Slezský železniční spolek

21/03/2026

Už máte svoji jízdenku na Den otevřených sklepů v Mutěnicích, ročník 2026?
Ne??? :-o :-o :-o
No tak urychleně šup šup na http://szs.reenio.cz !
Jedeme z Těšína v sobotu 25. 4. 2026 a těšíme se na Vás !! :)

Vstupenka na Den otevřených sklepů 2026. Datum: 25. 4. 2026, od 10h Místo: Mutěnice, areál vinných sklepů Pod Búdama v Mutěnicích - MAPA

09/03/2026

Pojeďte s námi na otevírání vinných sklípků a první jarní košt do Mutěnic🥂:

Náš speciální První jarní vinařský rychlík vyrazí z Českého Těšína 📆v sobotu 25. 4. 2026 🕣 po sedmé hodině ranní 🚂🚃🚃🚃

Pojedeme přes Karvinou hl. n., Bohumín, Ostravu hl. n., Ostravu Svinov a Suchdol nad Odrou, kde bude možno nastoupit a poté zamíříme rovnou do malebných jihomoravských Mutěnic.
Tam se bude konat 18. ročník akce Den otevřených sklepů a první jarní košt vín ze sběru 2025.

🍇Více než 40 místních vinařů Víno z Mutěnic bude mít otevřeno své búdy, ve kterých bude pro účastníky akce připraven bezplatný košt vynikajících vín vlastní místní produkce.
Každý pasažér našeho vlaku obdrží koštovací skleničku na krk, mapku zapojených vinařství a poukaz na odběr vín v hodnotě 500 Kč.
Mezi búdama budou připraveny oddpočinkové zóny, kde budou znavení poutníci moci načerpat síly, připraveno bude bohaté občerstvení a pořádná dávka Jihomoravské pohostinnosti.

Po celou dobu jízdy se o komfort pasažérů na palubě jarního vinařského rychlíku bude starat naše usměvavá vlaková četa, která bude mít na starost prodej drobného občerstvení a o příjemnou atmosféru ve vlaku budou dbát naši ostřílení páni heligonkáři.

Mimořádný První jarní vinařský rychlík vyjíždí
z Českého Těšína 📆 v sobotu 25. dubna 2026 🕣v 7:22 ráno

Z Mutěnic- zastávky odjedeme v 17:10, abychom zpátky v Českém Těšíně byli téhož dne večer ve 20:39 (cestou zastavíme pro výstup ve stejných stanicích jako ráno).

Klikněte na odkaz a kupte jízdenku online na našich webových stránkách:
http://www.slezskyzeleznicnispolek.cz

Těšíme se na viděnou ve vlaku!
Váš team SŽS :)

20/02/2026

Mili a važeni.

Vcelku spravně se mi tu teraz množa dotazy,
že jak zavřeli Čeezem, tak co bude s nami a co z OKRku.

No divejte:
Situace neni nikterak lehka, ale ja a všeci zainteresovani (kere z politicko- obchodně- pověrčivo- pravnich duvodu nemužu menovat) se momentalně velice intenzivně hažeme na zem, abysme ty vlečky a baňske vlačky na nich udrželi při životě.

Se představtě, že aji v kostele sem kvuli tymu byl.
Ja. Pan farař se sice prvni divně dival, že střapatu delegaci z Bolivie tam eště neměl, ale požehnani nakonec dal.
Tak uvidime.

Každopadně o:
Zatim to tlačime tak, že letos baňske vlačky aj ZOO budu jezdit normalně, tajak stě sum všeci zvykli.

Dal se uvidi.

Ja mam nakazane cely měsic 3x denně motlitbu svateho Kryštofa, kdo umite- poďte se mnou.
Zbytek muže Zdravas Maria, každemu jak pasuje.

No a jak by kery měl volne nižši stovky milionu, tak čislo učtu mame furt stejne. Po vyplatě vratim.

Vaš kapitan :)

02/02/2026

Bronislav Kobliżek,
Industriální tíseň, čtvrtá, závěrečná část.

A je to tady.

Člověk tak nějak věděl že to přijde, mluvilo a psalo se o tom dlouho. Hlavně tu u nás, na severu. Od Studénky dál už o nas nikdo vlastně ani moc pořádně neví. Sibiř nebo co. Dálný východ někde v jižním Polsku, kde se mluví divně a sprostě.

Já sice nejsem v cechu hornickém, neskočil jsem přes kůži a kylof mám jen po pradědovi vystavený na čestném místě.
Ale stejně ku té havírně tak nějak patřím.
Někde ve skrytém koutku duše jsem pořád tajně doufal, že někdo z vrchu zavolá a řekne: "HALT! To je přece ohromna pi**vina, to co vy tu robite! Kaj to kdo kdy viděl toto! Zpět! Zrobit znovu, zrobit lip!"

Zapínám knoflíčky na košili až pod krkem, kontroluji puky na černých kalhotách a rovnám si zelenou kravatu. Kladívka a mlátky na perfektně vyžehlené uniformě po strycovi jsou na svých místech. Naposledy naviksuju černe papirove boty a opatrně, až obřadně beru kylof ze zdi.
Můžu vyrazit.

Mám docela fora, tak si můžu dovolit malou zajížďku po známých místech.
Projíždím pomezím mezi Čertovou Lhotkou a Ostravskými Vítkovicemi. Místo Vítkovické dvojky závodu- Nové ocelárny a jejího šedého komínu, ze kterého šlehaly šedesátimetrové plameny a vytvářely, hlavně v noci, ohromující podívanou je jenom obrovský prázdný nezrekultivovaný plac.
Povalují se na něm rezavějící nepotřebné vagóny a semtam je mezi břízkami vidět i zapomenutá kokila, která zatím unikla plamenům autogenu.

Z horké koleje zbyl jenom travnatý dvoumetrový koridor mezi domy a nikoho by dnes už ani nenapadlo, že tudy projelo skoro padesát milionů tun surového železa.

Z vysokých pecí je naštěstí muzeum, vzal to do taktovky pan architekt Pleskot a na sam vrcholek VP1 posadil nádhernou prosklenou kavárnu.
Miluju to tam. Ukazuju lidem kde jsem stál, když VP1 dala svou poslední tavbu a co to vlastně je ta Veronika.

Vždycky když tam jsem, pozdravím mamu Hlubinu a zaklepu na budovu těžních strojů, jestli tam náhodou není děda.
Není. Ani už nemůže být.
Taky mě už sleduje z nebeské šachty. Ale když pod "jeho" těžní věží nad jedničkou jámou procházejí davy návštěvníků na Kolorsech, určitě to vidí a taky má radost, že se sem vrátil život.

Projíždím kolem eNHačka. Už to není Ispat, už to není Mittal, už to není ani Liberty. Vždycky když v novinách čtu, že něco koupil Ind a schválil mu to Brusel, podivně se ošiju.
Ani nevím proč.
Nekouří ani jeden komín, z tandemových pecí drahnou dobu není v provozu ani jedna. Nikdy už se tu nevyrobí ani jeden mrak, na koksovně se zbortila klenba když ji nechali vychladnout a do vysokých pecí se pomalu zakousávají bagry s hydraulickými nůžkami.

Marne- tam kde zavřou šachty, tam skončí i železárny. Posledních 190 let to tak funguje všude na světě. Ani někdejší průmyslové centrum Rakouska- Uherska nebude výjimkou.

Vjíždím do Havířova.
Pěkné město, udržované. Chtěli mu kdysi dát jméno Čestprácov, Budosociokolektivov, Šťastnov, Zápotockýgrad a já nevím jaké ještě nesmysly poplatné té době.
Vyhrál "Havířov". Havr.
Podle mě to tenkrát soudruzi vybrali dobře. I do budoucna bude tohle město připomínat havíře a horníky. Vždyť ho pro ně postavili.

Přes Rudnou tu mají krásný nový železniční most na trati, kterou kdysi museli postavit kvůli eNHačku. Na starém mostním pilíři někdo kdysi nastříkal nápis
"BANDA TUNELÁŘŮ". Vždycky se nad tím usměju, když jedu kolem.
Stejně nadával děda, když mu zavírali Hlubinu.
Nepsal to tím sprejem nakonec on?

Když vyjedu z Havířova, za Suchou mě dopravní značka "Důlní vlivy" upozorní, že vjíždím do revíru.
Začíná specifická, z kontextu vytržená krajina. Míjím po levé ruce hromadu navršené panelové suti, která tu zbyla po správní budově dolu Devátý květen.

Byla to malá nenápadná rodinná šachta a díky ní jsem si pamatoval, že válka skončila 8. 5. 1945. Devátý květen totiž bral sloje ve 45. kře a to mě uchránilo od nejedné pětky z dějepisu na škole. A ten jeden den co nelícoval, jsem vždycky už nějak ukecal v rámci historických okolností.

Cíl moji cesty už je vidět na obzoru, ale pořád mám ještě čas a dneska se mi tam, nevím ani proč, vůbec nechce.
Přitom jsem tam byl tolikrát, vždycky jsem se tam těšil a počítal jsem, kolikrát se otočí lanovnice na těžní věži...

Vezmu to ještě doleva, pojedu se trochu toulat ve vzpomínkách.
Na rozcestí u Larischova zámku na chvíli zastavím a jdu si na vzduch dát cigaretu, kterou nutně potřebuji.
Asi dvacet metrů pod mýma nohama, pod renivelační vrstvou hlušiny, leží pohřbený zámek hraběcího rodu Larisch- Mönnichů, zámek Solca. A někde ještě hluboko pod ním, je na svojí věčné šichtě i stryc se svými kamarády.

Čas se krátí, musím pokračovat, ať nezmeškám.
Klec nečeká.

Nad stromy majestátně ční skipová věž dolu Darkov, jejíž čas se taky pomalu naplňuje. Pod ní je prázdné, opuštěné obrovské parkoviště, které začíná praskat a příroda si ho pomalu bere zpět.

Těžbu tam zastavili před třemi lety a až letos dosypou Armádu, přijde na řadu i Darkov.
Doubrava i Lazy to mají za sebou už dávno, na Armádě letos odstřelí skip a Darkov se pak bude planirovat celý.

Poslední na řadě je důl ČSM.

Poslední a nejmladší šachta, kterou tady máme.

Pomalu dojiždim na parkoviště, které je nezvykle plné do posledního.
Kolikrát jsem tady takhle byl a kolikrát jsem tady takhle stál, kolikrát jsem počítal otáčky lanovnice nad těžní věží, kolikrát jsem si představoval uhlí, které nakopal tata a kolikrát jsem měl radost že vyfáral celý, živý a zdravý?

Dneska ho tu ale nepotkám. Zůstal doma.
"Že se jim na taku paradu může vys**at".

Projdu otevřenou vrátnicí a vydávám se k jámové budově. Ta je otevřená a stojí před ní všechny výjezdové čety z Habezetky z Radvanic.

Všude je plno lidí, hraje hornická kapela, do řady se řadí krojování horníci ze sousedních šachet, i "obyčejní havíři", kteří se přišli rozloučit.

V popředí průvodu jsou za naší patronkou Svatou Barborkou seřazeny hornické prapory, čestná stráž z Habezetky z Radvanic, za nimi domácí závodní záchranáři, pak skupina z ředitelství OKD s hosty a celé to uzavírají chlapi z "čeezemu" ve fáračkach a se želvama na hlavách.

Za chvíli to začne.

Je středa 4. února 2026 a na povrch se za malou chvíli bude vyvážet definitivně poslední vozík s uhlím, nakopaným tady u nás,
v Ostravsko- Karvinském revíru.

Naposledy si nervózně rovnám černou čepici, seřazujeme se do trojstupu a na patero zazvonění návěstního zvonce u jámy se vydáváme na pochod.

Nervozita je tu hmatatelná, stejně jako když městem projížděla kolona aut z Habezetky a jel s nima i výjezdový autobus s velkou havarijní četou.

Ta je tady taky.
Dneska ale nepřijela likvidovat havárii. Dneska přijela symbolicky uzavřít šachtu, protože se veze nahoru poslední vozík s uhlím.

Padá na mě průmyslový žal a tak raději počítám, kolikrát se otočí lanovnice nad těžní věží a představuju si, že to uhlí, které se teď veze na povrch narubal můj tata.

Věnováno všem, kteří tady na tom nechali kus života.

Mělo to smysl.

Zdař Bůh!

Postavy, jména, místa, děje a osudy postav jsou smyšlené, neodpovídají skutečnosti a nezakládají se na pravdě.

Nebo ano?

01/02/2026

Brunek Kobliżek,
Industriální tíseň, třetí a předposlední část.

