16/10/2026
Reportáž z rodin, kterým pomohl projekt na podporu bydlení.
„Manžel prohrál dům v herně, doteď mám exekuce.“ Sociální vyloučení z bydlení začíná různými způsoby
Karlovy Vary, březen 2026 – Problémy s bydlením se v poslední době týkají čím dál většího množství lidí. Svědčí o tom i narůstající počet osob v bytové nouzi. Někdy stačí i jedna těžká životní situace k tomu, aby člověk ztratil svůj domov. Své o tom ví i dvě ženy, z nichž obě měly nakonec štěstí v neštěstí. Díky pomoci, které se jim dostalo, dnes mohou žít mnohem důstojněji.
Richard Kubíček pracuje jako sociální pracovník pro neziskovou organizaci Člověk v tísni již čtrnáct let. Jedno březnové dopoledne se setkáváme na autobusovém terminálu v Karlových Varech. „Kolik vás stojí, když se chcete nastěhovat na nájemního bytu?“ zkouší mě hned na úvod. Zatímco já v hlavě přemýšlím nad co nejpřesnějším odhadem, přichází odpověď: „Asi tak padesát tisíc.“ Jedná se o náklady spojené s nastěhováním do nového bytu – kauce, často také majitel požaduje zaplacení poplatku ve výši jednoho či dvou nájmů.
Už v této cifře se skrývá první část jednoho problému, díky němuž se řada lidí snadno dostane do sociálně vyloučené lokality, respektive do situace spojené se sociálním vyloučením. „Většina lidí, kteří se dostanou jakýmkoliv způsobem do složité situace s bydlením, tolik peněz v rezervě nemá, a pak jsou odkázáni na alternativní způsoby bydlení,“ popisuje Kubíček. Mezi ně pak většinou patří ubytovny, jejichž kvalita je často velmi špatná.
Kvetoucí obchod s chudobou
Lepší variantou tak může být využití bytového fondu obce. „Problém je, že městských bytů je velmi málo. Karlovy Vary jich například mají 200 a pouze jeden z nich je vyhrazený pro sociální bydlení,“ pokračuje Kubíček. Lidé v bytové nouzi jsou pak podle něj, pokud nejdou na ubytovnu, odkázáni na „otevřenou náruč“ takzvaných obchodníků s chudobou. Tito lidé často zneužívají znalosti dávkového systému a pronajímají lidem byty za nepřiměřeně vysoké částky, protože vědí, že nájemci nemají jinou možnost, než z dávek měsíční nájemné poplatit. Často pak už ale těmto lidem nezůstávají na další věci téměř žádné peníze.
K onomu byznysu s chudobou ale může docházet i bez vazby na systém dávek, kdy pronajímatelé využívají toho, že domácnost nemá kvůli nedostatku bytů na trhu jinou šanci, než sáhnout po předraženém a nevyhovujícím bydlení. Ke zlepšení situace a alespoň částečné eliminaci obchodu s chudobu má pomoci změna dávkového systému a zavedení takzvané superdávky. „Jak to ale bude opravdu vypadat, se ukáže až v praxi,“ říká Kubíček.
V současné době podle jeho zkušeností byznys s chudobou kvete ve velkém. „Obchodníci“ například skupují byty a domy lidí, kteří mají exekuci. Tyto nemovitosti jsou často nabízené exekutory v dražbách, a nákupčí osoba je pak za nepřiměřené peníze pronajímají. „Hodně tomu napomohlo i období covidu. Například lidé, kteří pracují v gastru, mají často oficiálně třeba minimální mzdu a jsou se zaměstnavatelem dohodnutí, že zbytek dostanou ‚na ruku‘, plus mají dýška. Když ale musely být restaurace a hospody zavřené, dostávali tito lidé jen náhradu za oficiální část své mzdy, což logicky nebylo dost. A když měli hypotéku, tak najednou nemohli splácet, takže jim exekutor byt vzal, poslal ho do dražby a tam ho koupil nějaký šmejd,“ objasňuje situaci.
Pomocná ruka
Dostat se ze spárů ubytoven, azylových domů či obchodníků s chudobou není lehké, často právě kvůli oněm zmiňovaným vstupním nákladům potřebným k nastěhování do normálního nájemního bytu. Z autobusového nádraží se vydáváme pěšky vstříc městu. Přicházíme k panelovému domu na menším sídlišti podobnému stovkám a tisícům dalším, které lze nalézt po celém Česku. Nijak nevyčnívá, nejeví žádné atypické znaky. Po zazvonění jsme vpuštěni dovnitř. Vycházíme pěšky do druhého patra, kde nám otevírá paní Dana (jméno bylo na žádost respondentky změněno, pozn. aut.).
V bytě bydlí přibližně dva roky. Měla tehdy štěstí. V rámci pilotního programu podpory bydlení Karlovarského kraje získala bezúročnou půjčku, díky níž mohla pokrýt zmiňované vstupní náklady spojené s nastěhováním do bytu.
