01/06/2022
Za pár dní se sejde letošní ročník lesní školy, na svém zahajovacim víkendu :-)
Bez jedné "věci" bychom ale kapitanskou lesní školu, dělali vlastně zbytečně. Tou "věcí" je něco, co nás provazi celý život a bez čeho by života nebylo ...
Tak tedy trochu toho sentimentu ;-)
Mluví se o ní, zpívá se o ní, je součást našich těl, musíme ji pít každý den. Ano, řeč je jak jinak než vodě. O vodě už toho bylo napsáno dost, ale chyběl mi článek napsaný pro tento námi obdivovaný živel, pro vodu. Tímto otevřeným dopisem bych proto chtěl poděkovat vodám řek, jezer i moří, protože si to zaslouží a protože poděkování často opomíjíme. Také má být výzvou pro zamyšlení o našem vztahu k vodě. Chováme se k ní opravdu tak, jak si zaslouží?
Krátká rozcvička, sedám do svého kajaku, natahuju šprajdu a oplachuju si obličej prvními kapkami vody- tento rituál už má člověk skoro zažitý, přesto to bývá první setkání tváří v tvář vodě. Vodě, živlu, se kterým jsem se rozhodl jako už tisíce dalších bojovat i hrát si, prát se i nechat se svést. Prvních pár záběrů a ptám se řeky, jestli mě dnes sveze, nebo jestli bude můj nepřítel, nikdy nevíte... „Tak co holka, půjde to dnes nebo ne?“ brblám si pod vousy a rukou popleskávám po hladině. A nezapomínám jí poděkovat za to, co mi dává. Na vodě není prostor na starosti okolo, na všední záležitosti. Prostě je odložíte na břehu, jedna část osobnosti vypne a je třeba vyladit se na intuici, na vnitřní pocity, aby si člověk nerozbil kokos. Voda to ví a poslouchá, prověřuje naši bdělost a občas dá o sobě pěkně nahlas znát. Nutí nás být sám se sebou, svádět vnitřní boj, věřit si, učí nás pokoře. A také vybírá lidi. Neznám mnoho zarytých vodáků, které by tento živel neprověřil. Tuto zvláštní sortu lidí - vodáků poznáte, ať už pojedete na světě kamkoliv.
A jak to dělá? Pointa je v tom, že voda čistí, ať chcete nebo ne. Odplavuje staré bahno a nánosy, co tam nepatří, smete i naše staré zármutky a temné stránky. Kolikrát mi opláchla slzy z obličeje, jakoby chtěla říct: „Už se netrap, co ti na tom záleží.“ Utěšovala mě, když bylo zle a jak dlouhé chvíle jsem vydržela pozorovat kapky tříštící se v peřejích, poletující všude kolem. Fascinující. Za co ji hlavně vděčím, jsou přátelé, které mi přinesla, kamarády, jimž stoprocentně věřím, mohu se na ně spolehnout a budou se mnou pádlovat snad navěky. A v neposlední řadě jsou to společné zážitky, které nám cestování za naší touhou přináší a na které se už nezapomíná.
Proto bych chtěl vyzvat všechny z vás, kteří to ještě nezkusili. Promluvte k vodě (nemusí to být zrovna před davem turistů čekajících u jezu na Vltavě). Můžete si být stoprocentně jistí, že to, co řece pošeptáte, si nechá sama pro sebe jako tajemství. A hlavně ji nezapomeňte poděkovat za to, co nám všem bere i dává. Věřím, že toho druhého je více. Jinak bychom zde přeci tak rádi netrávili svůj volný čas nebo ne?
Viva la Agua!