S uhlím to u mě ale nedopadlo.
Porušil jsem rodinnou tradici a od uhla utekl. Nešlo jinak.

Jednomu dědovi zavřeli Hlubinu, druhému Maj, stryc musel odejít z Gottwalda. Toho přejmenovali zpátky na Františka, ale stejně šel do útlumu. Říkali, že menší a nerentabilní šachty zavřou, ale ty velké pojedou ještě dlouho, uhlí je tu dostatek.

Na hornickém učilišti z nás udělali poslední ročník, že horníků je dost ze zavřených šachet a noví už nebudou potřeba. Nebylo mi to tenkrát divné, raději jsem si ale udělal maturitu a šel do Ostravy.

Každé ráno jsem pak na Rudné, cestou na šichtu do roboty sledoval, z kolika komínů se na eNHačku kouří, kolik jede tandemů a jak se huti daří. Už to ale nebylo eNHačko, ani Ispat. Už to byl Mittal.
Ze čtyř vysokých pecí jely jenom dvě, ale prý to stačí. Zbytek surového železa že se vyrobí z nové a ekologické, elektrické obloukové pece, která se co nevidět začne stavět.

Vlaků s uhlím z revíru ubylo,
Ostrava už měla útlum za sebou, z trolejbusů a tramvají zmizeli chlapi s černýma očima a postupně mizely i nonstop hospody.
V těch havíři po vyfárání dotahovali u piva poslední metry a tuny, které na šichtě nestihli narubat.

Když tam přišel před šestou ráno, druhou odpoledne nebo před desátou večerní než se střídaly směny- to byl ještě klid a ticho před bouří.
Hospodská musela mít rozčepovaných najednou alespoň 100 piv, aby pak už jenom donekonečna dočepovávala, nosila a stíhala sytit desítky a stovky vyprahlých krků.

Pak začala mela.
Z kupelů k šenku dorazili první dychtiví vyfáraní chlapi a hospodská s plnýma rukama napěněných půllitrů jenom mezi těma "panenkama" lítala, seč ji síly stačily.
"Panenky". Tak havířům říkávala moje babička, kdysi hospodská v hospodě U bulača.
"No bo všeci ti synci měli oči jak panenky".

Nově příchozí se nestačil ani usadit a musel mít pivo před sebou. Měl- li host méně než půl piva, okamžitě a bez ptaní dostal další. Hospodským se neodmlouvalo.
Na kasírování nebyl čas. Na šembasu (výčepu) byl půllitr, do kterého se platily vypité piva. Havíři nešidili. A když se přeci jen někdo nepoctivý našel- ostatní si takového hejska pohlídali a velmi záhy ho naučili dobrým mravům v kolektivu.

Ve výčepu to hučelo jak v rubání na čelbě. Elektrikáři tahali kabely, čelboví jeli metry, rubáňoví bouchali tuny, narážeči zvonili na návěstní zvonce, strojníci si měnili lana a lanovnice, stojkoví tahali hajcmany, no zkrátka mumraj jako na šachtě.

A mezi vším tím rubáním si ladně poletovaly kypré hospodské děvuchy v čelenkách a krajkových zástěrkách, roznášely pivo a naporoučené půlky. Byly zvyklé, že je občas někdo "mlasknul po dupě" a nezlobily se za to. Vždyť to byly jejich panenky.

Cestou na návštěvu k tetce do Orlové jsem vždycky v duchu pozdravil postupně Duklu a pak i AZet.
Bratranec si vždycky u kávy dobíral svého tatu- "Na AZetu hvězda svítí- na Dukle je tma jak v řiti". Aby taky ne, Lazy měly otevřené celé nové patro a braly prakticky jen uhlí a bez kamene.
Dukla na tom byla hůř- říkalo se, že v rámci racionalizace se šachta bude zavírat a ohradníky se doberou z Lazů.

Lazy se po revoluci zase pomalu začínalo říkat někdejšímu AZetu- Antonínu Zápotockém. Šachta po Guttmanech, kterou pojmenovali po komunistickém prezidentovi...
Byly tu už ale i jiné paradoxy.

Na Dukle ještě zkoušeli najet na Ostravské sloje, ale ty neměly na jejich plánovanou kapacitu dostatečnou výtěžnost a tak i "Mama Dukla", která vždycky měla mezi zdejšími šachtami výsadní postavení, jednoho dne vzala za své.

