Qult.cz - Queer magazín, Anežská 812/12, Praha 1 (2026)

29/05/2026

Pražský dopravní podnik čelí kritice kvůli své nové kampani k 90. výročí zahájení provozu trolejbusů v Praze. Ta se v posledních týdnech objevila nejen na sociálních sítích, ale i v samotných ulicích Prahy, které nyní brázdí autobusy a tramvaje se sloganem „Identifikuji se jako trolejbus“. Ten část veřejnosti a organizace zabývající se právy trans lidí vnímají jako problematický.

„Tuto konkrétní kampaň je důležité vnímat v širším kontextu. Fráze ‚Identifikuji se jako…‘ se totiž dlouhodobě používá k zesměšňování trans a nebinárních lidí, což dobře známe i z komentářů na sociálních sítích Trans*parentu. Proto není překvapivé, že část veřejnosti slogan vnímá jako problematický. Nejde totiž jen o samotnou větu, ale o význam, který tato formulace v dnešní společenské debatě nese,” říká Daniel Zikmund z organizace Trans*parent, která se dlouhodobě věnuje prosazování společenských změn ve prospěch trans, nebinárních a intersex osob.

„Když jsem tramvaj polepenou tímto sloganem zahlédl, úplně ve mně hrklo. Jakmile jsem navíc zjistil, že se jedná o kampaň samotného dopravního podniku, dost jsem se rozčílil a dokonce jsem jim ještě cestou domů napsal e-mail,” říká Martin, který redakci q***r magazínu Qult na nevhodný slogan upozornil. S odpovědí z DPP však podle svých slov nebyl spokojen, protože nijak nevysvětlovala, proč podnik použil právě tento slogan. Naopak nabyl dojmu, že nešlo o žádnou náhodu, ale o záměr.

„Jde o sloganovou zkratku ve výsostně pozitivním duchu”

Redakce q***r magazínu Qult oslovila Dopravní podnik hlavního města Prahy s dotazem, zda si byl vědom možných konotací sloganu a považuje podobnou komunikaci městské instituce hrazené z veřejných zdrojů za vhodnou. Tiskové oddělení ve své odpovědi argumentuje, že cílem sloganu byla personifikace či antropomorfizace, tedy připisování lidských vlastností neživým věcem, hned v další větě však paradoxně odmítá, že by se jednalo o komentář k osobní identitě jakékoliv skupiny osob.

„Vizuály se slogany jsou postaveny na symbolickém propojení historie a současnosti, především na návratu moderních trolejbusů jako vysoce ekologického, lokálně bezemisního, tichého typu elektrické dopravy do Prahy a nahrazení naftových autobusů. Součástí těchto elektrifikačních projektů je proměna čistě autobusových linek na čistě trolejbusové. Součástí vizuálu ‚autobus v designu trolejbusu‘ a s tím souvisejícího sloganu je personifikace nebo antropomorfizace dopravních prostředků, které jistou formou reklamní nadsázky dostávají lidské vlastnosti. Jde o vizuální a sloganovou zkratku ve výsostně pozitivním duchu – proměny doposud používané dieselové autobusové dopravy na moderní, lokálně bezemisní trolejbusovou. V žádném případě se nejedná o komentář k osobní identitě jakékoliv skupiny osob,“ uvedl ve svém vyjádření mluvčí DPP Daniel Šabík.

Spojení „identifikuji se jako…“ se však v posledních letech stalo součástí kulturních válek souvisejících s právy trans osob. Bývá často používáno v ironických nebo zesměšňujících narážkách typu „a já se zase identifikuji jako kůň nebo vrtulník“. Daniel Zikmund z Trans*parentu upozorňuje, že když se podobné narážky dostanou z internetových diskusí do veřejného prostoru, přispívají k normalizaci chování, které trans lidi znevažuje a vytlačuje na okraj společnosti. „Veřejné instituce, firmy i marketingové agentury by měly přemýšlet o tom, jak jejich komunikace ovlivňuje společenskou atmosféru a koho může zasáhnout. O to větší odpovědnost mají organizace financované z veřejných peněz, které by měly usilovat o to, aby se všichni lidé cítili ve veřejném prostoru respektováni a vítáni.“

O vyjádření jsme rovněž požádali Zdeňka Hřiba, předsedu České pirátské strany a zároveň předsedu dozorčí rady pražského dopravního podniku, který…
Celý text zde: www.qult.cz/dopravni-podnik-vjel-do-kulturni-valky-kvuli-kampani-se-sloganem-identifikuji-se-jako-trolejbus-celi-kritice/

26/05/2026

Blíží se vrchol – jednou z nejnapínavějších soutěžních kategorií na listopadové akci Drag Rift byl lipsync. V kruhovém světle reflektorů, na ploše mezi dvěma řadami sedadel, stojí proti sobě dvě postavy v černém.
Kabaretní diva má přes ramena přehozený kožešinový šál a druhá účinkující za doprovodu gradujícího orchestrálního refrénu písně „Defying Gravity“ rozprostírá plášť, který připomíná křídla s duhovou vlajkou. Plným sálem projde chvění, když se obě drag queens dokonale vžijí do burácivého zvuku. Atmosféra večera je divoká a veselá, soutěž vzrušující. Platforma Drag Rift opět ukázala, jak se scéna na Slovensku v posledních letech rozrostla.

Kategorii lipsync vyhrála kabaretní diva jménem Arejko, která pochází z Banské Bystrice. „Na dragu se mi líbí, že spojuje prvky z různých druhů umění, ať už vizuálního nebo performativního, divadla, zpěvu, tance. Když jsem v minulosti pracoval v divadle, necítil jsem takovou svobodu; teď jsem sám sobě režisérem,“ říká Arejko.

Exploze toho, co ve mně dřímá

Slovo „drag“ se na Slovensku objevilo teprve nedávno, ale znali jsme travesty show. „Počátky moderního dragu najdeme na začátku dvacátého století. Tehdy vznikla kultura vogue, pořádaly se plesy. V současnosti se drag komercializoval díky soutěži RuPaul’s Drag Race. V České republice známe například Chi Chi Tornádo, v Bratislavě vystupovala Andrea, v Banské Bystrici Jessica Loo,“ vyjmenovává Arejko. Právě Jessica Loo mu nabídla příležitost zazářit. V civilu pracovala v opeře a chtěla si založit vlastní komediální show. Tak v roce 2018 vznikla nejprve drag skupina Action Sisters a později série akcí Q***rTime.

„Vzpomínám si, jak jsem si v dětství nasazoval na hlavu šátek a zpíval Spice Girls před televizí. Táta se sice mračil, moc se mu to nelíbilo, ale máma říkala: ‚Jen ať si skáče.‘“ Arejko si drag poprvé vyzkoušel před publikem jako moderátor Q***rTime. Když slezl z pódia, myslel, že to bylo naposledy: „Stěžoval jsem si kamarádce, jak to bylo nepohodlné, jak dlouho jsem se musel připravovat.“ Vystupoval tehdy bez paruky a s korzetem mu pomáhala jeho drag sestra Chantall Licorne. „Vypadal jsem jako ošklivá barmanka ze Shreka,“ vzpomíná.
Celý článek: www.qult.cz/cim-horsi-politicka-situace-tim-pestrejsi-kultura/

22/05/2026

Jak probíhal její coming out? