18/01/2026
Historie Střední průmyslové školy filmové (magisterská práce slečny Lujkové)
Poslední díl 3
80. léta
Návrh na umístění učňů ČSF do SPŠF
V Československém filmu nábor mládeže pro dělnická povolání provádělo Filmové studio Barrandov a Filmový průmysl. Učni, kteří byli zaměstnáni u ČSF, se většinou vzdělávali v odborných učilištích různého zaměření po celé republice. Průměrně ročně se takto vyškolilo kolem 130 učňů. Od roku 1976 se začal ČSF snažit o zkvalitnění jejich výchovy. Nejprve se projednával návrh na vybudování společného středního odborného učiliště pro film, divadlo a televizi. Tento návrh se však nerealizoval, protože se nenašel gestor výstavby.
Následující rok byly připravovány podklady na výstavbu vlastního středního učiliště ČSF. I od této varianty se však ustoupilo a bylo rozhodnuto připojit výchovu filmových učňů ke střednímu odbornému učilišti Ústředních uměleckých řemesel, jehož stavba měla být zahájena v roce 1978 a ukončena na začátku září 1983. Investiční záměr výstavby tohoto učiliště byl však několikrát upravován a současně došlo ke snížení finančního plánu jeho výstavby na takové minimum, že jeho stavba nemohla být realizována. Začaly se proto hledat jiné cesty.
V prosinci 1981 se diskutovalo při zasedání kolegia ústředního ředitelství ČSF o umístění školy učňů pro specifické filmové profese do Střední průmyslové školy filmové. Československý film se tímto krokem snažil centralizovat své budoucí středoškolské a učňovské pracovníky do jednoho vzdělávacího ústavu. Zřízení vlastního středního odborného učiliště by hlavně znamenalo pro ČSF zvýšení počtu pracovních sil, ale i zvýšení investičních nákladů a mzdových prostředků. Díky nedostatku specializovaných pedagogů (zejména v teoretických předmětech), vysokým nákladům, ale hlavně nedostačujícím prostorovým podmínkám nedošlo ale k umístění učňů do čimelické školy. Výchova učňů pro specifické filmové profese tak nadále probíhala formou praktického jednorázového vyučování na Barrandově a příslušných středních odborných učilištích.
Pozdější problémy a zánik školy
Vzhledem k tomu, že na konci 70. let počet žáků neustále rostl, vyrovnávalo se vedení školy stále obtížněji s prostorovými podmínkami. Laboratoře technické i produkční větve vyžadovaly čím dál více prostoru a nejinak na tom byl i internát. V roce 1977 byla škola nucena pronajmout část starší vily v Čimelicích, kde bylo ubytováno kolem třiceti žáků. Po třech letech musel být ale objekt vyklizen z ekonomických důvodů.
Ve škole nikdy nebyly předpoklady k vysokým příjmům. Ředitel František Urban byl ke konci 70. let informován o tom, že rozpočet ústavu nejde momentálně zvýšit, a tak měla SPŠF jedinou možnost – šetřit. Škola se rozhodla šetřit v odběru elektrické energie, ve spotřebě paliva a všeobecného materiálu, což mělo za následek neutěšené podmínky na internátě. V roce 1979 byl omezen i odběr časopisů, počet telefonních hovorů a dbalo se i na úsporu poštovného s tím, že se doporučené dopisy zasílaly jen v nejnutnějších případech. Jakékoliv materiální zásoby školy a internátu byly malé, škola se snažila nepořizovat si nic dopředu. Závěrem roku byla zrušena i stipendia, která se občas od poloviny 60. let vyplácela sociálně slabším studentům, jejichž rodiče byli příjemci dávek důchodového zabezpečení.
