29/05/2026
Přesně tak 💞
U nás si také poníků vážíme a snažíme se ukázat je dětem jako parťáky. Většina našich aktivit spočívá v práci s poníky ze země. A to i na akcích pro děti - kde jsou poníci tradičně zastoupeni jen jako živý kolotoč pro děti. Snažíme se veřejnosti nabídnout i jiný pohled, jinou alternativu.
A víte co? I u laické široké veřejnosti to má kladný ohlas! 🤩
O ponících a dětech. AKA Proč se u nás nejezdí na koních ani ponících.
Když se bavíme o ponících většina lidí si představí roztomilého malého koně pro děti. Bezpečného, hodného, trpělivého. Něco jako živý kolotoč, který všechno vydrží.
Ale málokdo se ptá, kdo vlastně přišel na to, že právě poník má být první dětský kůň. A jestli je to opravdu pro poníka přirozená role — nebo role, kterou jsme jim prostě přidělili, protože jsou malí a člověk je snáz přetlačí.
Právě malost poníka je totiž často jeho největší neštěstí.
Na velkého koně si většina lidí netroufne takovou silou jako na poníka. Musí přemýšlet, komunikovat, hledat spolupráci.
Ale poník? Toho dítě utáhne... Dospělý ho srovná... A tak se z mnoha poníků stávají zvířata, která celý život jen snášejí jedno dítě za druhým. Bez možnosti říct ne. Bez respektu k jejich hranicím, únavě nebo psychice.
Poník má přitom stejně jako velký kůň svoje limity. Fyzické i psychické. Jenže protože je malý, lidé mají pocit, že vydrží všechno.
Hodiny na lonži. Nekonečné vodění. Neustálé tahání za hubu. Děti bez rovnováhy. Dospělé bez citu.
A pak se po letech prodává jako spratek, zákeřný pony, nevhodný k dětem. Kousavé, kopavé…
Jenže kolik z těch poníků se takových opravdu narodilo?
A kolik z nich se jen naučilo bránit?
Mnoho jezdeckých stájí dnes funguje hlavně na výkonu, obratu a připravených koních. Děti se učí jezdit, ale neučí se vnímat. Neučí se koně požádat. Neučí se číst jeho signály. Neučí se respektu.
Kůň se stal sportovním náčiním a pony levným startovacím materiálem.
Právě proto je naše centrum nejezdecké.
Protože nám nejde o to vyrobit dítě, které umí odjezdit parkur nebo odcválat kolečko. Jde nám o to, aby dítě pochopilo, že kůň nemá povinnost poslouchat člověka za každou cenu. Že komunikace nezačíná v připraveném sedle, ale na zemi. S respektem. S klidem. V tom, jak ke koni přijdeme, jak se ho dotkneme, jak ho dokážeme poslouchat.
Nechceme děti učit koně ovládat.
Chceme je učit s nimi být.
A možná právě proto u nás děti někdy poprvé zjistí, že poník nemusí být zlý. Že když má možnost říct svůj názor, když není přetížený, když ho člověk netlačí silou, stává se z něj partner. Citlivý, chytrý a neuvěřitelně ochotný.
Protože problém většinou nikdy nebyl v ponících. Ale v tom, co od nich lidé očekávají.
Jaké máte zkušenosti s poníky vy ?
