30/07/2025
Neřízené střely s čistou hlavou
“Neběhej, netřískej, neřvi, neper se, nelez tam, neseď tu!”: křičí dospělák
sedíc pod slunečníkem na kafi.. Ale děti přesně toto chtějí!
Dřív k řádění sloužil les. Pak město. Parky. Dnes hřiště, tělocvična, když se
zadaří..
Děti se dnes málo hýbou, říkají.
A mají k tomu prostor? Ptám se já.
Děti dnes cvičí převážně na kroužcích. Většina jich má každý týden několik.
Pondělí judo, úterý hasiči, středa basket, čtvrtek keramika, pátek skaut. Nebo
si doplňte jiné: plavání, fotbal, atletika. Velmi klasický scénář Dítěte kroužkového.
Ale stále jakoby jim něco chybělo, nemyslíte?
Za 8 let práce s dětmi na plný úvazek jsem vypozoroval nedostatek.
Nedostatek volné zábavy. Nedostatek setkávání v otevřeném prostoru, kde
se mohou projevit. Místo, kde mohou v partě běhat jak šílení, válet se po zemi, po sobě, poprat se, třískat míčem do země, stěny, skákat do duchen, šermovat se, sem tam se odřít, narazit si koleno, zpotit se, zakřičet si, vymyslet si hru, pohádat
se – a zase se udobřit.
Ty šťastnější děti to do jisté míry zažijí ve školkách/ školách/ zahradách u
kámošů. Ale nějaká ta restrikce dycky je. A často jich je hodně. Protože většinou nám, dospělákům, něco vadí – chaos. Ale těm dětem zase něco chybí – volnost.
Pořádáme pro děti víkendové akce, příměstské tábory. Dřív jsme byli taky
hodně ambiciózní a snažili se mít program minutu od minuty promyšlený,
aby se děti nenudily přece. Praxí jsme zjistili, že jim hodně prospívá čas, kdy
aktivita není vedená. Čas, kdy přirozeně interagují.
Jasně, řád je důležitý. Cvičíme judo, to je disciplína sama o sobě. Jiné sporty to mají obdobně.
Naše akce dnes tvoří program půl napůl. Disciplína a svoboda.
Ovšem, je to pro nás masakr nervů - jen tak si dřepnout do rohu a dohlížet
na ten chaos. Když zazní: “Volná zábava”, stáváme se s kolegy jen tichými
pozorovateli tohoto živelného organizmu. Otevíráme oči, uši, a vnímáme
vznikající mikro příběhy. Jsme tam, ale nijak nezasahujeme.
A je fascinující pozorovat, jak to funguje. V prostoru tělocvičny vzniká v chaosu řád: někdo skáče do duchen, další se šermují, tvoří klany, jiní staví hrady, další se přetahují o lano, pár srdcařů sedí a vyměňuje karty pokémonů.
A nikomu nic nevadí.
Když se perou, jen dohlížíme na etiku boje, aby nedošlo k přehnané agresi. A ať si po střetu podají ruce na důkaz kamarádství.
Když se někdo pohádá, necháme je si to vyříkat. Když už někdo nemůže, jde
bokem, ale po pár chvílích ho opět vtahuje vír dění. Odpočívat může doma,
přece.
Pro psychiku dospěláka to je mnohdy obtížné, ale tak nějak cítíme, že to
potřebují. Potřebují chvíle bez našich nápadů, s vrstevníkama, ve velkém prostoru.
Když to není les, musí to být tělocvična. Někdy bez pravidel.
Hodně pravidel – málo prostoru pro kreativitu. To platí ve sportu, i v životě.
Nechme někdy ty malé agenty řídit si svou vlastní misi. Budou lépe znát
své místo. Nejen na tatami, ale v životě.