Mezi lety 1980/81 došlo k několika protichůdným událostem – ačkoliv škole hrozilo vystěhování, nebo dokonce zrušení, mělo se konečně začít s rozsáhlou rekonstrukcí zámku a ostatních budov areálu školy. Sestavení návrhů rozpočtu však začalo pokulhávat a škola po dohodě s finančním oborem jihočeského národního výboru zjistila, že schválený úhrn výdajů přesahuje příjmy. Odbor školství jihočeského národního výboru o tomto problému informoval ministerstvo školství a škola sama se obrátila na Československý film. Dále se informace různí. Na závěrečné zprávě z roku 1981 se dále ještě počítalo s pokračováním oprav a udržením ústavu i internátu v chodu. Na začátku roku 1982 však podal bývalý ředitel Střední průmyslové školy filmové František Urban návrh na přestěhování školy do SPŠ strojní a elektrotechnické v Písku, kde byly výhodnější podmínky nejen ubytovací, ale i prostorové a technické. V únoru ale v protikladu k tomuto faktu ministerstvo školství připravilo společně s ČSF plány pro sloučení školy se Střední průmyslovou školou spojové techniky v Praze. V dubnu téhož roku tyto instituce rozhodly o přemístění školy do Prahy, škola tedy nebyla přestěhována do Písku, ale sloučena se Střední průmyslovou školou spojové techniky. Při uzavření školy byl ve finanční zprávě její majetek vyčíslen na 8 milionů Kč v podobě budovy zámku společně s internátem, přičemž cena internátu byla odhadována na půl milionu korun. Dále byly připočteny ještě učební pomůcky v hodnotě 3 500 000 Kčs, drobné a krátkodobé předměty za 200 000 Kčs a všeobecný materiál za necelých deset tisíc korun. Budova se navrátila do vlastnictví jihočeského národního výboru a většina vybavení školy připadla Československému filmu.
V květnu došlo k dohodě mezi školskými odbory středních škol v Českých Budějovicích a výuka na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích byla ukončena ve všech ročnících dnem 30. 6. 1982. Převod všech studujících žáků byl proveden k 1. 9. 1982 na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze v Panské ulici. Ubytování mimopražských studentů bylo zajištěno v místních domovech mládeže a přijímací řízení do 1. ročníku pro následující školní rok 1982/83 již probíhalo na Střední průmyslové škole spojové techniky. Obory studia techniky i produkce byly zachovány a nezmenšil se ani poměr studentů přijatých do prvního ročníku.
Shrnutí historického vývoje školy v 80. letech
Během posledních let existence školy došlo k několika změnám, které byly často protichůdné. Nejprve se uvažovalo o umístění učňů Československého filmu do SPŠF, což by byl logický tah pro zřízení vlastního středního odborného učiliště, kdyby byly v Čimelicích dostatečné prostory a specializovaní pedagogové. Vztah školy a ČSF se tak radikálně od 50. let změnil, kdy se z počáteční svědomité péče stalo přehlížení problémů, se kterými se ústav potýkal. Druhým nelogickým tahem bylo zahájení rozsáhlé rekonstrukce v době, kdy už vedení školy vědělo, že škole hrozí vystěhování nebo zrušení z finančních důvodů. Na počátku roku 1982 podal bývalý ředitel školy František Urban žádost o sloučení Střední průmyslové školy filmové s SPŠ strojní a elektrotechnickou v Písku, ale Československý film měl se školou jiné plány. Rozhodl se ji navrátit do Prahy sloučením se Střední průmyslovou školou spojové techniky. Jedním z důvodů, proč byla škola uzavřena, byly tedy ekonomické problémy spojené se špatnou finanční politikou (či nezájmem) ze strany ministerstva školství, ale i Československého filmu. Nebyl to však jediný důvod, existovaly nejméně dva další, které předložím v závěru své práce.
Poslední studenti
Během posledních let existence školy (koncem 70. a začátkem 80. let) došlo k mnoha změnám, z nichž některé buď poukazovaly na blízký zánik školy, nebo ho přímo ovlivnily. První markantnější změnou bylo složení studentů. Velké množství studentů v osmdesátých letech bylo z Čimelic nebo okolí, a jen velmi málo jich bylo přespolních. Důvodem byla předmětová skladba. Někteří studenti speciálně nastupovali na školu díky technické větvi, na které se odborně a podrobně vyučovalo o moderních technologiích a technice. Studenti z Čimelic a okolí si tak často vybírali SPŠF jako svoji střední školu. Neměli žádnou touhu uplatnit se v Československém filmu, ale škola pro ně představovala náhradu za profesionalizovanou technickou školou, kterou by neměli tak blízko místa svého bydliště. Tito čimeličtí rodáci se nijak neúčastnili mimoškolních aktivit, bydleli doma a jejich participace na školním životě začínala a končila s povinným školním rozvrhem.
