22/12/2025
JOSEF ČAPKA - PILOT RAF S ÚSMĚVEM, KTERÝ NEZLOMILA VÁLKA ANI VĚZENÍ
Dnes, 23. prosince se před 110 lety narodil Josef Čapka, pilot 311. československé bombardovací perutě a 68. noční stíhací perutě britského Královského letectva, muž mimořádné odvahy, ale i těžkého poválečného osudu.
Josef Čapka se narodil 23. prosince 1915 v Kokorách na Přerovsku. Po absolvování místní základní školy se vyučil a následně studoval na technické škole v Přerově, obor elektrotechnika. Už tenkrát se mu líbila letadla a tak si zaplatil vyhlídkový let v blízkém aeroklubu, který zásadně ovlivnil celý jeho další život. Tehdy se totiž zrodila jeho vášeň pro létání a rozhodl se, že bude pilotem.
Když ukončil studium, nastoupil pilotní výcvik ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, odkud vzešla celá řada budoucích československých pilotů. Po zdárném ukončení výcviku se Josef stal pilotem, ne však na dlouho, protože nastala okupace Československa a po ní i faktické rozpuštění československého letectva.
Po okupaci Československa v roce 1939 se Josef Čapka rozhodl odejít do zahraničí, aby mohl bojovat proti nacismu. Dvacátého června 1939 se vydal vlakem do Polska, kde se formovala zahraniční československá armáda. Jelikož v té době Polsko nechtělo přijímat cizince do své armády, aby neprovokovalo Německo, tak mu byla nabídnuta možnost odejít do Francie a vstoupit do Francouzské cizinecké legie. Josef se tedy spolu s ostatními vydal vlakem z Krakova do přístavu v Gdyni na břehu Baltského moře. Odtud odpoledne spolu s ostatními vyrazil lodí do přístavu Calais ve Francii. Poté, co dopluli do Calais, byli piloti přemístěni do Paříže, kde byli zaevidováni. Po absolvování výcviku byl Josef přidělen spolu s dalšími na leteckou základnu v Avordu, odkud byli následně přesunuti na základnu blíže bojové linii a odkud prováděli nálety na německé kolony. Když Francie padla, museli uprchnout do Velké Británie.
Když dopluli 24. 6. 1940 do přístavu Falmouth v Anglii, byl spolu ostatními čs. piloty odvezen vlakem, na sběrnou základnu RAF v Cosfordu. Tady oficiálně vstoupil do řad britského Královského letectva. Musel se učit už druhý cizí jazyk a také si musel zvyknout na odlišnosti na britských ostrovech. V té době vznikly v Anglii dvě československé perutě – 310. stíhací a 311. bombardovací peruť.
Josef Čapka byl zařazen k 311. československé bombardovací peruti RAF v Honingtonu. Po zvládnutí přeškolení začal létat na letounech Vickers Wellington, dvoumotorových bombardérech se šestičlennou posádkou. Jejich peruť byla 16. 9. 1940 přemístěna na základnu East Wretham, kde se Josef dočkal svého prvního operačního letu. Nejčastěji pilotoval stroj s označením KX C, přezdívaný „Cecilka“. O ten se mu staral jeho nejlepší kamarád Adam Pilát, mechanik, do jehož rukou Josef vkládal svůj život pokaždé, když usednul za knipl svého letounu. Je třeba připomenout, že tak mohl činit s naprostou důvěrou, protože Adam byl mechanik skvělý a Josef věděl, že jeho letoun je v dobrých rukou. Adam taky většinou čekal na Josefa po každém návratu z mise a u jeho letadla byl vždy mezi prvními, aby ho přivítal. Jejich přátelství bylo natolik silné, že trvalo i po válce. I když se o mechanicích nemluví a nepíše tolik, jako o pilotech, je dobré si uvědomit, že bez nich a ostatního pozemního personálu by letci své úkoly vůbec nemohli plnit.
Josef se zúčastnil náletů na Hannover, Brémy, Kolín nad Rýnem, Berlín, Dunkerk či Turín. Několikrát se z bojových misí vrátil jen s obrovským štěstím – jednou např. přistával bez podvozku na poli, kvůli husté mlze a poruše radiostanice. Josef se také zúčastnil náletu na Berlín, po kterém obdržel vyznamenání Distinguished Flying Medal (DFM) a zařadil se tak mezi pouhých 15 československých pilotů, kteří toto vyznamenání získali.
