10/05/2026
Jen si povzdechnout, že dnešní mladá generace čučí do monitorů a při prvním náznaku nepohodlí se rozbrečí, je snadné. Ale dejte jim příležitost a důvěru, a oni vám ukážou opak!
Odpoledne před státním svátkem vyrazil oddíl Lišek na pochod za dobrodružstvím. Cílem byla Kobylská skála u Čejče a tam nejdrsnější terénní hra roku. Ač se jim do cesty postavil největší slejvák za poslední půlrok, kilometry prašných cest a vítr, který ty nejlehčí nutil cpát kameny do kapes, dorazili beze ztrát do cíle. Tam rozbili tábor, připravili večeři a s plným žaludkem, s kytarou u ohně a vlhkým oblečením vůkol ulehli plni očekávání z nadcházejícího dne.
Přišlo ráno. Takové to, kdy i přes teplo a pohodlí spacáku prostě musíte ven, a už po šesté ranní je kakofonie chrápání střídána prvními nesmělými signály, zajišťujícími, zda je i vedlejší stan připraven vyrazit vstříc novému dni.
O pár minut později jsou takto vystřídáni poslední strážci nočního ohně, snídaně se jako kouzlem objevuje všude kolem a už jen stačí vyhlížet nově příchozí z oddílů z okolí, aby se mohlo začít.
Rozdělení do týmů probíhá hladce a hrdí obránci se odebírají do lůna herního pole, aby zde ukryli to nejcennější – totem, jejž budou následující půlhodinu bránit s nasazením vlastní kůže i oblečení. Kdo zná Kobylskou skálu dobře, ví, že keře růží se zde proplétají s trny akátů a tam, kde nic neroste, je nejspíše hluboká strž. Těch pár volných cestiček, které tu vyšlapala hlavně zvěř, bude nekompromisně bráněno.
Nervozita na straně útočníků dosahuje maxima těsně před povelem k začátku… a pak to přijde. Teď, nebo nikdy – vrhají se ztečí a každým svým krokem znesvěcují půdu protivníka. Nikde není bezpečno, kterýkoli stín se v mžiku promění v zuřivého obránce a máte jen málo možností. Buď se vrhnout do keřů či ze svahu a doufat, že se pronásledovatelé neodváží sledovat vaše kroky, nebo je přelstít náznakem doprava a rychlým úhybem se prosmýknout vlevo. A když se vám to podaří, při první příležitosti zapadnete pod keř a tam se snažíte uklidnit své srdce, které adrenalinem buší tak, že to musí být slyšet až v Čejkovicích… Bušení se však během vteřiny promění v zástavu, protože kousek od vás, tak blízko, že rozeznáte každé zrnko prachu na botách, prochází dvojice obránců.
Už víte, jak se cítí lovená zvěř. Vaše tělo se v tu chvíli zmenší na velikost malé myši a vy jen doufáte… Obránci o vás však nemají tušení a dokonce si nahlas opakují tajné signály. Víte, že jste blízko…
Chvíli počkat, pak vyrazit! Míjíte keře a pak to zahlédnete. Za jedním z nich je TO! Totem ledabyle opřený, ale dokonale ukrytý. Pocit radosti je ale okamžitě vystřídán tou červenou sirénou, kterou spustí váš mozek. Ne zrakem, ne sluchem, ale něčím, co nám ještě zůstalo po zvířatech, vytušíte, že tu nejste sami.
Co je velikost galaxií proti tomu momentu, kdy se vše propadne a zmizí při pohledu na tu holku, kterou znáte tak, že se v normálním životě plouží po chodbách pohodlným krokem? Teď je to ale někdo jiný! Ze svahu směrem k vám, v oblaku prachu, míří něco nadpozemského. Neběží, ale letí k vám a větve stromů jí raději uhýbají z cesty. Jediným skokem překonává obrovskou vzdálenost a vy ten poslední okamžik, při kterém i mrknutí oka vypadá spíš jako odpolední šlofík, místo útěku věnujete víře.
Proti slunci zamžouráte a snažíte se najít rozlišovací značku, kousek červeného krepového papíru čnící z její siluety, který by vám řekl, že se spletla… že jste ze stejného týmu, že to není konec, že to není vaše chyba.
Lehký dotyk její ruky na svém rameni ani nevnímáte… „Život, dej sem život!“ přehluší všechno… Neměla vaši značku, nebyla z vašeho týmu a vy za svou chybu platíte. Do nastavené dlaně jí vložíte kartičku a než se první smítko prachu dotkne země, už tam stojíte zase sami. Šelma musí pokračovat v lovu, vy jste byli jen malá zastávka na její trase.
Jdete zpátky. Po cestě poníženě držíte jednu ruku nahoře na znamení, že jste jen skořápka bez života a nestojíte nikomu za to, aby na vás plýtval energií. Míjíte spoluhráče i protihráče, kteří si navzájem kontrolují zranění – jestli je to jen odřené, můžu hrát dál, ale prý kdyby z toho tekla krev nějak víc, tak to musím jít hlásit a nemůžu chvíli hrát.
Z toho třiceticentimetrového šrámu přes celá dětská záda (oděrka bez kapky krve) se vám vybaví vaše dětství, kdy každá jizvička měla příběh, byla poučením a zároveň nejhezčí památkou.
V táboře si doplníte nový život a je to jen na vás, jestli dokážete svou hlavu znovu dostat do módu, kdy prohra je jen příležitostí být příště lepší. Jdeme! Víme, kde je totem, seberete sílu i spoluhráče, plán útoku nakreslíte klacíkem do prachu. Posledních sedm minut a pak se role prohazují…
P. S.: Lékárničku jsme otevřeli jen kvůli jednomu klíštěti.
P. S. 2: Text byl literárně upraven (děti si nemusely dávat kamení do kapes proti větru).
Hnutí Brontosaurus
Obec Čejkovice
Hnutí Brontosaurus Čejkovice