Ostatní studenti, kteří nebyli z Čimelic, nežili také ani zdaleka jako jejich předchůdci v minulých desetiletích. Život na internátě se stal pro některé více než společným soužitím a sdílením mimoškolního času nepříjemným zážitkem. Absolvent Miroslav Kasan popisuje internát jako nevhodný pro ubytování a jeho podmínky neutěšené: „V prváku nás bylo na internátě na pokoji osm. Spali jsme na kovových palandách s drátěnkami připomínajícími spíš vany místo postelí. Teplá voda netekla každý den, někdy dokonce netekla vůbec.“ Nebylo proto s podivem, že díky těmto důvodům mnoho studentů z internátu odcházelo a hledalo si privátní bydlení v okolí školy, jako to udělal Robert Smalo: „Ubytovanie na internáte bolo pre silné povahy bez hygienických návykov, preto som veľmi skoro odišiel na privát,“ nebo Ľubica Horečna: „Na internáte som bývala rok – hrôza – potom ma našťastie vyhodili, lebo som sa neprezúvala a odišla som na privát do Smetanovej Lhoty. Díky tomu, že část studentů byla místních, část měla privátní bydlení a část bydlela na internátě, se kompletně rozpadla idea společného trávení času všech studentů.
Režim dne byl prakticky na začátku 80. let individuální pro každého studenta, jiný ho mohl mít student na internátě a jiný na privátě. Většina studentů, bydlících po privátech, se sice po škole účastnila některých společných mimoškolních aktivit, ale už jejich život nebyl natolik semknutý v rámci jednoho internátu či jedné školy. Po škole den probíhal pro mnoho studentů následujícím způsobem – zájmovou činností v podobě školních či mimoškolních kroužků a pak volnou zábavou v podobě kina, setkání s kamarády, návštěvami místní hospody Na Hvížďalce, hrou na kytaru či procházkami s přítelkyní/přítelem. Podobně popisovala svůj denní/týdenní rozvrh i Ľubica Horečna: „Vyučovanie, potom krčma, školské kino Cinema, privát a každý týždeň buď Praha na víkend alebo domov.“
Z výše napsaného lze vyvodit dva závěry. Prvním je jedna z příčin (a do jisté míry také následek), proč se idea studentského společného života rozpadla. Většina studentů, ať už žila na internátě nebo privátě, odjížděla často na víkend domů, jak na to vzpomíná Miroslav Kasan: „Na víkend jsem v drtivé většině jezdil domů do Prahy a vracel se v neděli večer, i v minulém odstavci zmiňovaná Ľubica Horečna. Žáci už tedy netrávili společně několik týdnů, nebo dokonce měsíců v kuse, ale viděli se často jen přes pracovní týden. Druhý fakt je následkem toho, že se společné studentské mimoškolní aktivity omezily na minimum. Studenti se ale díky této situaci, započaté v minulém desetiletí, více otevřeli okolnímu prostřední vesnice, protože v ní uskutečňovali svoje zájmy a koníčky. Někteří se stali členy pionýrského kroužku mladých fotografů nebo čimelického fotbalového klubu, nebo pouze navštěvovali místní kulturní a společenské instituce.
Co se týkalo studentské praxe, neměli studenti, přes všechny dřívější sliby a smlouvy z minulých let, ani o ni dostatečně postaráno. Jak vzpomíná Miroslav Kasan, jeho praxe v Československé televizi spočívala v tom, že dorazil do produkce, kterou tehdy vedl Ivo Mathé. Místo aby ho zařadili k nějakému štábu, kde by se mohl přiučit něco z praxe, oznámili mu, že musejí jako redakce vyčlenit jednoho člena na bramborovou brigádu: „Dokonce jsem tam zodpovědně dojel, našel ubytovnu, kde se na posteli povaloval nějaký kolega z jiné redakce a byl jím poslán zpět do Prahy, že mne tam stejně nikdo nebude postrádat. To se ukázalo být pravdou, takže jsem praxi strávil doma. Nikdo se o její průběh nikdy nezajímal.“ Studentská praxe, která byla často podle absolventů v minulosti ze strany ČSF a České televize zneužívána, byla tedy v případě Miroslava Kasana na konci existence školy naprosto zanedbávána.
Uplatnění absolventů z 80. let v praxi
Následující podkapitola zahrnuje zobrazení profesního vývoje tří absolventů z 80. let, kterým se povedlo uplatnit se ve filmové praxi. Potažmo se jedná i srovnání uplatnění českých vůči slovenským absolventům.
Slovenští absolventi měli daleko větší úspěšnost v nástupu do praxe v profesi, kterou vystudovali. Ľubica Horečna vzpomíná, že v Bratislavě byli absolventi SPŠF velmi vyhledáváni. Jí samé i jejím spolužákům ze Slovenska se povedlo získat práci okamžitě po ukončení školy. Robert Smalo však na rozdíl od ní po skončení školy nastoupil v Československé televizi v Praze, do redakce zabývající se vzděláním mladých. Nejprve působil jako asistent, několik měsíců potom se ale stal samostatným produkčním. Po vojně se rozhodl přestoupit do redakce televizních novin v Bratislavě jako produkční denního řízení výroby. Po roce 1989 začal pracovat jako samostatný produkční televizních programů. O tři roky později se rozhodl odejít z profese, „pretože som cítil totálny nedostatok podpory zo strany štátu v rámci filmovej tvorby“ a začal se věnovat obchodu. Nastoupil na ambasádu v Kyjevě jako obchodní poradce a od té doby se dál filmem nezabýval.
