28/05/2026
Stát říká, že děti patří do rodin.
Ale lidem, kteří jim ty rodiny dávají, stát často bere sílu pokračovat.
Když se člověk podívá do historie systému náhradní rodinné péče, nemůže si nevšimnout jednoho nepříjemného vzorce: stát o pěstouny ve skutečnosti nestojí tak, jak se navenek tváří. A to platí jak pro pěstouny dlouhodobé, tak i pro ty přechodné.
Na jedné straně se neustále mluví o tom, jak jsou děti v ohrožení, jak potřebují stabilní prostředí a jak je rodinná péče nenahraditelná. Na straně druhé se ale lidem, kteří jsou ochotni do toho jít – často opakovaně, s obrovským osobním nasazením – dostává spíše nedůvěry, byrokratických překážek a nedostatku respektu.
Pěstounská péče přitom není „jen role“ nebo „služba“. Jsou to každodenní lidské příběhy – traumata, ztráty, nejistoty, ale i malé pokroky, radost a budování vztahu. Znamená to být neustále v kontaktu s emocemi dítěte, často velmi těžkými. A to má svou cenu, o které se málo mluví.
Emoční zátěž pěstounů je obrovská. Nejde jen o výchovu, ale o nesení příběhu dítěte, jeho minulosti i nejisté budoucnosti. Pěstouni často suplují rodinu v plném rozsahu, a přesto musí přijímat skutečnost, že o zásadních věcech mnohdy nerozhodují.
Vyhoření přitom většinou nepřichází ze samotné péče o dítě, byť může být sebevíc náročná. Mnoho pěstounů zvládne obrovské věci, pokud cítí smysl, důvěru a spolupráci. Vyhoření přichází z dlouhodobého tlaku systému, z konfliktů, z neustálého dokazování vlastní hodnoty, z pocitu kontroly a nedůvěry. Z tlaku OSPODu, doprovázejících organizací, biologické rodiny i dalších odpovědných dospělých kolem dítěte. Z pocitu, že místo společného hledání nejlepšího zájmu dítěte stojí pěstoun často proti systému úplně sám.
Zkušenosti těchto lidí jako by neměly žádnou váhu. Ti, kteří už vychovali jednu generaci dětí, často stojí před nepochopením, když chtějí pomoci znovu. Místo podpory přichází kontrola, místo uznání pochybnosti. Jako by ochota otevřít svůj domov a život dalším dětem byla podezřelá, nikoli obdivuhodná.
Mnohdy se navíc pěstounům otevřeně říká, že nemají právo hovořit do toho, co s dítětem bude, že jsou „jen pěstouni“. Tím se jejich role redukuje na pouhou službu, nikoli na vztah, který dítě reálně žije každý den.
Stejně jako v sociálních službách i zde platí, že problém není jen o penězích. Je to krize přístupu. Pěstouni narážejí na systémové limity – nadměrnou administrativu, rigidní pravidla a nedostatek flexibility. Místo času pro dítě řeší papíry. Místo podpory často cítí kontrolu. Místo individuálního přístupu k dítěti se řeší hlavně to, zda je správně vedena složka.
Ještě problematičtější je přístup k přechodným pěstounům. Od nich se očekává maximální flexibilita, psychická odolnost a schopnost zvládat extrémně náročné situace – a to opakovaně. Přesto jsou vystaveni nejistotě, nejasným pravidlům a často i nedostatečnému finančnímu a odbornému zajištění. Systém na nich stojí, ale zároveň je nechává na hraně vyčerpání. A to včetně zkracování doby odpočinku, protože často jednoduše není kam odebrané dítě umístit.
Společenské podcenění hraje zásadní roli. Stejně jako pracovníci v sociálních službách drží péči o zranitelné lidi pohromadě, i pěstouni nesou obrovský díl odpovědnosti za děti, které neměly štěstí na vlastní rodinu. Přesto jejich práce není vnímána s respektem, jaký si zaslouží.
Přitom je zřejmé, co by pomohlo: respekt, který není jen formální, ale skutečný. Podpora a bezpečné prostředí, kde může pěstoun říct „je toho na mě moc“ bez obavy z důsledků. Možnost sdílení, vzdělávání a růstu. A především vědomí smyslu – že jejich práce má dopad, že mění konkrétní dětské životy. Že pracují v týmu, který společně hledá nejlepší zájem dítěte.
Pěstounů přitom nikdy nebudou zástupy. Je to náročná, celoživotní role, kterou nemůže dělat každý. O to víc by si těch, kteří tuto cestu zvolí, měl systém vážit. Místo toho ale často dochází k jejich dehonestaci – zpochybňování motivací, přetěžování a odrazování.
Výsledkem je paradox: systém, který pěstouny nutně potřebuje, si jich zároveň neumí vážit tak, aby v něm chtěli zůstávat. A bez nich přitom žádná skutečně funkční náhradní rodinná péče existovat nemůže.
A stejně jako v sociálních službách platí i tady jedna zásadní věc: důstojná péče o děti začíná u těch, kteří ji poskytují.
A přesto všechno většina pěstounů nelituje, že do této cesty šla.
Protože mezi všemi těžkými chvílemi existují i ty, které se nedají ničím zaplatit:
první opravdový úsměv dítěte, které se přestalo bát,
první objetí, první klidné usnutí,
první „mami“ nebo „tati“ vyslovené s důvěrou.
Pěstounská péče není lehká.
Ale pro mnoho dětí znamená první skutečný domov, bezpečí a šanci na normální život.
A právě proto stojí za to bojovat za to, aby systém neničil lidi, kteří jsou ochotni ho dětem dát.
Sdílejte jestli vám to dává smysl
Barbora Urbanová
For Family cz
Klára Šimáčková Laurenčíková
Ministerstvo práce a sociálních věcí
