15/11/2025
Dnešní příběh a prosba. Po delší době mi dorazil dopis od mojí kurdské kamarádky Delal. S Delal jsme strávili společné dva roky ve věznici v Izmiru. Delal byla v té době ve věznici už přes deset let. Zatkli ji krátce před její svatbou, i s tehdy nastávajícím manželem. Její příběh je podobný, jako stovky dalších v tureckých věznicích. Delal byla zatčena na základě svědectví, podle kterého byli s manželem v kontaktu s lidmi z místní skupiny PKK, která útočila na turecké vojáky. Odsoudit v Turecku kohokoli na mnoho let je straně snadný. Kdyby mi to někdo vyprávěl, myslela bych si, že určitě něco tam musí ještě být, že nemůže být jen takhle. Ale je. Přečetla jsem spisů a rozsudků spousta, vězni mají tyhle dokumenty obvykle u sebe. Svědek uvedl, že viděl Delal s těmi a těmi. Tečka. Pak přijdou vojáci, prohledají dům a věci všem obyvatelům. Nějaké věci prokazující sympatie k PKK a myšlence svobodného Kurdistánu se najdou v každé kurdské rodině. Vlajky, fotky, písničky. A je hotovo.
Zatýkání je v Turecku systém, který jede ve velkým. Když se cokoli stane, dojde třeba k útoku na vojáky, armáda a policie potřebuje co nejvíc zadržených. Často bez jakékoli souvislosti, musí prostě vykázat činnost. Je naprosto běžná praxe, že s jedním podezřelým je zatčena celá širší rodina. Lidi, kteří se "provinili" jen tím, že byli zrovna a někým v místnosti, jsou často držení ve vazbě několik let, bez nároku na jakékoli odškodné. Některé nakonec pustí a neodsoudí, za dva až tři roky v base ale nikdo neřekne ani sorry. Kde je ve městě věznice ví každý, v podstatě každý má v širším okruhu někoho v base.
A k od souzení stačí třeba to jedno svědectví. Tady ještě hraje roli další faktor. To jak každá totalita pracuje se strachem a deformuje charaktery lidí. S desítek zatčených se najde vždycky dost těch, co ve snaze zachránit se řeknou cokoli. Nemusí to být ani pravdivé, to v Turecku nikoho moc nezajímá. Policie nepotřebuje vědět, jak to bylo, potřebuje co nejvíc potrestaných. Nedávno zrovna se lidi u nás v diskuzích divili, že v Turecku odsoudili za požár hotelu 11 lidí na doživotí. Včetně starosty 50 km vzdáleného města. Tak to je ono, jen u politických případů je to v mnohem ještě větším rozsahu a v ještě mnohem méně přímých souvislostech.
Delal tedy byla zatčena krátce před svoji svatbou, její tehdejší snoubenec také. Přes osm let žádali, aby se mohli ve věznici vzít. Když jsem se s Delal v Izmiru potkala, měla krátce po svatbě. Po naší společné kobce měla vyvěšené svatební fotky. Krátká vězeňská svatba, kdy se podepíší papíry a s manželé spolu mohou strávit třicet minut - ne však v soukromí, je to klasická návštěva za přítomnosti dozorců. Těch osm let byla Delal s Mehmetem v kontaktu jen přes dopisy, návštěvy mimo příbuzenstvo jsou obtížné i pro lidi zvenku, u dvou vězněných to není možné vůbec. S Delal o svatbu usilovali především proto, aby měli možnost se vídat. Ani tak to ale není tak jednoduché. Návštěvy jsou možné jen mezi vězni ve stejném vězeňském komplexu. Delal a Mehmet byli každý v úplně jiném městě, proto i na svatbu čekali léta. Svatbu jim umožnili, Mehmet mohl být pro účel svatby převezen do Izmiru, vídat se ale pořád nemohli. Dalších několik let proto žádali o přesun do stejného města. Když mě před pěti lety z Izmiru propuštěli, bylo to krátce po té, co Delal a Mehmet dosáhli společného převozu do Vanu. Shodou okolností se Delal dostala do stejné věznice, kde jsem já strávila první dva roky zatčení. Je dodnes zavřená s několika kamarádkami, se kterými jsem tam byla já a zůstaly ve věznici dosud. I po přesunu do stejného komplexu čekali Delal a Mehmet další asi dva roky, než jim skutečně byly umožněny pravidelné návštěvy. Teď po zhruba patnácti letech čekání mají možnost vídat se dvakrát do měsíce před sklo a jednou za dva měsíce osobně...
