Qult.cz - queer magazín

Qult.cz - queer magazín Nové queer médium. Magazín Qult [kult] funguje jen díky pomoci lidí. Podpoř queer žurnalistiku a LGBTQ+ témata i ty prosím na Qult.cz/clenstvi 🫶

Žiju aktivním s*xuálním životem, jsem v otevřeném vztahu na dálku, mám milence a rád se seznamuji s novými muži. K hledá...
30/08/2026

Žiju aktivním s*xuálním životem, jsem v otevřeném vztahu na dálku, mám milence a rád se seznamuji s novými muži. K hledání partnerů na s*x používám především Grindr, což mi ale ve finále přináší víc starostí než užitku. V nejhorších fázích tam dokážu prosedět skoro celý den, a přitom nakonec ani nikoho nepotkám, jen promrhám hrozně moc času a energie. Přijde mi, že je aplikace navržená tak, abych na ní strávil co nejvíc času, a já do této pasti často spadnu. Co začne jako letmé obhlédnutí, kdo je kolem, skončí jako stresující „lov“ někoho vhodného na s*x. Nejhorší to je, když jsem pod vlivem alkoholu nebo trávy, nebo když mám kocovinu, to tam pak skutečně dokážu strávit celý den. Aplikaci jsem si už třeba padesátkrát odinstaloval a pak zase stáhnul. S kamarádem jsme si dokonce vzájemně nastavili hesla, abychom Grindr nemohli používat. Po pár úspěšných měsících jsem ale heslo stejně prolomil a on později také. Kámošům ve vtipu říkám, že mám zrovna „Grindr relaps“, ale možná to skutečně připomíná závislost a opravdový relaps. Osobně nevnímám problém v tom, že chci s*x – chodím do gay sauny a seznamuji se i naživo, a pokud se setkání na hookup přes Grindr povede, většinou je dobré. Vadí mi však, kolik času na této aplikaci promarním, jsou to celé večery a často jsem tam i během práce. Hodil by se mi nějaký praktický návod, jak nespadnout do té spirály hledání, kdy už vůbec neumím racionálně uvažovat a jsem jako „na lovu“ nebo ve hře, kterou musím vyhrát.

Tomáš, 30 let

Odpovídá Timo Šefčovič, q***r friendly terapeut působící v organizacích Moderní láska, Kaleidoskop a Sbarvouven.cz

Zdravím vás, Tomáši,

rovnou vám chci poděkovat za důvěru a otevřenost v tomto citlivém tématu. Pokusím se reagovat na váš dotaz.

Vidím, že jste velmi pozorný a všímavý k tomu, jak vás ovlivňuje s*xuální život. Sám říkáte, že vám Grindr momentálně přináší víc trápení než radosti. Konkrétně mluvíte o tom, že vám bere energii a obrovské množství času.

Aplikace sama skutečně funguje na principu závislostního chování. Člověk neustále čeká na pozornost někoho jiného a nikdy neví, kdy přijde. Zůstává tedy v tomto uživatelském rozhraní často dlouhé hodiny. Slovo „relaps“, které používáte, mi přijde velmi trefné. Mě samotného to nikdy nenapadlo, ale celkem se hodí. Z biologického hlediska se bavíme o dopaminové smyčce, která se těžko zastaví sama od sebe. Rád bych vás proto podpořil v názoru, že jde o povahu aplikace samotné. Nejde o vaše selhání a nejste v tom sám, spousta lidí se potýká s něčím velmi podobným.

To ale neznamená, že jste bezmocný. Jednou z oblastí, kde máte prostor něco změnit, je váš vztah k alkoholu a jiným látkám. Pod jejich vlivem je totiž mnohem těžší říct ne zautomatizovaným tendencím. Psychoaktivní látky zvyšují naši zranitelnost vůči závislostnímu chování.

Důležité je také podívat se na to, co vám funguje, a v tom pokračovat. Říkáte, že funguje setkávání osobně v saunách a samotná setkání přes Grindr jsou v pořádku. Jde tedy spíš o to, že na aplikaci trávíte příliš mnoho času. Zatím jste ji zkoušel odinstalovat nebo zaheslovat s kamarádem. Přemýšlím, jestli by neexistovala nějaká střední cesta. Namísto absolutního zákazu zkuste něco méně nárokového, například nastavit si konkrétní časové okno, kdy aplikaci smíte používat, a mimo něj ji mít nedostupnou.

Všímám si také, že velmi konkrétně popisujete…
Celý text zde: www.qult.cz/tomas-na-grindru-travim-desitky-hodin-a-citim-se-mizerne-presto-se-tam-neustale-vracim-co-s-tim/

Soft masc, tomboy nebo femme? Dnešní lesbická móda zahrnuje řadu různorodých stylů, o kterých by se prvním lesbickým iko...
26/08/2026

Soft masc, tomboy nebo femme? Dnešní lesbická móda zahrnuje řadu různorodých stylů, o kterých by se prvním lesbickým ikonám ani nezdálo. I když v současnosti sklízí úrodu svého dlouholetého boje o přijetí, nadále ji doprovází problémy, které mnohé lesby nutí zavřít svůj už jednou dokořán otevřený šatník. Jejich stylistické volby s sebou totiž nesou mnohem závažnější dopady než jen posouzení toho, zda je výsledný look dostatečně trendy.

Všichni známe ten pocit, když ráno stojíme před šatní skříní a bezvýsledně přemítáme, co si na sebe ten den obléct, zatímco nás rychle ubíhající minuty vystavují ještě zlomyslnějšímu tlaku. Vyšší ligu tohoto každodenního zápasu hrají právě lesby, pro něž je oblečení, stejně jako pro jiné q***r lidi, zcela zásadním nástrojem. Nabízí jim totiž jednoduchý, dostupný způsob, jak své já perfektně skrýt, nebo naopak otevřeně projevit. V druhém případě se však ocitají pod drobnohledem, a můžou tak být vystaveny nejen kritice či v horším případě diskriminaci, ale také nepochopení, a to i z vlastních řad.

„Často bojuji s myšlenkou, že nevypadám dostatečně jako lesba. Nejsem ani hyper femme, ani masc, působím spíš jako heteros*xuální žena. Občas si proto přeju, abych se oblékala víc q***r; zároveň se ale bojím, že budu konfrontována s negativními reakcemi a společenským odmítnutím,“ popsala obavy, jež jsou s lesbickou módou neodlučitelně spjaté, sedmadvacetiletá Lara, která nad svým oblečením často přemýšlí. Není v tom ani zdaleka sama: Jak poskládat svůj šatník, řešily lesby odnepaměti. Jak se jejich styl oblékání formoval a proměňoval v historii? Lze ho vůbec nějak definovat a jak umožňuje projevit jinak často skrytou identitu? A především, proč někdy dokáže i ublížit?

Od monoklu přes lacláče až po Jil Sander

Při pátrání po kořenech lesbické módy je nutné pamatovat na to, že lesby byly v minulosti perzekuovány a čelily silné homofobii, ostatně jako všichni q***r lidé. Nemohly se proto vždy projevovat tak, jak jim srdce poroučelo, a tím pádem ani vytvářet samostatnou vizuální komunitu. Jejich šatníky byly dlouho k nerozeznání od stylu heteros*xuálních žen, a proto těžko říct, zda by se oblékaly jinak, pokud by mohly. Přesto si našly způsob, jak se projevit. Mnohé začalo už u první lesbické ikony, starořecké básnířky Sapfó z ostrova Le**os. Ve svých dílech vyznávala lásku ženám, jež přirovnávala k levandulím nebo fialkám. Netušila přitom tehdy, že se tím fialová barva už navždy spojí s lesbickou kulturou, a nabídne tak utlačované menšině tajný způsob, jak se propojit.

První náznaky módy, která je s lesbami spojovaná mnohem častěji, se však začaly objevovat až v devatenáctém a dvacátém století. Lesby tehdy začaly na veřejnost vynášet prvky maskulinního šatníku. Ať už šlo o brýle typu monokl, námořnické límce, bretaňské modrobílé pruhy, kšandy, cylindry, společenské kalhoty nebo saka, začalo být jasné, že pánské módě se v lesbickém šatníku líbí. Příčin tohoto fenoménu je mnoho, většinou je však přisuzován vědomé či podvědomé snaze vymknout se represivní patriarchální společnosti a tomu, co dnes známe pod pojmem „male gaze“, tedy tlaku na to, jak se má žena oblékat, aby se zalíbila mužům.