Kousek od domu z první republiky v Orlové, ve kterém tetka se strycem bydleli, hořel na bývalém náměstí "věčný plamen".
Byla to klasická povrchová odsávací stanice důlních plynů, která tahala metan ze stařin opuštěných dolů, čistila ho a pumpovala do veřejné plynové sítě.
Přebytky se volně spalovaly v místě a plamen se sám barvil podle toho, jaký byl zrovna aktuální barometrický tlak ovzduší.

Stryc vždycky říkával, že to je věčný kahan za ty chlapy, kteří už nikdy nahoru na povrch nevyfárají.

Jejich barák byl jeden z mála, který jako zázrakem zůstal relativně nepoškozený stát a ani ho nechtěla vykoupit a zbourat šachta. Ostatní domy v okolí takové štěstí neměly.
Pod nimi se v hloubce kolem jednoho kilometru potkávaly dobývací prostory Lazů a Doubravy, terén se tak nepravidelně vlnil, klesal, nebo se nekontrolovatelně vydouval, čemuž podlehla původní zástavba ještě z dob Císaře Pána.

Tetka s oblibou u kávy říkávala- "Tam, tam je živitelka. Šachta dala, šachta vzala".

Až později, když se tetka ztratila a zanedlouho po ni odešel na věčnou šichtu i stryc, dozvěděl jsem se od bratrance, že staré jabloně, které si pečlivě pěstovali a opečovávali, pocházely od Benediktínů.
V padesátém roce je komunisti při akci K odvlekli z jejich kláštera někam do internace, majetek zabavili, rozkradli a zůstaly jen ty jabloně.
Tak je prastrýc vykopal, přesadil a od té doby rostou tu na Kopaninach.

- KONEC TŘETÍ ,PŘEDPOSLEDNÍ ČÁSTI -

31/01/2026

Brunek Kobliżek,
Industriální tíseň, druhá část.

U nás v rodině byli v takové situaci nervózní vždycky prakticky všichni. Nejvíc tetka- její chlop a můj stryc byl báňský záchranář. Blázen, který dobrovolně šel fárat tam, odkud všichni normální lidi utíkali.

Jako jediný v rodině neměl černé linky pod očima a při slavnostních událostech vždycky nosil krásnou pečlivě nažehlenou hornickou uniformu s kladívky a mlátky místo výložek.

V mém dětském světě tenkrát měli všichni pořádní chlapi které jsem znal, černé linky pod očima a kdo je neměl, tak nedělal na šachtě a byl slabčák.

I já jsem počítal s tím, že jednou budu mít černé linky pod očima a budu jezdit do roboty šichťákem. V cechovně si vyzvednu známku, v lampově nafasuju lampu, pak půjdu s chlapama k raportu a nakonec k jámě fárat na dul.

Člověk míní a Pán Bůh mění...

Jednou ráno mě probudil důlní otřes. Nebylo to nic divného, lustr se nám doma houpal celkem běžně, i když jsme bydleli docela daleko od šachty.
Tenhle byl ale jiný, silnější.
Až ve škole jsme se dozvěděli, že je havárie a že se na Doubravě propadla celá šachta do jámy. Modré záchranářské ávie ze všech okolních závodů jezdily přes město, nad námi létal vrtulník a dokonce se na to přijeli podívat až z Prahy.
A zase ta hmatatelná nervozita všude kolem...

Naštěstí tam nikdo nezůstal.
Revírník, starý pardál si už na noční všimnul, že není něco v pořádku a bortí se výstroj jámového stvolu. Raději proto odvolal všechny čety z dosahu a požádal o svolání havarijní komise.
Ta ale přijela až k hotovému...

Kolem čtvrté ráno se odněkud začalo ozývat pravidelné lupání a zlověstné hučení. Když už začala praskat i omítka uvnitř budovy těžních strojů, strojník raději všechno nechal tak jak bylo a utekl ven. Právě akorát:
"Dvakrát zatřepalo, věž se naklonila doleva, pak doprava a naraz zahučela aji s celu šachtu do jamy. Ani dvě minuty to cele netrvalo".

Byli jsme se tam s dědou pak podívat a nikdy předtím ani potom jsem nic podobného neviděl. Zelený plot kolem závodu byl všelijak vyvrácený a místo šachty která tam vždycky stála, zel v zemi jenom obrovský třicetimetrový kráter v oranžovo- hnědé hlíně.
Dílo apokalypsy dokreslovala voda, která z trčících coulových trubek bezprizorně padala do temné hlubiny po bývalé jámě
Doubrava IV.

Když jsme po Rudné jezdili za babičkou do Ostravy,
vždycky jsem ze zadního okna naší Škody 120 GLS sedan počítal, kolik ocelárenských komínů na Nové huti kouří a hlásil našim, kolik jede tandemových pecí. Jednoduché počty- jeden komín pro dva tandemy, komíny kouří všechny čtyři, ocelárna jede na plný ceres.

Taky jsem vždycky vyhlížel, jestli bude z eNHačka k nebi stoupat ten hustý, pokaždé stejně načechraný, sloupec bílé páry.

Tenkrát jsem si myslel, že se tam vyrábějí mraky.

Až později jsem zjistil, že "mraky" se vyráběly podle přesně stanoveného koksárenského grafikonu pod hasící věží, když na plný žebřiňák surového koksu, vytlačeného z komory koksárenské pece, huklo najednou několik desítek kubíků studené vody.

Jednou, jako malého kluka mě vzal stryc z Ostravy s sebou na šichtu do železáren. Na poslední odpich na vysoké peci ve Vítkovicích, že tohle už nikdy v životě neuvidím.

Zvláštně to tam smrdělo po benzo(a)pyrenu a dehtu, všechno kolem mě mělo typicky železitý nádech a bylo zahaleno do chuchvalců štiplavé mlhy.
Obrovitá vysoká pec, ta nejmenší ve Vítkovicích, dunivě hučela, tu a tam se někde objevil a zatančil modrý plamínek kysličníku železa a země se mi jemně chvěla pod nohama. Z nedaleké šesté energetické ústředny se ozýval klidný a rozvážný rytmický dusot stošedesátitunového dmychadla, které foukalo vysokou pec.

Chlapi ve stříbrných skafandrech se zvláštními stříbrnými podlouhlými klobouky nervózně chodili po odlévací plošině, pokuřovali si svoje Lípy, Sparty, nebo balenky, od kterých měli nažloutlé kníry a prsty na té ruce, kterou si svá cigára byli uvyklí balit.

Pak to přišlo.

Lokomotiva s několikacentrimetrovým nánosem železárenské rzi přitlačila pod odlévací plošinu dva buclaté vagóny, kterým se tam říkalo Veroniky.

Prý po nějaké sekretářce nebo co.

Kdesi v potemnělém rohu, léty a pekelným horkem opotřebovaná siréna vykuckala sotva znatelný obláček prachu, chraplavě zahoukala a odstartovala magické divadlo, které zaměstnalo všechny mé smysly.

Ozval se rachot čtyřmetrové vrtačky, která si jen pomalu a neochotně razila cestu odpichovým otvorem do nitra nístěje obrovitánského hutního agregátu.
S němým úžasem jsem pozoroval roj tančících jisker, který se od majestátního a dynasem vyzdívaného těla vysoké pece najednou vyvalil a zcela pohltil postavy ve stříbrných těžkých azbestem podšívaných mundůrech.

I na tu dálku mě ovanul žár z už navždycky posledního surového železa, které vyrobili tady, na Moravské straně řeky Ostravice.

Po chvilce se ve žlabu na rohu odlévací plošiny objevil proud rudě rozžhaveného tekutého železa o teplotě 1200 stupňů Celsia, který v doprovodu všudypřítomných poskakujících jiskřiček jen pomalu a ztěžka stékal do přistaveného šestnáctinápravového vagónu.

Celá odlévací plošina i kolejiště pod ní se při odpichu zahalilo do hromady železitého prachu, který prosvětlovala hřejivá záře tekoucího, do ruda rozžhaveneho kovu.

Když to úžasné a neopakovatelné divadlo skončilo, lokomotiva si naposledy po horké koleji odvezla na ocelárnu svou zátěž- dvě Veroniky s posledními stodvaceti tunami Vítkovického železa.
Na Veronikách bylo bílou barvou napsáno "POSLEDNÍ ODPICH NA VP1" a jména chlapů, kteří byli na šichtě.

