, že jestliže mne na vteřinu viděl, musel cítit, že i ti, které nezná a kteří za ním nepřijdou blíž, snad aby ho nezatěžovali – vždyť je i tak už obklopen tolika lidmi, jej hluboce respektují a drží mu palce.
Za ono setkání s panem Lustigem, i když jen na pár metrů, ale přesto setkání, vděčím fotografce Petře Růžičkové. V té době jsme spolu výrazně spolupracovali. Jednak mne nafotila do různých tiskovin k propagaci Mecenáš klubu a následně i fotila první ročník ceny Ď v Národním divadle, kterážto cena vznikla přetransformováním Mecenáš klubu. A onen Mecenáš klub bylo to, čím jsem Petru dočista zaujal. Petra nefotila, jak se říká, kde co. Musela ji ta věc, ten člověk, ta myšlenka – chytit. V roce 1994 jsme se potkali na svatbě kamaráda a nijak se neseznámili. Když jsem, o tři roky později založil Mecenáš klub, byl jsem jeho jménem na jakési akci, kde jsem si všiml fotografky, jak tam ponořená do svého světa pracuje. Přišel jsem za ní a oslovil jí. Ona coby hezká žena neustále někým oslovovaná a dostávající neustále nějaké návrhy a pozvání – se jen zamračila a procedila cosi mezi zuby: „Další zbohatlík, který si myslí, že mne zaujme drahou sponou na kravatě…“ – Načež se připomenu, že ji znám ze svatby kamaráda a ona: „Á, vy jste tam dělal tu parodii…, tu levitaci! To se mi líbilo!“ – A jen co se při vzpomínce na bláznivou scénku s levitací od srdce zasmála, měla ode mne pozvání do Parnasu na večeři.
Toho času jsem s kavárnou Slávia úzce spolupracoval a stejně tak s luxusním restaurantem Parnas, neboť oba podniky se asi na dva roky staly „členem Mecenáš klubu“. A právě o Mecenáš klubu jsem ji u večeře vyprávěl. Říkám „večeře“, ale pokud vzpomínám dobře, bylo už později večer a my jsme si nakonec dali jen flambované maliny na koňaku, přičemž cena jedné porce by stačila na pár celých večeří v jiné, řekněme normální restauraci. K tomu svíčky na velkém pianu, výhled přes Vltavu na Hrad, obsluha, pamatuju-li si dobře – ve fraku. Ano, ještě v téhle chvíli si Petra myslela, že jsem bohatý a tímhle vším se snažím udělat dojem. Za pár minut jsem ale slyšel opět její upřímné zasmání – když jsem ji vše o sobě pověděl: „Mám ohromné ekonomické potíže, protože jsem jako nemajetný kluk nemající žádných velkých kontaktů a známostí založil Mecenáš klub, který mne zatím stál jen a jen peníze, ba jsem dokonce musel prodat i nábytek z bytu. Tady v této luxusní restauraci mám dohodnutý barter (za útratu neplatím, ale nabízím své služby) – sjednávám si zde schůzky s potencionálními členy Mecenáš klubu a zatímco, když napíšu dopis, že prosím o pracovní setkání „kdekoliv“ a nikdo neodepíše, tak když napíšu generálnímu řediteli té a té velké firmy, že ho zvu do Parnasu – tak skoro vždy pozvání přijmou a já mám dvě hodinky času nad výtečným jídlem a pitím vyprávět o svých vizích….“
Takhle jsem se vlastně seznámil, v Parnasu nad malinami, s uměleckou fotografkou Petrou Růžičkovou, která, aby podpořila Mecenáš klub - v jeho úvodních letech pro něj fotila zcela zdarma. A jednou v rámci té naší spolupráce prohodí: „Fotím, představ si, Arnošta Lustiga! Však tě pozvu na křest knihy…“ – A to se před čtrnácti lety také stalo. Takhle jsem se ocitl mezi obdivovateli mistra Lustiga a možná jsem daleko víc než oni, vnímal i přítomnost Petry Růžičkové, kterou jsem mohl poznat jako citlivou bytost, která se nechá oslovit jen tím, co je pro ni v okolním světě podstatné. Jakmile řekla Petra, že fotí „Lustiga“, věděl jsem, že ho obdivuje, jinak by to nedokázala.