Paní Dana obývá byt se svými dvěma dnes už dospělými dětmi, navíc má další dítě v pěstounské péči. Před několika lety se dostala do složité situace kvůli nefungujícímu vztahu se svým manželem. „S dětmi jsme následně skončili v SOS vesničce. Odtud jsme se pak dostali do nájemního bytu v domě, který však nebyl zkolaudovaný. Kvůli tomu jsme pak měli velké nedoplatky za energie,“ popisuje svůj příběh.
Ve svém novém bytě, který má dispozici 3+kk, je paní Dana spokojená. Měsíčně za něj platí 21 tisíc korun, což je díky finanční podpoře, jež dostává od státu, v jejích silách. Momentálně si také hledá práci, která by jí umožnila pracovat v době, kdy je její pěstounské dítě ve škole, aby ho následně mohla vyzvedávat a věnovat se mu. „Prací s takovými časovými možnostmi tu však mnoho není, proto si momentálně přivydělávám alespoň večerním úklidem,“ vysvětluje.
Zároveň také doufá, že jí majitel bytu nájemní smlouvu prodlouží. Tu dostává vždy pouze na jeden rok. Vztahy s vlastníkem bytu má však podle svých slov dobré a nepředpokládá tak, že by s tím měl být jakýkoliv problém.
Stejnou podporu jako paní Daně poskytl před dvěma lety Karlovarský kraj celkem dvanácti rodinám, které díky bezúročné půjčce mohly začít bydlet ve standardním nájemním bydlení. „Náš kraj byl tehdy bílým místem v Česku co se týče projektů zabydlování,“ říká Robert Pisár, tehdejší radní kraje pro sociální věci, pod jehož vedením celý projekt vznikal a dodává, že si tím kraj chtěl také vyzkoušet mechanismy, které nyní přináší zákon o podpoře bydlení. U něho se v současné době projednává jeho novelizace a tedy jaká bude jeho finální podoba a kdo všechno na pomoc dosáhne.
Narůstající problém
Po asi půl hodině se s paní Danou loučíme a vydáváme se pryč. „Počet lidí, který má problémy s bydlením, stále narůstá,“ líčí mi Richard Kubíček, když jsme opět venku. Podle jeho zkušenosti do bytové nouze stále častěji upadají zejména senioři, a to hlavně ti, kteří zůstali bez svého partnera. Kvůli stále se zvyšujícím nájmům pak těmto lidem často po jejich zaplacení nezbývá téměř nic. „Problémem také je, že oni byli vychováváni v tom, že se o sebe musí postarat sami. Proto si o pomoc v náročné situaci často neřeknou, a to ani svým blízkým,“ říká.
Nejsou to však jen senioři. Problém s bydlením se čím dál častěji dotýká i takzvané střední třídy. „Když se tito lidé, kteří jsou celý život zvyklí na určitý standard, najednou ocitnou v situaci, kdy nezvládají platit za bydlení a jejich životní úroveň tím klesá, jsou z toho překvapení. Nejsou na tu situaci zvyklí a je náročné si říct o pomoc, protože jim je to často trapné,“ vysvětluje Kubíček, zatímco kráčíme skrze Karlovy Vary.
Jeho slova o narůstajícím problému navíc potvrzují i data. Například podle Zprávy o vyloučení z bydlení za rok 2024, kterou sestavuje Platforma pro sociální bydlení, se ve zmiňovaném roce nacházelo v Česku v bytové nouzi přibližně 161 tisíc lidí, z toho navíc 62 tisíc dětí do 18 let. Tímto pojem zpráva označuje „vyloučení ze standardního bydlení, přežívání bez střechy, bez bytu (např. na ubytovnách), ve velmi nejistém nebo nevyhovujícím bydlení“.
Přitom ještě v roce 2018 žilo podle stejné organizace v závažné bytové nouzi „pouze“ 83 tisíc lidí, z toho téměř 21 tisíc dětí. I když tato starší zpráva pracuje navíc se slovem „závažný“, definice je prakticky totožná, tedy počítá lidi bez střechy nad hlavou či žijící v provizoriu, lidi žijící na ubytovnách, v azylových domech a v ústavních zařízeních, kteří však v případě poskytnutí podpory mohli žít v přirozeném prostředí. Dále započítává také obyvatele nevyhovujících bytů a ty, kteří žijí v nejistých podmínkách přechodného bydlení u příbuzných a známých.
„Najednou zaklepal exekutor“
Pokračujeme dál v cestě a zanedlouho se dostáváme před další bytový dům. Je to menší činžák v oblasti, která v Karlových Varech nepatří mezi nejvyhlášenější. „V devadesátkách to tu bylo šílené, pak se to dost zlepšilo, ale teď je to tu zase o něco horší,“ přibližuje mi Kubíček a mačká zvonek. Dveře se otevírají a my stoupáme po schodech do prvního patra. Otevírá nám paní Božena (jméno je taktéž na její žádost změněno, pozn. aut.). V bytě o dispozici 2+1 bydlí poslední dva roky se svou vnučkou, kterou má v pěstounské péči. I ona totiž patřila mezi úzkou skupinu těch, kterým Karlovarský kraj pomohl v rámci svého projektu dosáhnout na důstojné bydlení.