Pak najednou nastalo podivné, až apokalyptické ticho.

Čtyřicetimetrové Cauperovy rekuperátory stáhnul aparátník stisknutím jednoho tlačítka z velína na minimální výkon tak, že stále monotónně, ale už jen potichoučku a neznatelně hučely.
Píšťaly, zaústěné z okružního větrovodu do těla vysoké pece se přestaly chvět a přešly z naléhavě temně hvízdavého zvuku do hlubší a klidnější, skoro až smutné tóniny.

Velký snortový ventil zůstal po posledním odpichu už navždy zajištěný v uzavřené poloze, aby Ostrava už nikdy více nemusela poslouchat ten ohlušující hukot odpouštěného přetlaku kychtoveho plynu na zvonové sazebně, umístěné až na samém vrcholku VP1.

Rotační flotátory na -teď už- bývalém prádle dolu Hlubina stály jako němí svědkové nenápadného konce jedné epochy. Spolu s vychladlou koksovnou jen tiše přihlížely bezmocnému tichu, které se tu najednou rozhostilo s tísnivou naléhavostí.

Po stošedesáti letech nepřetržitého lomozu, říčného hutního a důlního provozu, kdy neustále odněkud unikala pára. Ozývalo se pravidelné a mocné oddechování obrovských pístových dmychadel že šesté energetické ústředny, tu zvonění vytlačeného koksu. Tam zvonkové návěstí od náraží jámy.
A najednou tu zbylo jen to tísnivé ticho.
I horní zvon plynojemu schlíple trůnil na spodních dorazech a ručička stavoznaku na jeho vrcholku ukazovala na nulu.

Koksovnu i železárny zakládal hrabě Rotschild, když dostal císařskou výjimku, aby mohl coby Žid vlastnit železárny na území c.k. Monarchie. Legrační- železnici z Vídně do Krakova stavět mohl, ale železárny vlastnit ne.

Ocelové srdce republiky pomaličku přestávalo tlouct. Vítkovickou první vysokou pec naposledy sfoukali a já už pak nikdy cestou k babičce neviděl tu důvěrně známou jiskrnou záři, která se klenula snad nad celou Ostravou.

Surové železo se ale vozilo po Ostravě do oceláren ve Veronikach dál. Jen už se nevozilo z Vítkovických vysokých pecí, ale putovalo po vlečce z eNHačka z Kunčic. Po novému se mu už ale říkalo Ispat- Nová huť. Pro mě to ale stejně vždycky bylo a bude eNHačko.

To naštěstí jelo dál.

- KONEC DRUHÉ ČÁSTI -

31/01/2026

Brunek Kobliżek,
Industriální tíseň.

Nekteří uvědomělí jedinci dnešní enviromentálně indoktrinované mladé generace pociťují tzv. klimatický žal.

Plně jim rozumím.

Já patřím ke generaci takzvaných "búmrů", byť se cítím jako obyčejný fotřík se čtyřicítkou na krku.
A mám pocit, že svět jde do háje- padá na mě průmyslový žal.

Narodil jsem se a vyrůstal jsem ve světě, kde "doly hutě, plno rtutě, sama robota a stres" tvořily běžný kolorit jisté, pevné a neměnné všednosti mého každodenního života.

Točily se kola těžních věží nad šachtami, kouřilo se ze železárenských komínů a nejdůležitější tenkrát byly tuny a metry.
Připadalo mi to normální, vyrůstal jsem v tom stejně jako všichni kolem mě, stejně jako všichni přede mnou a myslel jsem, že budou i všichni po mně.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, že se mýlím...

Tata ráno o půl páté vstával na autobus, šichťak a jel do roboty- na šachtu. Stejně jako před ním děda, před ním praděda a před ním prapraděda.
Pravda- prapraděda ještě vodil na šachtě hraběte Wilczka na dole koně, praděda s ním chodil pěšky z kolonie na důl, kde už ve 13 letech fáral a dělal vozače. Tenkrát, s bandaskou a kylofem v ruce, chodili k jámě už na pátou. Bylo potřeba sjet na důl a postarat se o koně ještě předtím, než začne fárání mužstva na ranní směnu a rozjede se těžba.
Jo koňáci- to byla na šachtě kasta.