Třicátá léta dvacátého století však přinesla zásadní zlom v dámské módě jako takové, zejména v podobě kalhotových kostýmů. Stačí si vzpomenout na looky hereček Marlene Dietrich a Grety Garbo či prvorepublikové hvězdy Adiny Mandlové. Právě kvůli této změně se však rozdíly, jež mezi heteros*xuálními a lesbickými ženami postupně vznikly, opět trochu smazaly. Lesby proto zvolily novou taktiku, jak projevit svou identitu, a vstoupily hlouběji do maskulinní, utilitární a agender módy. Jejich oblékání kromě toho získalo o dost silnější politický podtón, který lze přisoudit prvním bojům za LGBTQ+ práva. Do lesbické módy se tak od šedesátých let postupně vedraly lacláče, manšestráky, martensky nebo flanelové košile. Tehdy šlo o prvky, které mainstream vnímal jako nevkusné, a tedy pro ženy nevhodné. Jejich nošení tak nebylo jen projevem identity, ale i protestem. I tyto kousky se však postupně dočkaly přijetí většinové společnosti.
Celý text zde: www.qult.cz/v-utrobach-tepleho-satniku-jak-lesby-promenuji-modu/

Neziskový nadační fond Pride Business Forum má sice patnáctiletou historii, ale od Prague Pride se oddělil teprve před t...
22/08/2026

Neziskový nadační fond Pride Business Forum má sice patnáctiletou historii, ale od Prague Pride se oddělil teprve před třemi lety. Jeho cílem je především podporovat fungování q***r lidí v zaměstnání, a tím přinášet i širší pozitivní dopad na samotný byznys. V posledních letech se ale zdá, že firmy od podpory q***r lidí, programů diverzity či otevírání souvisejících témat spíše ustupují. Jak je tomu v Česku? Co poradit firmám, ale i samotným q***r lidem? A jaké jsou výhledy? O tom mluví v rozhovoru pro Qult Tereza Kadlecová, výkonná ředitelka fondu.

Jak jdou v dnešní době dohromady Pride a byznys?

To spojení pořád funguje. Název Pride Business Forum možná někomu zní jako zavádějící, případně evokuje specifické cíle. Ale pro nás je nejdůležitější pracoviště, tedy to, jak se lidem v zaměstnání funguje, což má ve výsledku pozitivní dopad na samotný byznys. Tuto myšlenku jsme začali rozvíjet před patnácti lety a je stále aktuální. Dlouho jsme říkali, že byznysové prostředí je v Česku pro q***r lidi největší oporou. Může to znít jako klišé, ale domnívám se, že to stále platí. Poslední rok je samozřejmě v mnoha ohledech specifický, věci se mění a politické klima je složité, ale podstata zůstává.

Z vnějšího pohledu se může zdát, že firmy od podpory q***r témat v posledních letech, i v reakci na politické dění, spíše ustupují. Jak to vnímáte?

Sledujeme několik protichůdných tendencí. Určitá míra odklonu je patrná. Zároveň je v českém byznysovém prostředí velké množství firem, které na tuto vlnu nikdy ani nenaskočily, takže se vlastně nemají od čeho odklánět. Na druhé straně stojí množství těch, které za přínosem programů diverzity pevně stojí. V Česku byla dlouho unikátem nízká nezaměstnanost, což mělo zásadní vliv na budování značky zaměstnavatele, a tyto faktory hrají v motivaci firem stále velkou roli. Otázkou je, jak celou věc strukturujeme – zda hovoříme o podpoře q***r témat, nebo o racionálním byznysovém uvažování o talentech a rizikách.

Tak se podívejme na obě strany.

Pokud se podíváme na udržitelné investování a evropskou legislativu, obě oblasti se začínají zaměřovat spíše na řízení rizik. Kdyby se však firmy více zapojovaly do místních komunit, pečovaly o své zaměstnance a zaměstnankyně a přemýšlely o nich strategicky, v podstatě by zmírňovaly budoucí rizika. U řady firem se to již děje. V rámci jedné organizace se navíc mohou potkávat dva vlivy: hodnotový, kdy management věří v rovnost podmínek z lidského hlediska, a čistě pragmatický, zaměřený na profit. Často jsou přítomné oba přístupy. Na některých úrovních, typicky na personálních odděleních, převládají hodnoty, protože tam se přirozeně starají o lidi, které firma zaměstnává, a umějí je docenit. Na jiných pozicích dominuje byznysový pohled.

Má tento měnící se sentiment souvislost s vývojem ve Spojených státech, nebo jde o specificky českou záležitost?