Jednou jsem Petře zprostředkoval zakázku, coby revanš za její nezištné focení pro Mecenáš klub a první ročník ceny Ď v Národním divadle. Bylo to na jakémsi golfovém turnaji a nebylo to za málo peněz. Navíc, když zadavatel zakázky zjistil, jak je Petra pěkná žena, o ceně za její fotografování nediskutoval a naopak byl ochoten jakoukoliv sumu přihodit jen tak, pro její radost. Jenže kdosi cosi nahlas na tom turnaji řekl, co Petře lidsky neštymovalo a tak se sebrala a odjela. Peníze pro ni nikdy nebyly důležité, jako obsah výrazu toho, co fotí. Na fotkách s Arnoštem Lustigem je tahle její krásná posedlost „zachytit duši“ znát. Po křtu mi Petra jeden výtisk nové knihy darovala – prolistuji její fotky, čtu v jejím fotografickém rukopise, co chtěla umělecky říct, potěším se jejím úspěchem a založím knihu do knihovny. Pak, když na nějaký čas Petra odjede fotit do zahraničí, naše spolupráce skončí a já se nechám totálně spolknout dalšími ročníky ceny Ď až po dnešek, takže na knihu s Petřinými fotografiemi zapomenu.
Jen když v roce 2011 média přinesou zprávu, že Arnošt Lustig zemřel, zastavím se na okamžik, vzpomenu si na naše setkání v Obecním domě, na Petru Růžičkovou – jak se asi má a život jde dál. Někde v podvědomí ale vím, že jsem měl to štěstí pana Lustiga živě potkat. Jednou jedinkrát a nikdy víc se to nebude opakovat…
Až!
Minulý týden vařím svou předpůlnoční večeři. Dcera Markéta se uvelebí na lavici v kuchyni, kde praská v kamnech a sálavé vedro proniká do všech koutů. Možná i vůně připravovaného jídla navozuje příjemnou atmosféru pro začtení se do dalších z knih, kterých ročně zhltne hodně. Mám rád tyhle chvíle. Něco mne ale zarazí. Snad to, že je sama zaražená: „Co to čteš?“ – „Arnošta Lustiga, teda Motlitbu pro Kateřinu Horovitzovou…“ – „Lustiga? Ty? O čem to je?“
„No, začalo to takhle… A takhle to pokračuje… A takhle to skončí…“ – Dívám se dceři do očí: „Je to neuvěřitelný, viď! Před pár lety vlastně, tady v Evropě, mezi vzdělanými kulturními národy, co se mohlo dít a jak samozřejmě, dlouhodobě…“ – Markéta se nadechne: „Právě! Jak samozřejmě, jak každodenně samozřejmě!“ – Podívá se ke stropu a řekne: „On ten Lustig zemřel někdy teprve nedávno…“ – „A víš, Marky, že jsem se s ním setkal?“ – „Vážně?!“ – „No, dokonce mám od něj knihu!“ – A tuhle větu už z poloviny doříkávám stojíc v předsíni u regálů s knihami, hledajíc, kde jen ta kniha může být. Trvá to tak dvě minuty, ale stačí to k tomu, abych vzpomněl toho, že jsem neudělal těch pár kroků, třeba pro podpis do té knihy…“ – Když tu mám knihu v ruce a záhy zjistím, že mám v knize věnování nejenom podepsané autorkou fotografií Petrou Růžičkovou, ale i samotným Arnoštem Lustigem. Vůbec jsem to nevěděl, či dávno zapomněl, ale teď, najednou, mi to přišlo, jako bych se s ním opět setkal. A tak, jestli se mne někdy někdo zeptá, kolikrát jsem se setkal s Arnoštem Lustigem, řeknu: „Dvakrát.“ – A možná až to druhé setkání bylo to daleko bližší, to osobní, kterému jsem se napoprvé vyhýbal, abych mistra nerušil. Dnes už má na mne čas a já si s jeho podpisem před očima mohu dlouze pouvažovat o životě.
-
Mezi přiložené fotografie jsem si dovolil dát i jednu s dcerou Markétkou, z níž cítím i po mnoha letech, jak jsme byli v komunikaci vždycky otevření a věřili si a povídali si a snad i proto tenhle dar trvá podnes, což považuju za jedno z největších bohatstvích, které mám. Markétka na rozdíl ode mne hodně četla a dost mi vyprávěla, co. Já zase hodně vymýšlel a pracoval a realizoval a zase to bylo to, co ona slyšela z mé strany. Tato fotka mi to připomíná.
Richard
Moje pravidelné FB rubriky:
PONDĚLÍ – byznys, práce
ÚTERÝ – moderování, média
STŘEDA – cena Ď
ČTVRTEK –život, postřehy
PÁTEK – den bez FB
SOBOTA – fotobásky
NEDĚLE – lidé