Chodili jsme s mamou čekat po šichtě na tatu na šachtu k autobusu. Jako děcko jsem to miloval- počítal jsem, kolikrát se otočí lanovnice nad těžní věží a představoval si, ze kterého patra se asi zrovna tahá nahoru na povrch těžba a ve kterém huntě asi jede zrovna to uhlí, které v rubání nafedroval můj tata.

Dědeček mi vyprávěl, jak praděda a jeho kamarádi na šachtě za války převáděli spletitou změtí důlních chodeb své sousedy na druhou stranu tehdejší protektorátní hranice a prababička se o ně tenkrát strašně bála.
Aby taky ne, spousta jeho kamarádů za to dostala trest nejvyšší.
I když šachta už dávno nestojí, její okolí je zrekultivované, pradědeček je v Pánu a všechno to připomíná jenom nenápadný kamínek s černou mramorovou destičkou na kraji cesty- vždycky si na něho vzpomenu, když jedu kolem.
Kolik nás asi takových je?

Když jedu do roboty já, jedu kolem louky, na které stála původně Larischova nemocnice.
V ní se narodil můj tata, ale to už byla v národní správě a postupně se nakláněla a praskala.
Nemocnici zbourali, stejně jako celé město kolem ní. Na jaře tu rostou narcisky, které zůstaly i 60 let po odchodu těch, kteří si je tam zasadili.

Město i nemocnice musela ustoupit, protože šachta potřebovala tuny a metry.

Nakonec ji taky zavřeli a zasypali.

Zůstal mi tam stryc. Prý tam je pořád.
Nikdy ho nenašli. Škoda, měl jsem ho rád a byla s ním sranda. Vyprávěl, jak při fárání v kleci vždycky nenápadně vklouznul na horní etáž (podlaží) a cestou na povrch z bandasky políval vodou chlapy z protiparty (konkurenčního kolektivu) na etáži pod ním.

Nám, malým špuntům říkal verzi s vodou a bandaskou. Pro dospěláky byla ale jiná, necenzurovaná verze:
"Dostali gizdi lepši rubani, bez tektoniky a bez poruch! Ja jim dam rekord! Nach*al sem jim na hlavy. Ku***m!")
Za odměnu mu pak někdo nasypal kyblík uhelného prachu do skříňky s čistým oblečením.

Jednou to u nich šachtě bouchlo a on tam zůstal. Metan. Ten byl pro havíře vždycky největší strašák. Tatu od Hildy od nás ze třídy tam tenkrát taky zabilo, stejně jako dalších třicet chlapů.

Mama se vždycky strašně bála, když přes město se zapnutými majáky a sirénou projížděla kolona modrých záchranářských aut z Habezetky (Hlavní báňské záchranné stanice v Radvanicích).
To vždycky znervózněli všichni, kdo měli někoho na šachtě. Nervozita v celém městě bývala přímo hmatatelná a když musel vyjet i zásahový autobus s velkou havarijní četou- hned se vědělo, že na šachtě je zle.

- KONEC PRVNÍ ČÁSTI -

31/01/2026

Mili a važeni.
Pravě u nas konči jedna velka epocha.
Je mi z teho strašně smutno a těžko na srdičku.
Povykladal jsem to tu u nas Brunkovi.
No a on mi poslal toto, o:

Brunek Kobliżek: Industriální tíseň

31/01/2026

:(

06/12/2025

14/11/2025

Pojeďte se s dětmi svézt našim speciálním Vánočním vláčkem v Ostravě :)

Naše speciálně vyzdobená Vánoční vlaková souprava bude pro radost malých i velkých pasažérů jezdit 9. a 10. prosince z nádraží Ostrava střed do Vratimova a obratem hned zase zpátky.

Odjíždět budeme vždy v 15:30, 16:30, 17:30 a v 18:30 z Ostravy.

Projížďka trvá cca dvacet pět minut a ve vlaku si budeme moci za doprovodu heligonky zazpívat koledy, k dostání bude drobné občerstvení pro malé i velké pasažéry a společně si užijeme netradiční předvánoční atmosféru na palubě netradičního Vánočního vláčku.

Online rezervace jízdenek na Vánoční vláčky Slezského železničního spolku je k dispozici na adrese http://szs.reenio.cz

Těšíme se na Vás!
Váš team SŽS :)