02/03/2026
Sdílíme, protože tohle bychom sami nenapsali lépe. Doporučujeme k přečtení. 💛
SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE.
Obrovské téma, které kdybychom uměli uspokojivě rozpoznat a řešit, věřím, že by opatrovnické spory byly mnohem jednodušší. Je to asi ta nejnebezpečnější dvousečná zbraň, která nám dělá paseku ve všech konfliktních případech.
Kdy jde o svobodný projev dítěte a signál, že se děje něco opravdu nebezpečného a kdy je to znak toho, že jde o manipulaci dítěte a ve hře není o nic méně ničivé zneužívání dítěte jako nástroje msty proti druhému rodiči? (v angličtině se velmi výstižně říká "weaponizing children", tedy zezbraňování dětí)
V poslední době mám těchto případů několik a zároveň jsem tento týden sdílela střípky z videa, které z mého pohledu tento fenomén čítankově ilustruje.
Často se uvádí, že nejde o syndrom, protože to není oficiální diagnóza. Z mého pohledu je tato debata podružná. Ať už použijeme jakýkoli termín, jde o reálný problém s velmi ničivými a nevratnými důsledky, a to nejen pro druhého rodiče, ale především pro dítě. Já osobně raději používám pojem odcizované děti, protože asi výstižněji definuje, co se s nimi „aktivně“ děje.
⚖️ Pokusím se sdílet svoje poznatky z praxe.
📌 Primárně platí, že děti ve střídavé (rovnocenné) péči do jisté míry „štěpí“ svou realitu. Na svět u mámy a na svět u táty. A to i když jsou obě prostředí víceméně v pořádku. Je také normální, že děti reagují na momentální narušení stability, takže je běžné, že se jim nechce odcházet ani od mámy, ani od táty. Ve chvíli, kdy jsou ty intervaly nesprávně nastavené (moc krátké, nebo naopak moc dlouhé), může být tento efekt zesilován. Zároveň se hlavně malé děti někdy mohou chovat paradoxně po návratu ke svému primárnímu pečovateli, tedy tomu bezpečnému, kde si mohou dovolit odložit všechny zadržované emoce, mohou být rozložené, vzteklé a odmítat (trestat) tohoto rodiče v návaznosti na odloučení, kterému byly vystaveny. Pokud tyto věci jeden z rodičů (ten konfliktní) chybně interpretuje, začne je tematizovat, a dokonce sám umocňovat, může to být předzvěst následné eskalace. Manipulativní rodič se totiž chopí „režie“, v dětech tyto projevy začne podporovat, čímž je využije ke svým záměrům (msta druhému rodiči). Svoje jednání si ale obhájí tím, že na počátku k tomu měl subjektivně viděno reálný podklad.
📌 Mechanismus prožívání dětí v podstatě funguje tak, že děti si musí zajistit prostředí, ve kterém mohou přežít a mít zkrátka klid. Pokud od nich takové prostředí vyžaduje, aby „nenávidělo“ nebo odmítalo druhého rodiče, tak to udělají a paradoxně se v pudu sebezáchovy mohou přimknout k tomu konfliktnímu rodiči, protože vědí, že toho zdravého rodiče (nebo o tohoto rodiče) se bát nemusí a nemusí za každou cenu usilovat o jeho přízeň nebo emocionální pohodu.
📌 Velmi záleží na věku dítěte. V zásadě platí, že čím mladší dítě, tím sugestibilnější. Pokud si děti „vezme do parády“ manipulující rodič v předškolním věku, děti si jeho narativ doslova zvnitřní a přijmou ho jako svoji realitu. Vsugerované nepravdy a polopravdy o druhém rodiči jim nahrazují jejich vlastní autobiografické vzpomínky. Děti pak nemají absolutně kapacitu oddělit tyto vnucené prožitky od reality. To platí ale i pro starší děti, i když ve školním věku tam k nějakému náhledu pod vedením terapeuta, anebo terapeuticky působícího druhého rodiče (pokud s ním děti mají možnost trávit adekvátní čas) děti dojít mohou. Ve všech případech si děti vnucenou verzi reality „berou za svou“ a samy následně tyto nepravdy spontánně rozvíjí, doplňují je vlastními fantaziemi a ve svém projevu jsou autentické, protože v ten moment to tak skutečně cítí. Takovou věc proto nemusí odhalit ani méně zkušený, nebo na tuto oblast nezaměřený psycholog. Zvlášť pokud nemá žádný signál o tom, že by se tam tato dynamika mohla odehrávat.
📌Odcizované děti se projevují velmi specificky a zkušený opatrovnický soudce by to měl poznat, protože by to měl být jeho denní chléb. V těchto případech vždy trvám na výslechu ze strany soudu. OSPOD může a nemusí tyto věci rozpoznat (bohužel mám zkušenost, že spíše ne), navíc výslech na OSPOD nepodléhá žádné závazné protokolaci a často se zkresluje.
📌 Pro odcizované děti je příznačné černobílé vidění světa. Jeden rodič je skvělý a druhý jenom špatný, a to bez zjevného důvodu. Případně jsou dramatizovány zcela banální důvody pro odmítání druhého rodiče („U táty míváme k večeři rybu a tu já nesnáším.“)
📌 Děti používají pro svůj věk dospělé a nepřiléhavé výrazy, případně argumenty dospělou optiku. („Chceme být u mámy, protože ta nás vychovává. U táty máme jenom samou zábavu.“ anebo „Nechceme k mámě, protože tam jsme jenom na mobilu“). Při doptávání je vidět, že chybí reálná zkušenost, anebo popisované historky diametrálně neodpovídají emočnímu doprovodu.
📌 V tvrzeních dětí jsou vnitřní logické i faktické rozpory.
📌 Zároveň se „dětská“ obžaloba druhého rodiče často točí kolem pár nosných témat, která se ve variacích nemění (protože jsou pravděpodobně upevňovány cíleným nácvikem). Když je rodič skutečně zneužívající, zpravidla má toto dítě široký a dlouhodobý arzenál autentických zkušeností.
📌 Odcizované děti typicky eskalují své postoje během velmi krátké doby. Často se změní v průběhu opatrovnického řízení, kdy je vidět dramatické prohlubování odmítání druhého rodiče. Pokud je výslechů realizováno více, dítě je čím dál tím kategoričtější. U reálně zneužívajících rodičů se postoj k tomuto rodiči rozvíjí dlouhodobě v čase a nedochází tam k rychlým obratům (pokud to tedy nemá návaznost na konkrétní, silně traumatickou událost). Děti tíhnou k tomu mít přirozeně rády oba rodiče, a to i ve chvíli, kdy jsou zneužívající. Proto velmi radikální postoje bez korespondující míry zneužívání také budí pochybnosti.
Toto téma je obrovsky komplexní a mnohovrstevné a je alarmující, že pro tuto oblast chybí metodika, která by aspoň nastavila základní rámec. Takto se tváříme, že problém neexistuje, ale bohužel nám po něm kloužou děti na obě strany barikády. Na jedné straně se nedostatečně řeší případy, kdy je dítě manipulováno proti druhému rodiči. To je za mě rodičovsky velmi závažné chování, které by mělo být postaveno na roveň fyzickému týrání dítěte, a tak by s ním mělo být i nakládáno. Na druhé straně jsou bezdůvodně „smetena ze stolu“ i velmi závažná obvinění, a to právě proto, že se systém naopak zaštiťuje možnou manipulací.
Obojí je trestuhodné. 🤍