Je to kombinace obojího. Existují segmenty trhu, které fungují lokálně a dění v Americe se jich nedotýká. My však pracujeme primárně s korporátním světem. V tomto prostředí velkých firem je vliv Spojených států zásadní, protože byly dlouho lídrem těchto iniciativ a diverzita tam byla stabilní součástí firemní DNA. Pokud bych to měla ilustrovat na konkrétním příkladu, jedním z hojně…
Celý rozhovor zde: www.qult.cz/pride-a-byznys-jde-to-dnes-jeste-dohromady/

Většina lidí má pocit, že trans* hudební historie začala až v posledních deseti letech, přitom však sahá nejméně do prvn...
18/08/2026

Většina lidí má pocit, že trans* hudební historie začala až v posledních deseti letech, přitom však sahá nejméně do první poloviny dvacátého století. Bez trans a nebinárních lidí by dnes řada hudebních žánrů nejspíš zněla jinak – od jazzových klubů třicátých let přes glam rock, punk a elektroniku až po dnešní hvězdný pop. Trans historie totiž nezačala až s nástupem medicínské tranzice. Lidé, které lze označit jako trans* či genderově rozmanité, existovali v každé době a kultuře (pozn.: hvězdička v pojmu trans* slouží ke znázornění škály genderových identit, zahrnuje tedy mj. i nebinární a genderfluid osoby).

Stírání genderových hranic v umění je staré jako umění samo, jak vidno už na příkladu antického divadla. V japonském divadle kabuki hráli herci označovaní onnagata výhradně ženské role a procházeli léta dlouhým výcvikem, včetně tréninku hlasu a držení těla, aby se „ženskému“ vzhledu a chování co nejvíce přiblížili. V Itálii šestnáctého století začali ve sborech vystupovat castrati, pěvci, kteří před dosažením puberty prošli kastrací, aby se zabránilo hlasové mutaci. Později se objevily tzv. kalhotkové (ve francouzštině i jiných jazycích „travesti“) role, kdy ženy, zejména v opeře, ztvárňovaly postavy mužské.

V prvních dekádách dvacátého století se gramofon stal běžnou součástí domácností střední třídy. I na tehdejších nahrávkách lze nalézt stopu trans* hudebnictva. Nedílnou součástí tohoto období jsou však i cisgender interpretky a interpreti, kteří svými texty či veřejnou image k viditelnosti genderových menšin přispěli*y. Dodnes je spíše pravidlem, že se trans a nebinární osoby v kultuře setkávají s nepochopením a kritikou části společnosti – o to náročnější musela být role trans* průkopnictva v minulém století.

Neobyčejný muž

Osudy lidí, kteří mezi zmíněné průkopnictvo patří, přibližují dva nedávné dokumentární snímky. První z nich, No Ordinary Man, se věnuje příběhu Billyho Tiptona. Ten se narodil v Oklahomě a během třicátých let začal vystupovat jako jazzový pianista. Později vedl vlastní soubor Billy Tipton Trio a vydal několik alb jazzových standardů.

Skutečnost, že se narodil jako trans, Tipton po celý život držel v tajnosti. Jeho blízké okolí, včetně adoptovaných dětí, se o jeho totožnosti dozvědělo až po jeho úmrtí v čtyřiasedmdesáti letech, kdy ji odhalili záchranáři. Partnerkám Billy tvrdil, že prodělal autonehodu, která měla za následek poškození genitálií a polámaná žebra. Když jedna z nich, Maryann, objevila jeho rodný list a zeptala se na něj, Tipton jí údajně neposkytl žádnou odpověď kromě „děsivého pohledu“. Jeho osud byl také inspirací pro oceňovaný román Trumpet skotské spisovatelky Jackie Kay.

Základ druhého filmu, Any Other Way: The Jackie Shane Story (2024), tvoří rozhovory další zajímavé postavy s podobně vrstevnatým životem. Trans soulová a rhythm and bluesová zpěvačka Jackie Shane se narodila na jihu USA, kde svou kariéru začala v období hluboké rasové segregace – před kterou jako černošská Američanka nakonec utekla s putovním karnevalem do Kanady. Její singl „Any Other Way“ se tam v roce 1967 stal lokálním hitem a o několik let později Jackie dostala nabídku připojit se k funkové legendě Funkadelic, kterou ale odmítla a následně odešla do ústraní.