Se spoustou holek vězení jsem v kontaktu, některé už jsou taky dávno venku a spojili jsme se na sítích. Moji kamarádku Selvi pustili dva roky zpátky, po téměř třiceti letech vězení. Taky jsme se zkontaktovali a je to další neuvěřitelný příběh. Každopádně Delal ve vězení zůstává a dokud se v Turecku něco zásadně nezmění, nemá moc šancí se ven dostat. Tady v dopise Delal píše, jak je ráda když mě vidí na fotkách spokojenou a že naše děti musí být šťastné, protože mají nejlepší mámu. Delal se mnou prožívala moje trápení, když nás turecké vězení s Mírou rozdělilo a vždycky zmiňuje jak je za nás šťastná. Taky se ale na dalších stránkách svěřuje, že když vidíš fotky našich dětí tak je jí smutno, že je nejspíš mít nebude. Často když jdu ven někam do přírody tak si při pohledu na listí na stromech vzpomenu na Delal a na to, že tohle třeba už nikdy neuvidí..
Delal mě ve vězení naučila pletení a háčkování, výrobky z korálků a jelikož mi to nejdřív moc nešlo tak ještě spoustu sprostých kurdských slov k tomu.
S Delal jsme taky při dlouhých večerních čajích vymysleli ten skvělý nápad, že až mě pustí tak otevřu v Česku obchod s těmi pěknými věcmi, co s holkama v base vyrábíme. A budeme s toho co se prodá financovat pomoc Rojavě a taky lidem co zůstávají z politických důvodů v turecké base. Měli jsme velké oči, že tím snad zachráníme celý Kurdistán. E-shop po našem propuštění nějakou dobu fungoval. Pak jsme předělávali web a já nějak v té paralýze z toho co se děje kolem Gazy i v návalu všedních starostí neměla kapacitu to znova rozjet. Každopádně teď už na stránce spolku VOWA opět e-shop máme a samozřejmě nás potěší, když si tam něco vyberete. Přimlouvá se Delal a rodiny v uprchlických táborech v Rojavě. Na eshopu máme tentokrát i Míry knížku Pikola - psanou v turecké base. ☝️ Odkaz najdete v komentářích.
Dopisy přímo k Delal cestují dlouho, jsem v kontaktu s její širší rodinou a hlavně sestrou, která smí s Delal každý týden volat. Můžeme tedy trochu komunikovat i takhle zprostředkovaně. Snažíme se jim sem tam poslat peníze, ponejvýš ze svého, teď už snad i něco z e-shopu bude. Těžký život má celá rodina. Kromě výdajů za právníky a věci co souvisí přímo vězněním, jsou u politických vězňů různě perzekuovány celé rodiny. Jakožto příbuzní "teroristů" nedostávají některé druhy sociální podpory, nemůžou pracovat ve státní sféře, ani třeba ve školství. Nějakou lepší práci je pro ně obtížné najít v jakékoliv oblasti, tím jak systém v Turecku funguje a jednou nohou v base je každý, kdo kolem "teroristy" projde, nikdo se do vazeb s těmito příbuznými vězněných nehrne.
Teď navíc ta sestra se kterou jsem v kontaktu se léčí s rakovinou. Spoustu léčiv si musí hradit sama, je to pro celou rodinu další strašná těžkost a stres, Delal prý pořád do telefonu pláče. Chtěla jim bych teď alespoň s těma penězma pomoc trochu líp, než zvládáme z vlastních prostředků. Prosím tedy s pokorou o příspěvek, buď nákupem v e-shopu, nebo prostě příkladam účet spolku Victims of wars aid a QR kód do fotek.
2201050185/2010
Třeba všichni ti co říkají, že se má místo Gazy pomáhat třeba Kurdům mají teď jedinečnou možnost. ;) Dobrý, už nic neříkám, marketing mi asi moc nejde. 🙃 Každopádně za pomoc díky moc a na ty co si nic nekoupí, ani nepřispějí se samozřejmě nezlobím, však já taky nezvládám posílat všude, kam bych chtěla. Díky všem alespoň za přečtení.