Byl také prvním pilotem 311. perutě, který dokončil tzv. operační turnus – nalétal 200 operačních hodin bez zranění. Pro mnohé piloty šlo o nedosažitelný cíl, neboť velká část z nich zahynula ještě před jeho splněním. Josefovi k tomu jistě dopomohly kromě jeho schopností a štěstí i jeho talismany – křížek od maminky a pověstné fialové spodky, které si bral na každou misi. Mezi ostatními letci byl Josef také známý svým neustálým úsměvem a optimismem i v těch nejnebezpečnějších situacích, což mu vyneslo přezdívku „Smiling Jo“. I proto s ním ostatní rádi létali a věřili, že s ním jsou v bezpečí.
Po nalétání 200 operačních hodin se měl Josef stát instruktorem výcviku a učit mladé piloty létat na Wellingtonech. 311. čs. peruť byla mezitím i z důvodu velkých ztrát převedena pod vedení pobřežního velitelství a začala plnit úkoly nad mořem, zejména protiponorkové patroly. Proto si Josef požádal o přeložení ke stíhací peruti, což se mu na několikátý pokus povedlo. Dostal se k nočním stíhačům - k 68. noční stíhací peruti.
Před tím však ještě vykonal svůj poslední let v bombardéru a to při náletu na Kolín nad Rýnem, který absolvoval s cvičným letounem a posádkou ve výcviku. Jednalo se o dobře známý nálet s 1000 bombardéry, kdy v Kolíně nad Rýnem vzniklo na zemi po tomto náletu ohnivé peklo.
Po převelení k nočním stíhačům u 68. noční stíhací perutě létal Josef na letounech Bristol Beaufighter. Posádku tvořil pilot a radiooperátor, který na obrazovce radaru sledoval cíl a snažil se navést pilota k cíli. Na jedné z Dusk patrol (hlídka za šera) Josef Čapka se svým radiooperátorem Cupákem dostali informaci o možném cíli a když ho po nějaké době našli, byl to německý Junkers 88 a tak dosáhl Josef Čapka svého prvního a jediného oficiálně potvrzeného sestřelu, na který tak dlouho čekal.
U 68. noční stíhací perutě se Josef také seznámil se svou budoucí ženou Rhodou Woodhause, která byla příslušnicí tzv. WAAF a se kterou prováděl testovací let, během kterého se testovaly různé přístroje. Josef se chtěl samozřejmě předvést a tak schválně létal hodně nízko a dělal s letounem různé akrobatické kousky, ale k jeho překvapení se jí špatně neudělalo a po letu, když se jí ptal na její pocity, tak mu řekla, že s ním se vůbec nebojí. To Josefa natolik potěšilo, že ji pozval na rande. Od té doby s ním Rhoda létala častěji a mnohdy to byl její hlas, který Josef slyšel z pozemní radarové stanice. Po nějakém čase požádal Josef Rhodu o ruku a 6. června 1944 se s Rhodou vzali.
O několik týdnů později, dne 27. června 1944 letěl Josef na svoji další hlídku s anglickým radiooperátorem Williamsem. Během letu si nad mořem všimli spojeneckého Liberatoru, který letěl na tři motory a byl poškozen. Když se k němu Josef se svým letadlem přiblížil, otočila se věž zadního střelce Liberatoru směrem k nim a zahájila palbu. Josef náhle oslepl a jeho letadlo bylo těžce poškozeno. Josef byl vážně zraněn, ale i tak dokázal s letounem nouzově přistát na pevnině. Během přistání se letadlo rozlomilo na dvě části a Josef byl vymrštěn ven. Přežil, ale měl vážné následky, přišel o levé oko a byl popálený. Tak se dostal do vojenské nemocnice Královny Viktorie v East Grinsteadu, kde byl chirurg Archibald McIndoe, který byl průkopníkem v oboru rekonstrukční plastické chirurgie. Jeho pacienti byli většinou těžce popálení a zranění piloti RAF. Jelikož byla plastická chirurgie v plenkách, říkali si tito pacienti pokusná morčata a stejně nazvali i klub, který později založili, a kterého byl Josef členem. Josefa tady dostali z nejhoršího a umožnili mu návrat do normálního života. Vyléčili mu popálenou ruku a čelo a také dostal nové skleněné oko, což ho neskutečně potěšilo, protože jak sám řekl, vrátilo mu to osobní hrdost a lidé se už na něj nedívali tak soucitně.
