15/08/2025
Jak jsem psal středeční ráno začínáme lovem oveček. Pod tlakem nesrovnalostí z posledního lovu lehce pozměňujeme pravidla. Vždy každý tým proti všem vedoucím. Musíme přeci jen trošku ubrat. Je nás víc, ale zdarma se pobít nedáme. Každý získává své porce a my můžeme vyrazit na snídani dle běžného režimu.
Dnešní den je opět sportovní. Ráno zařazujeme trénink a to hned 3 jeho složky. Lezení, hry a běh. Postupně se všechny skupiny střídají na jednotlivých stanovištích. Jak už jsme zvyklí vše se nám vždy trošku natáhne. Na dopolední hru tedy nedojde.
K obědu je segedín. Původní omáčka z paprikového lusku v kombinaci se zelím z halušek dává vznik nevšednímu avšak báječnému pokrmu. Dnes natahujeme odpolední klid. V tuto chvíli je 14:00 a větší děti ještě odpočívají a ti co chtěli tráví svůj čas u vody se Sharkou a Gabčou. Od 15 začínáme hrát.
Právě u mne byl Davídek K. Přišel mi oznámit že jdou s ostatními praktikanty připravovat večerní stezku odvahy. Nakoupili si pro to masky, jdou se realizovat. Budeme je muset trošku umírnit, ale rozhodně jsme nadšeni. Jen je legrační pozorovat jejich pracovní tempo. To jdou zleva do prava a zase obráceně to rychlostí co noha nohu mine. Postávají, zevlují. Mezi tím, co mi to David oznámil, jsem si stihl koupit kafe.
Večer je ve znamení strašení. Všichni praktikanti společně připravili to co jsme minimálně jeden rok neměli. Stezka odvahy resp. cesta za prorokem. Je 21:45 a my vycházíme. Všichni připraveni zažít dobrodružství. Pamatujete si sami ten pocit mravenčení před nebezpečím. Jako třeba když stojíte před horskou dráhou a víte, že teď to bude nepříjemné, stejně to chcete a nakonec víte, že budete nadšeni. Přesně to vnímám z našich dětí. Samozřejmě nejdrsnější jsou střední kluci. Mára, David, Váňa, Tomášek, Jíra . Takové to období, kdy už se snaží být drsňáci, ale přitom jsou to pořád děti. My jdeme sami, zásadně prozrazují. Jakmile ale opustíme hranice pozemku a přicházíme do černočerného lesa vše se začíná trošku měnit. Najednou se tvoří skupinky, ruce se proplétají. Scénka začíná plačtivým výstupem Gábinky aneb Astrid. Nechoďte tam, je to strašné. Volá a atmosféra začíná houstnout. Rázem se na mě visí Ellen, Eli, Lizbet, Stepi, Naty, Ela, a další. Zůstaňte u Martina, ten vás ochrání volá Oliver. Při pohledu vlevo vidím, jak další skupinka dětí visí na Šárce. Dávám do oběhu ještě Honzika. Z prvu se teda k němu chtěla připojit Zuzka, ale pak si asi uvědomila, že už je vlastně strašně velká. Rozhodla se jít sama. Já vypouštím právě Jeníkovu skupinu. Z dáli začínám slyšet první křik. V tom okamžiku se seskupilo vše, co jen mohlo. Moc dětí jít nakonec samostatně nechce. Zuzka vyráží a během pár metrů volá, že to nezvládne, že se bojí. Ihned se k ní vrhá zachránce Topro. Kluk šikovná. Trošku ho podezírám z toho, že i jemu se dost ulevilo. Legrační skupinku tvoří velcí kluci. My máme Vojtu, to je náš kulturista, neeee karatista. Chvilku si vyjasňují co Vojtík vlastně je a vyrážejí. My jdeme poslední. Z lesa se ozývají divné zvuky a z dáli dívčí křik. Přidává se k nám Gabča. Já jdu vpravo, držím Štěpánka, ten Lizbethku a ta zase Gabču. Jdeme po tmě. Ozývá se výkřik. Gabča se lekla pařezu. No jestli to takhle půjde dál, tak to bude veselé. Přichází první vynoření příšery z lesa. Lizka nasazuje tempo rychlíku a naše poklidná chůze se mění ve sprint. Já vlaji na konci a nestíhám. Štěpi táhne jako malý koník. Další příšerkou je Adri s maskou vytvořenou z vlastních vlasů tak trošku straší i mne. Bereme do zaječích. Myslím si, že jsem se měl rozcvičit. Hodinky ukazují tempo 2:30 na km. To jsem nikdy v životě neběžel. Co si matně vzpomínám, tak jsme se ani nezastavili na vydýchání a už na nás útočí divá zvěř v podání Aničky z Terezkou. Tempo se opět zvyšuje. Jsme pomalu u konce a ne jen našich sil. Vracíme se zpět a dáváme děti spát. Je 23:00