Během své krátké kariéry dělala předskokanku hvězdám jako Marvin Gaye nebo Etta James, v následujících desetiletích se po ní ovšem zcela slehla zem. V roce 2010 o ní kanadská stanice CBC vydala rozhlasový dokument, tvůrcům se však tehdy nepodařilo zjistit, zda je Shane vůbec naživu. Ve svých pamětech mimo jiné říká, že „se narodila, ale nikdy nežila“. Stejně jako Tipton je i ona oslavována jako raná LGBTQ+ ikona, plně doceněná až s odstupem času.
Celý text zde: www.qult.cz/skryta-historie-pribeh-trans-a-nebinarnich-hlasu-ktere-ovlivnily-dejiny-hudby/

15/08/2026

Navzdory vlně nenávisti na sociálních sítích se v Příbrami uskutečnil historicky první Pride. Dorazila více než stovka lidí, po průvodu jsou naplánovány debaty, besedy, workshopy i koncerty.

Co Vanesa ví, kromě ní žije v jejím městě přesně pět leseb. Teď jde na rande s číslem pět, s Aničkou. Jelikož tu autobus...
11/08/2026

Co Vanesa ví, kromě ní žije v jejím městě přesně pět leseb. Teď jde na rande s číslem pět, s Aničkou. Jelikož tu autobusy jezdí jednou za dvě hodiny, nezbývá jí než vytáhnout kolo a vyrazit. Možná to Anička ocení. Možná to Vanesa může vysvětlit tak, že jí velmi záleží na životním prostředí, a proto nemá vlastní auto. Vůbec ne proto, že by si ho nemohla dovolit.

V duchu se snaží přesvědčit sama sebe, že to bude dobré a že to nepokazí. Ani si to nemůže dovolit. Pokud tohle rande nevyjde, musí se pak odstěhovat někam do většího města, jinak zemře sama a opuštěná. Případně musí počkat, až si nějaká maminka ve středním věku uvědomí, že ji manželství nenaplňuje, a začne experimentovat s mladšími dívkami. Jenže na to Vanesa čekat nechce – chce lásku a chce ji hned. Musí si ale přiznat, že se cítí trochu trapně. V pětadvaceti letech se po vysoké škole vrátila z Bratislavy zpět k rodičům, aniž by ve „velkoměstě“ udělala kariéru a našla si přítelkyni, a teď se o něco snaží v tomto zapadákově. Znovu.

Najednou je z ní zase středoškolačka na církevním gymnáziu, která přišla na to, že se jí nemusí líbit jen kluci. Tehdy potkala lesbu číslo jedna, Emu. Ema chodila na uměleckou. Každý, kdo se na ni podíval, hned viděl, že je teplá jako radiátor. Vanese se líbilo, že je odvážná a svobodná.

Setkaly se v klubu, kde se ztratily mezi patnáctiletými kluky, kteří si schovávali vodku do keřů před vchodem, a padesátiletými muži, kteří se snažili sbalit mladé holky. Ema Vanesu odvedla pryč od opilého davu a opřené o budovu za klubem se začaly líbat. Pak si Ema Vanesinu ruku zasunula pod sukni. Vanesa byla opilá a hloupě odvážná, o něco se tedy pokusila, ale bylo to trapné a dodnes si není úplně jistá, jestli je nějaký úchyl nenatáčel. Pak jí Ema dala pusu na tvář a odešla.

Potom už spolu nikdy nepromluvily, jen se na sebe občas trapně usmály, když se potkaly v přeplněném ranním autobusu a nemohly se vyhnout očnímu kontaktu. Vanesa má dojem, že Emu naposled viděla na Instagramu u lesby číslo dvě, Evy. Mají spolu malý byt v sousedním městě. Eva je lékařka a Ema vede kurzy arteterapie. Po celém bytě mají vyšívané „E&E“ a strašně se jim líbí, že se jmenují podobně.

Vanesu napadne, že to asi nevadí, dokud se jmenují jen podobně a ne úplně stejně. Její první vážná přítelkyně se totiž taky jmenovala Vanesa. Lesba číslo tři, která byla její spolužačka a které všichni říkali Vaňa, aby je od sebe odlišili.

Vanesa nevěděla, že Vaňa je lesba, dokud jí to nepřiznala na chatě po maturitě. Krátce nato se daly dohromady. Byly jedna druhou posedlé a trávily spolu každou volnou chvilku. Kamarádi si z nich dělali legraci, že je na tom něco samolibého, když se jmenují stejně. Možná měli pravdu. Zároveň obě cítily, že jim utíká čas: v září Vanesa odejde studovat do jiného města a Vaňa zůstane na katolické univerzitě doma a všechno se změní.