Po válce a doléčení zranění se Josef s manželkou vrátil do Československa a usadili se v Olomouci, kde bydleli v ulici Musejní č. 19 – nyní Hanáckého pluku. Jen ob jeden dům vedle bydlel další československý pilot, který bojoval v řadách RAF – Josef Bryks. Ten žil v Olomouci se svojí anglickou ženou Trudie. Josef pracoval na letišti v Olomouci jako velitel výcviku a Rhoda vytvářela útulný domov z jejich nového bytu. Naděje na klidný život však netrvala dlouho.
Pozdě večer, 3. 5. 1948 byli Josef Čapka spolu s Bryksem zatčeni ve svých bytech v ulici Musejní v Olomouci. Oba byli odsouzeni k deseti letům vězení za údajný pokus o útěk do Anglie. První rok vězení strávil Josef Čapka na samotce, kde byl často bez jídla, matrace a potmě. Také ho týrali, musel např. roztřídit jehly a špendlíky, které byly naházeny v jedné krabici. Nemluvě o mučení, kdy ho bili přes chodidla, přivazovali k topení a sypali písek do očního důlku za skleněné oko.
Díky neúnavnému boji jeho ženy a na nátlak britských diplomatických míst byl po cca 6,5 letech v prosinci 1954 propuštěn a zbytek trestu mu byl prominut.
Josef se vrátil do Olomouce, kde žila jeho sestra Libuše s dcerou Alexandrou, dále sestra Vlasta a maminka Štěpánka. Bydlel tenkrát s nimi v Hněvotínské ulici. Tady ho také několikrát navštívil jeho velký kamarád Adam Pilát – mechanik, který se mu u 311. čs. perutě staral o „Cecilku“. Adam byl také jeden z prvních lidí, které Josef navštívil po svém propuštění z vězení. Josef našel zaměstnání jako obyčejný dělník v místních železárnách a samozřejmě ihned začal řešit, jak se dostat za svojí ženou Rhodou do Anglie.
K tomu potřeboval tzv. vystěhovalecký pas. Josef o něj několikrát žádal, ale bezúspěšně. Nakonec se mu to po slyšení u prezidenta Zápotockého podařilo a na konci května 1957 odjel za svojí ženou Rhodou do Londýna. Láska mezi nimi byla natolik silná, že přečkala veškeré útrapy. Rhoda nikdy nevzdala boj za Josefovo propuštění a Josef i díky tomu, že chtěl znovu vidět svoji ženu, vydržel veškeré mučení a těžkosti. Měl jediný sen a ten se mu splnil – znovu se shledal s Rhodou. Našel si práci v jedné Londýnské elektrárně a žili spokojeně s Rhodou v malém domku nedaleko Norwiche. Během jeho života v Anglii jej několikrát navštívila i jeho sestra Libuše, která tak také zprostředkovávala kontakt mezi jím a zbytkem rodiny v Československu. Ostatně byla to také ona, kdo trpělivě překládal dopisy od Rhody z Anglie do češtiny a pak je přeposílal do vězení Josefovi. A stejně tak zase překládala dopisy od Josefa a posílala je Rhodě do Anglie. Josef žil spokojeně s Rhodou v Anglii až do jeho smrti, dne 19. 7. 1973, kdy zemřel na těžký infarkt.
Naše společnost nikdy nemůže splatit dluh těmto lidem, kteří bojovali za naši svobodu, kteří obětovali svoje zdraví, kteří často již nikdy neviděli své rodiny, kteří už mnohdy nestihli, nebo nemohli mít vlastní děti, kteří v boji proti nacismu často položili svůj život. Byli to lidé, kteří byli odvážní, odhodlaní a měli velké vlastenecké cítění. Dlouhá desetiletí se o jejich odvaze nesmělo mluvit a proto je naší povinností šířit jejich odkaz skrze jejich příběhy dál, zejména mezi mladší generace, protože jejich oběť by neměla být nikdy zapomenuta.
