02/10/2026
Michal Táta na spektru je otcem Jindry a jejich rodina využívá homesharing. Ve svém příspěvku velmi otevřeně píše o tom, co všechno může být za větou „vy to tak skvěle zvládáte“. O radosti z Jindrových pokroků, ale také o únavě, bezmoci a potřebě mít někdy chvíli, kdy péči skutečně převezme někdo další.
A také o lidech, kterým může Michalova rodinu Jindru s důvěrou svěřit. O svých homesharingových „andělech“. 💙
Děkujeme, Michale, za otevřenost a za to, že o životě pečujících rodin mluvíš s takovým citem. A děkujeme našim hostitelům, že do těchto příběhů vstupují. Protože někdy je největší pomocí právě člověk, kterému můžete důvěřovat.❤️
Dnes jsem náhodou potkal kamarádku. Zeptala se, jak se nám daří, co Jindra v nové škole, jak to tam funguje. Chvíli jsme si povídali a mně došlo, jak osvěžující to bylo. Prostě se zajímala a já mohl říct víc než „jo, dobrý“.
Často totiž slyším, že to skvěle zvládáme. Že se Jindra tak posunul. A on se opravdu posunul. Mám z něj radost, v nové škole je mu dobře a moc to pro mě znamená. Ergoterapie to samé. Jen mně vedle toho někdy dobře není. Pak nevím, co na tu pochvalu říct. Děkuju? Zvládáme? Asi ano. Jen mě to někdy stojí mnohem víc sil, než je vidět.
Nejde jen o to někam ho dovézt, něco naplánovat a zařídit. Je to celý ten den mezi tím. Drobnosti, u kterých musím být hlavou pořád přítomný. Připomínat, myslet dopředu, zkoušet pochopit, co potřebuje. A někdy prostě nevím. Snažíme se spolu domluvit a nejde to. Ubývá mi trpělivost, přichází bezmoc a pak mě mrzí, jak jsem reagoval.
Do toho někdy přijde úplná drobnost, která mě rozhodí víc, než bych čekal. Zaparkujeme na vyhrazeném místě, za sklem máme parkovací průkaz. Vystoupíme, nikde žádný vozík. A já zachytím pohled, při kterém mám pocit, že bych měl začít vysvětlovat, proč tam stojíme. Už poněkolikáté jsem měl chuť jít a ukázat na přední sklo průkaz. Možná si ten člověk myslí něco úplně jiného. Jen já už v tu chvíli nemám sílu obhajovat něco, co u nás není na první pohled vidět.
A stejně tak asi není vidět, co se někdy děje ve mně. Dnes jsem měl během Jindrovy terapie chvíli pro sebe. Jel jsem do města a jen tak bloudil. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych chtěl dělat. Těšil jsem se, že na chvíli vypnu, ale hlava jela dál.
Máme přitom i pomoc. Máme Homesharing Autis Centrum a v něm lidi, kterým můžeme Jindru s důvěrou svěřit. Pro mě jsou to andělé. Jsem za ně strašně vděčný, protože vím, jakou úlevu přinese, když péči na chvíli opravdu převezme někdo další. I tak ale přicházejí těžké dny. A já se učím připustit si, že o nich můžu mluvit, i když máme pomoc a Jindra dělá pokroky.
Mám práci, která mě těší a dává mi smysl. Raduju se z toho, co tvořím. Současně jsou chvíle v péči, které mě emočně vyčerpají. To všechno se do jednoho života vejde, jen to zvenku nemusí být poznat.
Přál bych si, aby podpora rodin víc počítala i s tím životem mezi školou a terapiemi. S tím, jak se daří rodičům a jestli mají kde nabrat síly. Aby pravidelná pomoc byla dostupná dřív, než už je toho příliš.
Vím, že „vy to tak skvěle zvládáte“ je myšlené dobře. Jen někdy potřebuju, aby rozhovor tou větou neskončil.
Dnes se někdo zeptal, jak se máme, a opravdu si chtěl poslechnout odpověď. Asi mi to chybělo víc, než jsem si uvědomoval.
Díky Evi. 💙