Její příběh totiž představuje důkaz o tom, že ocitnout se v tíživé životní situaci lze i bez jakéhokoliv vlastního přičinění. „Ještě dvacet let nazpátek jsme žili s manželem úplně normální život. Měli jsme dům, dvě děti a tou dobou se nám narodilo třetí. Jednoho dne nám však najednou zaklepal na dveře exekutor. Nechápala jsem proč. Až v tu chvíli vyšlo najevo, že můj manžel chodí po hernách, v nichž zvládnul prohrát nejen náš barák, ale k tomu ještě nasekat obrovské dluhy,“ popisuje situaci, kdy se jí život obrátil vzhůru nohama.
Následoval rozvod s manželem, děti navíc musela dát do péče neziskové organizace Klokánek, protože v situaci bez střechy nad hlavou a s dluhy by jí je stejně odebral Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Díky známé se dostala do bytu v jedné menší a odlehlé obci, kde žila následujících deset let. „Pak se ale jeho majitelka odstěhovala do zahraničí, byt prodala a my ho musely opustit,“ vzpomíná na situaci, kdy už opět měla v péči své děti.
Od té doby strávila i s dětmi několik let střídáním ubytoven, azylových domů, nějakou dobu žila v karlovarském městském bytě, ale jelikož jich je málo, musela ho po čase opustit. „Ubytovny jsou něco hrozného. Máte tam jednu malou buňku, nikdy nevíte, kdo bydlí vedle vás. Všude jsou navíc štěnice a čas od času tam dochází k i násilnostem,“ líčí paní Božena,
jak vypadá život na ubytovnách. V dnešní době to ani není zdaleka levný způsob bydlení. „V té poslední jsme měsíčně platili devět tisíc korun,“ uvádí.
Tehdy už byla na ubytovně jen se svou vnučkou, s níž žije dodnes. Její nejmladší dcera totiž v patnácti letech porodila, ale o dcerku nejevila zájem. Do pěstounské péče si ji proto vzala její babička, paní Božena. Díky narození její vnučky se o ní navíc dozvěděl Člověk v tísni, který ji později pomohl se zařazením do garančního programu kraje, který jí umožnil získat bydlení v bytě, kde právě sedíme.
„Nikomu bych to nepřála, nikomu. Ani nejhoršímu nepříteli,“ říká paní Božena při vzpomínkách na strastiplnou cestu, která začala momentem, kdy zjistila, že jejich dům manžel prohrál v herně. „Doteď mám na sobě čtyři exekuce,“ svěřuje se. Za současný byt, kde platí 16 tisíc korun měsíčně, je však velmi vděčná, i když i v něm se objevují jisté problémy. Špatně funguje plynový kotel, což představuje problém zejména v chladnějším počasí. I ona má smlouvu vždy pouze na rok. Zanedlouho se má rozhodnout o jejím prodloužení, takže doufá, že ze strany majitele nepřijdou žádné nepříjemné zprávy. „Chtěla bych tu nejlépe strávit zbytek života. Za poslední roky jsem si stěhování zažila víc než dost,“ dodává na závěr.
Úspěšná pomoc?
S paní Boženou i její stále usměvavou vnučkou se loučíme. „Chtěl jsem, aby to bylo vidět, že jsou i pozitivní případy,“ vysvětluje mi následně Richard Kubíček, proč jsme navštívili právě tyto dvě ženy. Z rodin, které pomoc od Karlovarského kraje před dvěma lety dostaly, jich doposud žije ve zprostředkovaných bytech sedm. Část domácností se odstěhovala a s tím se pojí komplikace, že tito lidé většinou nesplácí poskytnuté zápůjčky. Bývalý radní Pisár ale celkově hodnotí projekt jako úspěšný. „Musíme totiž vzít v potaz, že podpora pro ně je minimální. I kdyby to kraj stálo pár stovek tisíc, tak to má tu hodnotu,“ uvádí.
Kubíček zároveň upozorňuje, že problém regionu Karlovarska je celkově hlubší a oblast bydlení je jen jednou z mnoha, kterým je potřeba se věnovat. „Část nízkokvalifikovaných pracovních pozic dnes zaniká. Příkladem je třeba Sokolovská uhelná, která utlumuje těžbu hnědého uhlí,“ uvádí příklad.
Podle dat Českého statistického úřadu ze Sčítání 2021 má navíc Karlovarský kraj největší podíl obyvatel pouze se základním vzděláním ze všech regionů, konkrétně 16,5 procent. Tito lidé pak logicky s úbytkem nízkokvalifikované práce těžko hledají náhradu a dostávají se mimo jiné do problémů s bydlením. Kraj navíc také jako jediný v Česku nemá na svém území vysokou školu, což zapříčiňuje „odliv mozků“, popisuje mi Kubíček, když se vracíme zpět k autobusovému terminálu, kde jsme se před několika hodinami společně setkali.
Děkujeme panu novináři, Šimonovy Kačírkovy za zpracování.
Děkujeme Karlovarský kraj - oficiální stránka, za finanční podporu našich registrovaných sociálních služeb Terénní programy, Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, Odborné sociální poradenství a Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež