15/03/2026
15. březen 1939 a první muži československého zahraničního odboje
Smutné výročí německé okupace 15. března 1939 si mnohdy připomínáme jako den ztráty samostatnosti. Současně je ale tento den významným dnem pro československý zahraniční odboj. Již před okupací v zahraničí pobývali z velké části důstojníci zařazení na postech vojenských attaché při velvyslanectvích nebo při dočasných služebních cestách zpravodajského nebo obchodního charakteru. Část z nich se již od prvých okamžiků okupace postavila na odpor. Dne 14. března také do Velké Británie odlétli významní zpravodajci i s částí spisového materiálu. Téměř neznámí jsou dodnes také první muži, kteří se rozhodli překročit hranice okupovaní vlasti. Připomeňme si proto krátce také jejich jména a osudy.
Již po prvých zprávách o okupaci Čech a Moravy se rozhodla pětice důstojníků bratislavského Pěšího pluku 39 „Výzvědného generála Grazianiho“ k odchodu do zahraničí, kde se chtěla připojit k odboji. Měla nejprve v úmyslu dostat se nákladní lodí po Dunaji do Jugoslavie a nebo – v případě obsazení bratislavského Zimního přístavu Němci, kteří již byli v Petržalce – odjet vlakem na Oravu a pokusit se o přechod Tater do Polska. Nejvýraznějším mužem skupiny se stal por. pěch. Arnošt Valenta. Ten si do svého kalendáře poznamenal ve čtvrtek 16. března 1939 jen krátké: „Rozhodnutí! Odjezd!”. Společně s ním sdíleli stejné rozhodnutí také poručíci Karel Karnet, Miloslav Kašpar, Karel Pecina a Otakar Šarapatka. Později se všichni shodli na změně postupu a odjeli 18. března z Bratislavy směrem na Kraľovany. Následujícího dne překročili hranice u Oravskej Suchej Hory směrem do Polska. Zde byli po předběžném výslechu v Czarnem Dunajci odesláni k zanikajícímu česko-slovenskému vyslanectví ve Varšavě. Doufali, že zde naleznou další muže, a přihlásili se 22. března u pplk. gšt. Prokopa Kumpošta, vojenského attaché ve Varšavě, který odmítl odevzdat svůj úřad a přidal se ke vznikajícímu zahraničnímu odboji. Kumpošt však neměl v té době zprávy a pokyny pro svou činnost a vyslanec Juraj Slávik právě odcestoval do ciziny. Proto se na doporučení důstojníci přihlásili u zpravodajského oddělení polského Generálního štábu, kde čtyři po dohodě přijali úkol pracovat v okupované vlasti zpravodajsky proti Německu, Karnet vstoupil do polské armády s určením pro předsunutou zpravodajskou služebnu v Těšíně. A tak se Kašpar, Pecina, Valenta a Šarapatka vrátili do Čech. Zde se jim dařilo pracovat podle dohody až do srpna 1939, kdy pro sílící nebezpečí zatčení Kašpar, Pecina a Valenta museli znovu opustit svou vlast. V Polsku se poté přihlásili do vznikající čs. zahraniční armády. Byli po začátku války ve skupině, která po bojích v Polsku ustoupila na východ a byla internována v Sovětském svazu. V roce 1940 byli transportováni do Francie. Zde byli Kašpar s Pecinou zařazeni k československé divisi a po jejím ústupu do Velké Británie k československé brigádě. Kašpar dosáhl hodnosti kapitána a od 1. dubna 1944 byl přemísten k Ministerstvu vnitra. Valenta byl ve Francii zařazen k Československé vojenské správě v Paříži. Po ústupu do Velké Británie se přihlásil a byl přijat do RAF, kde se stal jedním z prvních příslušníků 311. čs. bombardovací perutě. Jako palubní telegrafista byl po nouzovém přistání letounu v únoru 1941 zajat. V roce 1944 se podílel na tzv. Velkém útěku z tábora Stalag-Luft III, kdy byl krátce po dopadení zastřelen. Karel Karnet, působící v polské armádě, byl po kapitulaci Polska 16. září 1939 zatčen Gestapem. Za dva měsíce byl propuštěn, po přechodu na Slovensko však na konci ledna 1940 znovu zatčen a vězněn až do konce války.
Teprve od počátku dubna 1939 začali do Polska přicházet přes hranici z okupované vlasti další muži, jejichž touhou bylo stanout se zbraní v ruce proti nepříteli. Dne 7. dubna přešel hranici ppor. děl. v zál. Rudolf Slíva, 13. dubna por. děl. Jan Kaleta. Oba se dohodli na vzájemné spolupráci, začali kolem sebe seskupovat a sepisovat bývalé čs. vojáky, z nichž by mohla být sestavena vojenská jednotka. V té době také utajeně jednal v nově zřízeném Protektorátu Čechy a Morava odcházející polský vojenský attaché ppłk. dypl. Bronisław Noël s arm. gen. m. sl. Josefem Bílým. Bílý, stojící u zrodu odbojové organizace Obrana národa, Noëlovi nabídl pomoc v případě válečného konfliktu s Německem, současně ale také projednávali možnost spolupráce při přechodu českých důstojníků přes Polsko do Velké Británie. Podobná jednání vedla také čs. exilová reprezentace s polskou. Dne 30. dubna 1939 došlo z rozhodnutí krakovského konsula Dr. Znojemského k důstojnickému shromáždění, po kterém následovalo shromáždění 30 příslušníků, kteří přicházeli v úvahu pro zařazení do nově vytvořené “Československé vojenské zahraniční skupiny”. Následujícího dne byl jmenován jejím velitelem služebně nejstarší npor. let. Jiří Král.
Polská Československá vojenská zahraniční skupina nebyla v té době jedinou vznikající jednotkou. Byť početně širší, přesto však dnes prakticky zapomenuta, je skupina, která od poloviny března 1939 působila v Rumunsku. Poslední část rozpadající se Česko-slovenské republiky, Karpatské Ukrajina, vyhlásila 15. března 1939 svou krátce trvající samostatnost. Již o den dříve ale vtrhla na její území maďarská vojska, která rychlým postupem rozdělila území – a tím také evakuující česko-slovenské útvary – na dvě části. Jednotky ze západní části ustupovaly na nově vyhlášené samostatné Slovensko. Útvary z východních území odmítly nabídku na volný průchod ke slovenské hranici s podmínkou odevzdání zbraní a za boje s maďarským početně výrazně silnějším protivníkem ustupovaly k malodohodovému spojenci – Rumunsku.
Poté, co překročily hranice, odevzdaly pak svou výzbroj zástupcům rumunské armády. Mezi útvary, které ustoupily 16. března 1939 jako poslední do Rumunska byla také 1. rota (obrněných automobilů) Praporu Lt (lehkých tanků) 3. Její příslušníci, kteří v předešlých dnech sváděli boj s maďarským vojskem a zajišťovali ústup skupiny, odevzdali v Rumunsku jeden Lehký tank vz. 35, tři Obrněné automobily vz. 27 a devět Obrněných automobilů vz. 30. Na rozdíl od standardní výzbroje však v rumunské armádě, dosud spojenecké, nikdo neznal nově nabytou československou obrněnou techniku. Ještě předtím, než Rumunsko většinu ustupujících českých vojáků transportovalo do Protektorátu, nabídlo jim možnost zůstat dobrovolně v zemi a pomoci při výcviku. Této nabídky využilo především mužstvo útočné vozby. Z důstojníků se přihlásil pouze por. jezd. Arnošt Szabó, který se také stal velitelem 57 mužů. Jednotka měla být jako celek využita při možném konfliktu s Maďarskem proti vpádu do Sedmihradska. Poté, co poněkud polevilo bezprostřední nebezpečí, byl útvar rozpuštěn. Někteří muži využili možnost zaměstnáni při rumunské vojenské správě, všichni však i nadále zůstali ve spojení a hledali možnost pro vstup k čs. zahraniční armádě. Po sedmi měsících a přihlášce do čs. zahraničního vojska byli muži rozhodnutím plk. gšt. Heliodora Píky transportováni do francouzského města Agde. Arnošt Szabó byl v roce 1940 pro své politické názory propuštěn z čs. vojska, v roce 1944 znovu přijat, určen instruktorem střeleckého výcviku v tankovém učilišti a později jako tlumočník přeložen k britskému ### Corps (30. sboru).
Martin Říha, Lukáš Víšek
V Litomyšli 14. března 2016
Zdroje: VÚA-VHA Praha
Rota Nazdar
Ministerstvo obrany České republiky
Válečné hroby - Ministerstvo obrany ČR
Československá obec legionářská
Váleční veteráni - Ministerstvo obrany ČR
Vojenský historický ústav Praha