Udělaly chybu a nerozešly se hned v září. Místo toho to zkoušely na dálku. Volaly si každý den, podrobně si popisovaly, co zažily, co slyšely, koho potkaly. Vanesa se každý víkend vracela z koleje domů, jen aby s Vaňou mohla být. Tak to vydržely tři roky a Vanesa kvůli tomu promeškala spoustu večírků a piv se spolužáky a po třech letech v Bratislavě tam neměla skoro žádné kamarády. Tehdy jí to nevadilo. Vaňu milovala a měl to být vztah na celý život. Pak ale zjistila, že ji Vaňa už rok podvádí se spolužákem, se kterým se nakonec i zasnoubila – teď spolu mají dítě. Vanesa ji tedy ze svého lesbického seznamu asi musí vyškrtnout.

Celý text na www.qult.cz/posledni-zijici-lesba/

FOTO: Průvod zblízka aneb momentky z Prague Pride
09/08/2026

FOTO: Průvod zblízka aneb momentky z Prague Pride

Q***r historie se nepsala jen ve městech, bytech, barech a skrytých klubech. Chaty, chalupy, lomy, rybníky i lázně se pr...
05/08/2026

Q***r historie se nepsala jen ve městech, bytech, barech a skrytých klubech. Chaty, chalupy, lomy, rybníky i lázně se pro LGBTQ+ lidi během letních prázdnin stávaly místy svobody, intimity, erotiky a vzájemnosti. V době, kdy otevřený q***r život často nebyl možný, vznikaly mimo každodenní dohled společnosti místa, kde bylo možné hledat bezpečí, radosti, přátelství, vztahy i pospolitost, a alespoň na chvíli žít podle vlastních pravidel.

Pamětnice Jana Kociánová opakovaně zdůrazňuje, že pořízení chaty v obtížně dostupném skalním terénu bylo zásadní jak pro její život s partnerkou, tak pro její komunitu, která tak získala místo pro setkávání, večírky i pobyty. Totéž potvrzuje Ota Tasinato, který byl matkou českého dragu a od roku 1996 do roku 2007 žil ve vztahu s partnerem Františkem: „V roce 1950 od jednoho našeho kluka koupil chatu na Sázavě. Na velice krásným místě. A František byl jako chlap absolutně šikovnej na ty mužský práce, takže tu chatu udržoval, když bylo zapotřebí. Byli jsme tam moc šťastní.“

Dobová sociologická literatura rozlišovala mezi „chatařením“, zpravidla spojovaným s nově budovanými rekreačními chatami situovanými v chatových osadách, a „chalupařením“, orientovaným na odlehlejší venkovské a přírodní prostředí, které spočívalo v rekonstrukci starších, často historických venkovských staveb.

Příkladem chalupaření, tedy rekonstrukce historického objektu, byla chalupa herce Eduarda Cupáka a jeho partnera Václava Květa přestavěná ze starého mlýna u Brtnice, který zakoupili v roce 1960 nedaleko chalupy gay režiséra Václava Kršky. Scházeli se tam přátelé z divadelního i uměleckého prostředí, společně opravovali dům, slavili a vytvářeli komunitu. Václav vzpomínal, že „Eda často skončil představení, [on na něj už] před divadlem… čekal na svém legendárním skútru, a společně vyrazili na chalupu. Tam si Eda vyměnil divadelní kostým za montérky. Něco se zbouralo, postavilo, znovu se zbouralo a zase postavilo… pořád dokola. Eda byl prostě perfekcionista.“

Podobných míst však bylo mnohem více. Z četných rozhovorů s pamětnicemi a pamětníky máme doloženo, že kolektivní chatové kolonie q***r lidí někdy sloužily i k úniku z (městského) dohledu nad s*xuální morálkou a že se často jednalo o odlehlejší nebo prostorově oddělenější místa, což dokládá i chata na skále Kociánové.

Bukolická idyla i přírodní cruising

Venkov a příroda byly důležitou součástí q***r imaginace již v meziválečném období. Les, krajina nebo odlehlé venkovské prostředí byly v literatuře zobrazovány jako místa, kde lze navazovat vztahy a prožívat emoce, pro něž v běžném městském životě chybí prostor. Příroda nefungovala pouze jako kulisa děje, ale jako prostředí svobody, intimity i určitého úniku před společenskými normami.

Celý článek zde: www.qult.cz/q***r-prazdniny-v-ceskoslovensku-chaty-cruising-lambda-tours-i-teple-lazne/

Adresa

Anežská 812/12
Praha 1
11000

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Qult.cz - queer magazín zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Ta Organizace

Pošlete zprávu Qult.cz - queer magazín:

Odkazy

Sdílet