16/03/2025
Příběh jedné hodiny tělocviku – jak málo někdy stačí, aby se něco změnilo
Chodím cvičit do škol s malými dětmi. Moje cvičení je jednoduché, zvládne ho i nemocný člověk. Proto se vždycky ptám dětí, které zůstávají sedět na lavičce, proč necvičí. Povídáme si, vysvětluji jim, proč je pohyb a rovnání těla důležité. Chci, aby samy pochopily, že zvládnout cvičit je v jejich silách. A často se stane, že se během hodiny samy přidají. A to je pro mě obrovská radost.
Jsou ale příběhy, které se mne hluboce dotknou. Ty, které mi připomínají, jak moc děti ovlivňuje to, co slyší doma. A že někdy, i když rodiče chtějí dobře, mohou svým dětem nevědomky ublížit.
Nedávno jsem v jedné třídě potkala holčičku. Seděla na lavičce, celá zkroucená a schoulená do sebe. Nehrála si – měla to zakázané. Jen tiše seděla.
Ptám se paní učitelky, proč necvičí.
„Rodiče ji z tělocviku často omlouvají,“ pokrčila rameny učitelka.
Holčička byla silnější, ale nebyla to její váha, co mě zaujalo. Byla to její uzavřenost. Stažená ramena, kulatá záda, pohled sklopený k zemi.
Přisedla jsem si k ní:
„Copak ti je, že necvičíš?“
Chvíli mlčela, pak šeptla:
„Když mě všechno bolí.“
„Dneska si budeme hlavně hrát. Chtěla bys?“ zkusím ji povzbudit.
„Moc,“ odpověděla a pak posmutněla. Podívala se na nohy.
„Ani nemám boty...“
Usmála jsem se. „To vůbec nevadí, já na cvičení taky nenosím boty. Koukej,“ zvedla jsem bosou nohu. A v tu chvíli se i ona usmála. Byla to maličkost, ale někdy právě takové maličkosti otevírají dveře. Dveře k důvěře, možnosti přidat se – pokud bude chtít.
Musela jsem se věnovat třídě, ale koutkem oka ji sleduji. A pak se stalo něco krásného. Holčička se sama od sebe zapojila. Ne proto, že musela. Ale protože chtěla. Protože pochopila, že může. Že se může hýbat i bez bot. A hlavně – že chce.
Na konci hodiny, když se ostatní děti převlékaly, ke mně přišla.
„Mně pořád strašně bolí tady,“ řekla a položila si dlaň na hrudníček.
Chuděrka. A přitom by stačilo tak málo. Vysvětlila jsem jí, že když je tělo schoulené, stažené a uzavřené, začne bolet. Tělo není stavěné na to, aby se krčilo a stahovalo. Potřebuje narovnat, vytáhnout se ke sluníčku, otevřít ramena, nadechnout se. Protože jinak není v jejím hrudníčku dost místa pro srdíčko, plíce a všechno, co tam má být. Pro někoho drobnost, pro tuhle holčičku první krok ven z bolesti.
To zaujalo i děti, které se právě převlékly.
„Kde že jí to bolí?“ ptá se malý kluk učitelky a tahá jí za rukáv.
Děti to zajímá. Chápou tu souvislost. Vnímají bolest. Vnímají, že to není v pořádku.
Ale tohle je práce rodičů. Jejich zodpovědnost.
Měli by dát dětem šanci. Naučit je, že pohyb nemusí bolet. Ukázat jim, že cvičení nemusí být dřina a že někdy stačí málo – začít se narovnávat, jemně se hýbat, hrát si s pohybem.
Protože pokud s tím teď nic neudělají, tahle holčička přijde o kus dětství. Kvůli bolesti, kterou si ponese i do dospělosti. Nechci ani domyslet, co ji čeká. Každodenní bolest, potíže s otěhotněním, osteoporóza...
Pohyb je základní součást života. A já chci dětem ukázat, že tělo nemá bolet. Že bolest není normální a že existuje jednoduchá cesta, jak žít bez bolesti. Že není potřeba se bát. Stačí se otevřít, přijít, začít.
A pokud si nejste jistí, kde začít, přijďte. Povíme si, zkusíme první krůček. Protože každý začátek se počítá. Každý krok má smysl. A nikdy není brzy. Ani pozdě.