S českými absolventy to bylo rozdílné než se slovenskými. Někteří neusilovali o zaměstnání u filmu nebo v Československé televizi, protože studovali školu pouze kvůli technické větvi a ve své budoucnosti se chtěli věnovat technickým oborům a ne filmové praxi. Miroslav Kasan však vystudoval produkční větev, na které většina studentů SPŠF směřovala k práci u filmu: „Po maturitě jsem pár měsíců před nástupem na dvouletou základní vojenskou službu pracoval jako asistent produkce v Krátkém filmu Praha. Po vojně jsem měl možnost si vybrat, jestli chci do této funkce nastoupit také v Československé televizi, nebo jestli chci být asistentem zvuku. Rozhodl jsem se pro druhou variantu, a tím jsem se definitivně rozloučil s kariérou produkčního. Miroslav Kasan nastoupil jako asistent zvuku na Kavčích Horách, odkud po revoluci odešel na post mistra zvuku v divadle Ypsilon. Poté pracoval v několika pražských rádiích, kde zpočátku asistoval jako zvukař, později šéftechnik a až nyní pracuje jako redaktor a moderátor zpravodajství v Českém rozhlasu Regina. Dá se tedy říci, že i když se nevěnuje produkci, která byla jeho studijním zaměřením, oblasti audiovizuálních médií zůstal dodnes profesně věrný.
Ač absolventi SPŠF z 80. let často měnili povolání, lze si povšimnout, že v případě Ľubicy Horečné a Roberta Smala byli ti slovenští v praxi ceněni a vyhledáváni, kdežto čeští byli pro filmový průmysl nejistou položkou, protože se u nich, na rozdíl od slovenských, nedalo jistě předpokládat, že se budou věnovat filmu i po ukončení svého studia.
Navázání na tradici
Následující kapitoly se věnují tématice odkazu, který po sobě zanechala Střední průmyslová škola filmová. Budu se v nich zabývat následným vlivem na české filmové školství – na pokračování koncepce SPŠF ve Střední průmyslové škole sdělovací techniky. Nabídnu ale i pohled na Střední školu fotografickou, filmovou a televizní, která je podobná SPŠF ve způsobu výuky a internátního života, a v neposlední řadě také zmíním oslavu výročí 60 let od založení Střední průmyslové školy filmové a založení festivalu Čimelické letní filmové dny.
Střední průmyslová škola sdělovací techniky (SPŠST)
Střední průmyslová škola sdělovací techniky je pražská státní škola se sídlem v Panské ulici. Vznikla v roce 1952, ale kořeny jejího elektrotechnického oboru sahají až do 20. let minulého století. V říjnu 1952 byl podepsán pamětní spis ministerstvem školství, věd a umění a tím stvrzeno založení Vyšší průmyslové školy sdělovací elektrotechniky. V průběhu let se název školy změnil na Vyšší průmyslovou školu slaboproudé techniky a v letech 1962 až 1982 na SPŠ spojové techniky. Když v roce 1982 došlo k připojení SPŠF, přejmenovala se škola prozatím naposledy na Střední průmyslovou školu sdělovací techniky.
S připojením Střední průmyslové školy filmové došlo na škole k mnoha změnám struktury výuky. Z původních dvou oborů vznikly obory tři. Zůstal obor radiokomunikační a telekomunikační a nově přibyl obor obrazová a zvuková technika, který nahrazoval funkci SPŠF. Tento obor se navíc dělil na větev technickou a produkční. V roce 1984 ale obor obrazová a zvuková technika úplně zanikl a byl zaveden univerzální obor elektrotechnická a sdělovací zařízení. V rámci něj pak existovala v posledních dvou ročnících větev zaměřená na obrazovou a zvukovou techniku. K obnovení oboru obrazová a zvuková technika došlo v plné míře až po šesti letech v roce 1990.
V současnosti došlo během let 2008–2010 k modernizaci oborů a upravení studijních plánů v souladu s Evropskou unií. Škola má nyní čtyři obory: filmovou a televizní tvorbu, komunikaci a multimédia, globální síťové technologie a technické lyceum.
Zaměřím se nyní na dva obory, ve kterých pokračuje tradice Střední průmyslové školy filmové – komunikaci a multimédia a filmovou a televizní tvorbu. Vzdělávací program komunikace a multimédia připravuje technické pracovníky pro oblast zvukové a obrazové výroby. Absolventi by se měli uplatnit jako „střední technici pro měření, provoz a údržbu studiových zařízení sloužících ke snímání, záznamu, přenosu a reprodukci obrazu a zvuku v oblasti zvukové, filmové a televizní techniky s orientací na využití výpočetní techniky.“ Skladba předmětů na oboru je tomu odpovídající, kromě povinných předmětů se žáci věnují i zvukové a televizní technice, přenosu a záznamu dat a digitální technice. V tomto oboru se nejvíce odráží návaznost na obsah učiva srovnatelný s některými předmětovými okruhy na Střední průmyslové škole filmové.
Druhý obor filmová a televizní tvorba připravuje studenty pro budoucí povolání v oblasti tvorby a výroby filmových, televizních, rozhlasových a zvukových pořadů. Obor je koncipován tak, aby se absolvent orientoval v oblasti filmové, televizní, rozhlasové a zvukové tvorby, aby uměl používat dostupnou techniku v tvůrčím procesu a dokázal pracovat na audiovizuálním díle od přípravných prací přes realizaci až po postprodukci. Díky těmto vysokým požadavkům je pro vstup do oboru zavedena talentová zkouška, která se skládá ze tří částí – hodnocení předložených prací, písemného testu všeobecného kulturního přehledu a pohovoru. Předmětová skladba je i proto o něco obsáhlejší než na oboru komunikace a multimédia. Škola nabízí studentům předměty jako dějiny umění a filmu, fotografickou a výtvarnou praxi, estetiku obrazu a zvuku, ale i technologii obrazové tvorby, scenáristiku, počítačovou grafiku a animaci a filmovou a televizní produkci. Vztah oboru k SPŠF už je proto vzdálenějšího charakteru, protože obor primárně nevytváří střední filmové pracovníky, ale (možné) budoucí studenty vysokých filmových škol, čímž je blíže svým konceptem Střední škole fotografické, filmové a televizní, kterou se budu zabývat v následující podkapitole.
Střední průmyslová škola sdělovací techniky nyní slaví 60 let od svého založení – k této příležitosti pořádá den otevřených dveří a filmové soutěže pro studenty. Můžeme vidět, že i když byla tato instituce založena ve stejném období jako SPŠF, na rozdíl od ní přetrvala dodnes, díky své schopnosti přizpůsobení se pomocí slučování s jinými školami a tvorbou nových oborů. Nezanedbatelný vliv na tento fakt má i umístění školy do hlavního města, které je centrem kulturního a filmového dění, což umožňuje studentům i absolventům bližší interakci s filmovým průmyslem, než se nabízela v Čimelicích. A v neposlední řadě je to i podpora partnerů školy, mezi které patří Česká televize, ČVUT, TV NOVA a další.
Střední škola fotografická, filmová a televizní (FOFITV)
Střední škola fotografická, filmová a televizní byla schválená ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v roce 2006. Jedná se o internátní soukromou střední školu, kde je vzdělávací program zaměřen na specifický maturitní obor užitá fotografie a média filmová a televizní. Škola začala s výukou v následujícím roce 2007 a nyní poskytuje úplné čtyřleté vzdělání ukončené maturitou se zaměřením na filmovou a televizní praxi v oblastech reportážní, dokumentární, populárně vědecké, propagační, reklamní a multimediální tvorby.206 Zařízení funguje jako předstupeň vysokých filmových škol. Na svých stránkách argumentuje svoje poslání skoro obdobným způsobem jako před 50 lety Střední průmyslová škola filmová: „S rozvojem videotechniky vzniká poptávka po nových, kvalifikovaných televizních a filmových asistentech a vznikají také nové nároky na tvůrce televizní a filmové tvorby. Proto cílem školy je individuálním přístupem pedagogů rozvíjet flexibilní schopnosti mladých lidí v oblasti informatiky a připravovat je pro odbornou práci asistentů všech filmových profesí, i pro samotnou tvůrčí činnost v oblasti filmové a televizní tvorby.“207 FOFITV se tedy nezaměřuje jen na výuku budoucích středních filmových pracovníků, ale vytváří pomocí stejných metod i budoucí tvůrčí pracovníky české kinematografie.
V následující části kapitoly se zaměřím na návaznost školy na tradici SPŠF.
Škola sídlí v novorenesančním zámku v památkově chráněné obci Skalsko. Studenti jsou, stejně jako tomu bylo v Čimelicích, ubytováni v prostorách zámku nebo v novodobé přístavbě a tráví spolu většinu času, jak školního, tak volného. Vedle toho nabízí škola svým žákům v rámci školní i mimoškolní výuky exkurze do profesionálních fotografických, televizních a filmových studií, kde se žáci seznamují s praxí. Navíc na škole probíhají exkurze i pracovní projekty v provázanosti s vysokými filmovými školami (FAMU a FAMO).
FOFITV přijímá každý rok patnáct studentů na základě přijímacích zkoušek, které se skládají z talentové zkoušky, písemného testu ze základních znalostí dějin výtvarné kultury, které jsou rozšířené o oblast kinematografie a fotografie, a ústního pohovoru. V průběhu studia jsou kromě povinných předmětů, jakými jsou matematika, fyzika, chemie, český jazyk a literatura, biologie, základy společenských věd a cizí jazyky vyučovány specializované předměty. Ty se rozdělují podle dvou oborů – předměty zabývající se filmem, jako jsou dějiny filmu, produkce, střih, kamera a dramatická tvorba a předměty zabývající se fotografií, jakými jsou fotografická praxe, historie, technologie a design. Důležitou součástí obou okruhů je praxe, které se studenti věnují v případě ateliérových i externích cvičení, ale i mimo školu ve svém volném čase. Škola se také pravidelně účastní amatérských filmových soutěží pro mladé, jako je Noc filmových nadějí, a různých literárních nebo fotografických soutěží.
Při své vzniku Střední škola fotografická, filmová a televizní prohlašovala, že se bude držet tradice návaznosti na Střední průmyslovou školu filmovou. Nešlo však o tradici v náplni učiva a studijním směru, ale ve způsobu vytváření jedinečného, samostatně fungujícího tvůrčího prostředí pro mladé talentované studenty.
Čimelické letní filmové dny
Na konci srpna 2012 proběhly v Čimelicích tzv. Čimelické letní filmové dny, které odkazují na tradici SPŠF. Protože jsem se letošního festivalu zúčastnila, chtěla bych se v této kapitole věnovat průběhu festivalu a způsobu, jakým byla oslavena památka Střední průmyslové školy filmové.
Letošní ročník se konal 24.–25. srpna a opakovat by se měl jednou za dva roky, vždy když nebude v Čimelicích výstava květin. Filmové dny byly zahájeny v pátek v pět hodin odpoledne slavnostním odhalením pamětního kamene Střední průmyslové školy filmové v parku před bývalým internátem. Odhalení byl přítomen mj. i ředitel Filmové akademie Miroslava Ondříčka Miloň Terč. Za absolventy se zúčastnili slavnostního odhalení Karel Šíp a Václav Marhoul. Miloň Terč připomněl návaznost na tradici Střední průmyslové školy filmové, neboť někteří absolventi SPŠF pracují nebo pracovali na FAMO.
Přítomní absolventi pozvali diváky na následující besedu s pamětníky. Ta se uskutečnila v hostinci Na Hvížďalce o půl hodiny později. Moderátorem byl Václav Kinský a hlavní besedující byli Karel Šíp a Václav Marhoul. Mluvilo se převážně o osobních vzpomínkách hlavních dvou mluvčích, ale i ostatních přítomných absolventů. Po sedmé hodině večer byly diváky zhlédnuty krátké archivní snímky ze soukromých sbírek, které se týkaly školy, a o hodinu později byl promítnut film taktéž absolventa SPŠF Ladislava Papouška Nejkrásnější věk.
Druhého dne, v sobotu 25. srpna, probíhal doprovodný program v areálu za čimelickou sportovní halou. Čimelické letní filmové dny mi umožnily setkat se a mluvit s některými absolventy a pamětníky, ale hlavně získat určité povědomí o prostředí, ve kterém škola fungovala.
Závěr
Poslední součástí mé práce je shrnutí poznatků, ke kterým jsem během svého výzkum dospěla. Závěr jsem proto rozdělila po vzoru Jamieho Millera do tří tematických částí. V prvních dvou prokážu pomocí shrnutí analyticko-historické části mé magisterské práce (struktury výuky v jednotlivých desetiletích a popisu vývoje studentského života) další důvody rozpadu školy. Poslední část závěru tvoří zamyšlení se nad přínosem Střední průmyslové školy filmové pro československé filmové školství.
Proměny struktury výuky
Škola se od svého založení specializovala na tři odvětví – technické, produkční a chemické. Během prvního desetiletí existence školy se teprve hledal koncept výuky, a tak se často rok od roku skladba předmětů lišila. Většina předmětů, které definitivně zanikly, byla dvojího druhu. První z nich byly předměty související s obsahem politického školení, které byly po čase vyřazeny, protože se patrně jejich politická náplň stala nepotřebnou, nebo šlo o předměty, které se neosvědčily či byly vyučovány jen po určitou dobu (např. předměty externích vyučujících). Druhý typ byly předměty technického zaměření, které se dále v průběhu historie školy vyvíjely a slučovaly do nových předmětových celků.
V šedesátých letech ale už byla struktura výuky ve znamení stálejšího rozvrhu. Jedním z důvodů byl vznik samostatných učebnic pro Střední průmyslovou školu filmovou, které přinesly pevnější pozici vyučovaného předmětu v rozvrhu. Ve školním roce 1965–66 však došlo z finančních důvodů ke zrušení chemické větve a kulturně administrativní větev byla ve stejný rok přejmenována na produkční. Na technické větvi naopak došlo ke vzniku nových předmětů, které se zabývaly televizní technikou, jednak protože se televizní technika nezadržitelně vyvíjela a bylo zapotřebí držet s ní stejný krok i při vzdělávání studentů, ale také protože škola plnila pětiletý plán kádrového zabezpečení a výchovy Československé televize.
V posledním desetiletí své existence měla Střední průmyslová škola filmová téměř stálý rozvrh. Na škole fungovalo od školního roku 1972/73 pravidelné dálkové vyučování a navíc přijímala dvakrát tolik žáků než v dřívějších letech, proto byla nutná dobrá organizace a stabilní systém výuky. Přesto dále na technické větvi vznikaly nové předměty. Díky tomu, že se vedení školy neustále snažilo reagovat na vývoj techniky vznikem nových specializovaných předmětů (souvisejících s filmovým oborem mnohdy jen nepřímo), přilákalo touto nabídkou nové typy studentů, kteří neměli zájem pracovat ve filmové výrobě, ale škola jim nahrazovala průmyslovou technickou školu chybějící v dosahu jejich bydliště. Tento dlouhodobý vývoj v poměru předmětů směrem od střední průmyslové školy filmové ke střední průmyslové škole technické však byl druhou smrtelnou ranou pro školu, která měla předně vychovávat střední technické pracovníky pro film.
Od výchovy socialistické mládeže po volný režim
V průběhu prvního desetiletí panoval na škole pevný režim a řád. Žáci měli povinnost bydlet pouze na internátě, kde se udržoval kolektivní, ale přísný duch. Soudržnost, plánování a snahy o vytvoření samostatně fungujícího vnitřního světa byly poznatelné z režimu dne, který spočíval ve společné ranní rozcvičce, snídani, politické desetiminutovce, dopoledním a následně odpoledním vyučování. Volný čas zaplňovaly různé volitelné kroužky a sportovní a kulturní akce. Cílem výchovy socialistické mládeže bylo zaplnit veškerý čas aktivitami, což škola v 50. letech dokonale zvládala.
Šedesátá léta byla oproti tomu uvolněnější, už nešlo o tak pevnou kázeň a režim, které musely být přesně dodržovány. Mohla za to jak doba politického uvolnění, tak tvůrčí období Nové vlny, se kterou se mohli studenti setkávat na své praxi. V neposlední řadě stoupl počet studentů ze „spřátelených socialistických zemí“ – z Kuby, Severní Koreji nebo Mongolska, což znamenalo pro české a slovenské žáky nové zkušenosti a možnost setkávání se s jinými kulturami. Probíhaly i různé kulturní akce, mezi nimi i Semináře filmových klubů (předchůdce Letní filmové školy) a rozrostla se nabídka zájmových činností, např. o rozhlasové studio.
Tato situace se nezměnila hned po roce 1968, ale až v druhé polovině 70. let. V té době díky přeplněnému internátu začali někteří studenti hledat ubytování mimo areál školy, což je odtrhlo od denního režimu instituce a oni tak dostali naprostou svobodu v trávení mimoškolního času. Ačkoliv se někteří stále realizovali v rámci školních aktivit, jiným se otevřela možnost pobývat v okolní vesnici a postupně se tak vytvářela nezacelitelná trhlina v ideji uzavřeného světa školy. Zároveň tato nová svoboda pro některé žáky znamenala leckdy i zhoršené chování a docházelo ke střetům s obyvateli Čimelic. Druhá, drastičtější změna přišla s rozdílným složením nastupujících studentů, kdy se mezi nimi objevili i ti, kteří neměli zájem iniciovat se u filmové tvorby a občas šikanovali ostatní. Studentský život tak během 70. let prošel vývojem, během něhož se rozpadla idea celistvého, soběstačného vnitřního světa, která fungovala po dvacet let.
V závěrečných letech existence školy došlo k několika změnám, které buď poukazovaly na blízký zánik, nebo ho přímo ovlivnily. Jednou z nejdůležitějších, jak jsem už naznačila výše, bylo složení studentů. Velké množství jich v osmdesátých letech bylo z Čimelic nebo okolí. Někteří studenti speciálně nastupovali na školu kvůli technické větvi, na které se odborně a podrobně vyučovalo o moderních technologiích. Ostatní, kteří nebyli místní, však také netrávili čas jako jejich předchůdci v minulých desetiletích. Život na internátě se stal více než místem pro společné soužití a trávení mimoškolního času nepříjemným zážitkem, vzhledem k počtu studentů, kteří ho obývali a neutěšenému technickému stavu, ve kterém se nacházel. Většina studentů navíc odjížděla na víkendy domů. Netrávili už tedy spolu několik týdnů nebo dokonce měsíců v kuse, ale viděli se často jen přes pracovní týden. Režim dne byl tak na začátku 80. let individuální pro každého studenta.
Posledním faktem, proč podle mého názoru došlo k zániku Střední průmyslové školy filmové, byl tedy rozpad ideje semknutého, samostatně fungujícího světa. K tomuto rozpadu přispěly všechny výše zmíněné krizové faktory - jak nedostatek financí, který vedl ke zhoršení technického stavu školy a internátu, tak změna politických nálad a způsobu studentského života či vliv nových žáků, kteří neměli zájem pracovat v Československém filmu.
Přínos SPŠF pro československé filmové školství
Ve své magisterské práci jsem se snažila prokázat pomocí historického výzkumu a analýzy metod výuky, že Střední průmyslová škola filmová byla první střední filmovou školu v Československu, která vzhledem k povaze prostředí, ve kterém se nacházela, metodám výuky a obsahu učiva vytvořeného speciálně pro ni byla ojedinělým vzdělávacím ústavem, který přispěl k rozvoji československého filmového školství.
Střední průmyslová škola filmová však nezůstala zapomenuta. Jejímu odkazu a vlivu na české filmové školství jsem se věnovala v poslední části své práce. Zabývala jsem se Střední průmyslovou školou sdělovací techniky, se kterou byla škola sloučena, i Střední školou fotografickou, filmovou a televizní, která navázala ve způsobu výuky a internátního života. Zmínila jsem také založení festivalu Čimelické letní filmové dny při příležitosti oslavy 60 let od založení ústavu.
Případ přínosu školy československému filmovému školství bych ráda uzavřela závěrečným důkazem za pomoci základních pojmů, které jsem použila jako definici mezi rozdílem školení a učení na začátku své práce v teoreticko-metodologickém úvodu. Učení, které proběhlo u studentů Střední průmyslové školy filmové, bylo silně spojeno jak s: 1) behaviorálními a vnitřními reakcemi na podněty (v případě studentských reakcí na vyučování, dění ve škole, na internátě, v politice, ve filmové praxi), tak s 2) důležitostí kontextu místa, kde byly znalosti vytvářeny (prostředí zámku, internátu a Čimelického okolí), 3) racionálním rozhodováním v procesu učení se (např. teoretické předměty byly doplněny praktickými cvičeními a zájmovými kroužky) i 4) významem zkušeností studenta a následné reflexe těchto zkušeností (ve studentské praxi na Barrandově nebo následným uplatněním se ve filmové praxi). Oproti ostatním školením, nahrazujícím (střední) odborné vzdělání, ať už v podobě internátních školení, nebo dokonce podnikových škol, měla Střední průmyslová škola filmová v Čimelicích ve své počáteční charakteristice povahu vyučovacího zařízení, které v mnohém poskytovalo ideální prostředí, v němž vzniklo a působilo mnoho tvůrčích osobností. Její studenti se neumisťovali jen v technických a produkčních pozicích „středních kádrů“ v československé kinematografii, někteří pokračovali ve studiu na vysokých školách, např. na FAMU nebo ČVUT, či se stali důležitými osobnosti československé filmové historie, teorie a praxe.
KONEC
