28/05/2026
Linda Cecavová hovoří
Terapie nemá být o nátlaku, strachu a fyzickém přemáhání dítěte.
Obzvlášť citlivé je zasahování do intimní zóny dítěte – sahání bez varování, manipulace s tělem nebo nucení dokončit úkol za každou cenu.
Je škoda, že i v principu dobré a prospěšné terapie, jako je ergoterapie, senzorická integrace, logopedie, orofaciální terapie atd. jsou někdy praktikovány způsobem, který dítě přetěžuje a stresuje.
Rodiče mi popisují zkušenosti typu:
"Terapeut vzal mému hmatově citlivému dítěti ruce a násilím mu je vložil do boxu s fazolemi, dítě celou terapii plakalo, ale bylo nuceno pokračovat."
"Dítěti bez varování sahali na obličej a při panice ho drželi na lehátku."
"Terapeuti mého syna v lázních (ergoterapie) nutili chodit po senzorickém chodníčku, syn celou terapii plakal. Říkali mi, že syn musí ve svém smyslovém vnímání vykročit za svoji komfortní zónu. Poslední týden lázeňského pobytu už jsem syna nedostala na žádné terapie."
Výsledkem často není posun, ale:
zhroucení dítěte,
odmítání dalších terapií,
ztráta důvěry,
zesílení smyslové přecitlivělosti,
stres a negativní asociace s lidmi.
Ano, růst se děje mimo komfortní zónu. Existuje tzv. „zóna učení“.
Jenže zóna učení nevypadá tak, že dítě:
křičí,
utíká,
pláče,
je v panice nebo úzkosti.
To už je zóna stresu. A ve stresu se nervová soustava neučí.
Přijde mi zajímavé, že u nás dospělých většina lékařů a terapeutů pacienta nebo klienta vždy upozorní, pokud se ho musí dotýkat. U zubaře například dostávám možnost říct si o přestávku: „Kdyby toho bylo moc nebo to bolelo, zvedněte ruku a přestanu.“ Na autistické děti je ale často saháno a bývá s nimi fyzicky manipulováno bez předchozího upozornění a bez možnosti situaci zastavit. To pak způsobuje negativní asociace v interakcích s lidmi a stres. Často to může vyvolat i agresi.
Je rozdíl mezi:
dítětem, které samo zkusí sáhnout do boxu s fazolemi,
a dítětem, kterému tam někdo násilím strčí ruce.
Dobrovolnost a pocit bezpečí jsou zásadní.
Pomoci může:
zpomalit,
dát dítěti čas,
nabízet místo nucení,
respektovat signály přetížení,
ukončit aktivitu ve chvíli, kdy je toho moc.
Ve výcviku Son-rise programu i HANDLE přístupu nám bylo opakovaně zdůrazňováno:
nesahat na dítě bez souhlasu a bez varování,
netlačit přes odpor,
vnímat přetížení nervové soustavy.
Samozřejmě existují situace, kdy je potřeba zasáhnout kvůli bezpečí. To je něco jiného.
Respektující přístup neznamená absence hranic a absenci vedení.
Znamená to vést dítě citlivě, ne silou.
Neznamená to ani, že z dítěte uděláme malého dospělého a necháme ho naprosto o všem rozhodovat (absence dospělého bezpečného vedení).
Často ale opravdu platí:
Pomaleji je rychleji.
Linda Cecavová
poradenství v oblasti PAS/HANDLE screenerka
