11/03/2026
V nadcházejících dnech si připomeneme smutné výročí.
15. březen 1939 očima poslední stráže.
Vzpomínka nejsmutnější.
Poslední služba na pražském hradě ještě v ČSR připadla na francouzskou četu. Ale nedokončili jsme ji; ještě v noci nám všem oznámili, že ráno v osm hodin převezmou stráž na hradě do rukou Germáni. Stál jsem tehdy v Tunelu na „trojce“, t. j. tam, kde je výtah k bytu a pracovně pana presidenta. Měl jsem třetí směnu, od 6 do 9 hodin večer a ráno od 3 do 6 hodin. Byly to snad nejdelší a také nejsmutnější hodiny v mém životě vůbec. Co vše letělo mou hlavou? Bylo toho jistě mnoho...
Jednomu jsem nemohl uvěřit a srovnat si v hlavě: že přijdou oni již ráno za pár hodin, že zde budou pány bez jediného úderu, bez krve, poprvé snad v dějinách. Z přemýšlení mě vyrušil ve čtyři hodiny závodčí, přicházející ještě s jedním četařem a žádající mě, abych odevzdal revolver. Sňal jsem tento z opasku a se slovem „doslouženo“ jsem mu jej podal. Praporčík odešel, aby pokračoval v plnění daného rozkazu, a já zůstal v Tunelu sám beze zbraně. Začal jsem si plně uvědomovat, že je to již skutečnost, že za krátko, již za necelé čtyři hodiny, zde, na tomto místě, které bylo pro nás pro všechny svaté, na místě, kde nejčastěji procházel pan president Masaryk a pan president Beneš, zde na tom bílém koberci, po němž chodili většinou jen oni dva, se budou procházet Germáni v okovaných botách, nadutě, pyšně, tak jak to jen oni dovedou.
Hlava pálí, pěsti se zatínají, hrdlo je jak ve smyčce… už, už aby byl konec služby, jít domů, být sám… To bylo mé přání, nás všech strážných. Proč jsme to museli být zrovna my, kteří musí na vlastní oči vidět vjezd té hordy na hrad? Je to zvonek, který přetrhává myšlení; jdu otevřít, přichází směna, je 6 hodin. Nebylo obyčejného předávání, nepadlo jediné slovo, jen poslední ruky stisk na stráži… To jsme věděli v tuto chvíli oba. Odešel jsem na strážnici, rozhlížím se po místnosti, snídaně nikým netknutá, nikomu se nechtělo ani do jídla; vše jest tak divné proti jindy, kdy přišla směna, vždy bylo na strážnici rušno, veselo, vtipy jen sršely, a dnes je zde smutněji snad více, než když zde nedávno ležel ON, veliký, mrtvý… Vidím, jak jedni sedí, ruce o tváře opřené, hledí do země, druzí se dívají do oken na nádvoří a vzadu sedí a slzí. Jen u kamen kdosi vzteky vykřikl: „Už jsou zde… Skutečně jsou zde, šelmy, tací, jak jsme si je představovali, teď, jak jsme je znali. Vjíždí před hrad několik motorkářů, promrzlých, a za nimi za chvíli se naplňuje se všech stran Hradčanské náměstí (plechovým cirkusem, jak kdosi poznamenal), zastavují motory, slézají se do hloučků, čumí kolem (snad kde by se dalo co ukrást) a za chvíli se rozlézají po celém hradě jako kobylky. Civilní obyvatelstvo není skoro vůbec vidět, jen hloučky německé mládeže s praporky a někteří se mohou radostí uhajlovat.
Přijíždí zbytek vozů, tažený na provazech, vždy dva a dva vozy a na nich spousta polámaných motorek…
Jdou k nám, ozvalo se od okna a skutečně dva oficíři šli k naší strážnici; strážnému ani neodpovídají na pozdrav. „Vstříc jim jde velitel hradu, velitel hradní stráže, hlásí se jim a všichni mizí na strážnici, kde jim Němci dávají krátké, ale jasné instrukce: opustit strážnici, zde jsme od této chvíle pány, jsme vyrozuměni, abychom jim pomohli naložit naše zbraně do osobního auta a pak odešli do kasáren. (Zúčastňuji se ihned dobrovolně nakládání), abych jim „osvoboditelům“, pomohl – ale alespoň od jednoho revolveru, který snad dnes, snad zítra nebo jindy může udělat přec jen svou práci. Skutečně se mně a kamarádovi podařilo po jednom ukrýt. Odešli jsme pak do kasáren, kde nám byl přečten rozkaz. Jak se máme k nim „Osvoboditelům“, chovat, vyšší zdravit a na konec, že hradní stráž bude dále existovat, o čemž rozhodne svobodný pán N. kolik a v jakých uniformách. Byl dán rozchod, a my jako jindy jsme se rozcházeli z kasáren všemi směry. Naposledy mizely modré uniformy za Daliborkou, Prašnou bránou a Břevnováci mizeli za arcibiskupským palácem. Tam, kde před několika hodinami stál náš voják, nyní si sebevědomě vykračoval Germánec. Okolo nich jsme museli všichni projít a dopíjet vše hořké. Vracel jsem se přes Prašný most spolu s druhými, kteří jeli směrem k Bílé Hoře. Šli jsme mlčky. Z nikoho bys býval nedostal slovo, mlčky jsme se rozcházeli. Nikdo neodpovídal na dotazy zvědavců, jak to vypadá na Hradě, každý měl hrdlo jakoby stažené provazem. Dojíždím k domovu, vystupuji z elektriky a kráčím domů; potkávám známé, každému lze vyčíst ze tváře víc než smutek… Vcházím do dveří a jako vždy, tak i tentokráte jsem políbil synka a ženu; oba mají od pláče oči červené a znovu propukají v pláč. Tentokráte jsem nemohl snést pohled na ně; zmizel jsem za dveřmi pokoje a dal se do pláče. Vzpomínal jsem všech těch kamarádů, pro které jsem tuto hordu před dvaceti lety bil, a litoval jsem, že nejsem mezi těmi, co leží na Ukrajině, Urale neb Sibiři… Trvalo to do večera, než jsem nabyl klidu, pak jsem se převlékl a navštívil kamaráda, poštmistra a od něj jsem se vracel domů zas celý chlap. Řekl jen: „Spát nebudem, něco se dělat bude.“ – A tak jsme začínali…
Honza.
Zpravodaj Čs. vojenské jednotky na Středním Východě 1941
Daily News of the Czechoslovak Contingent in Middle East.
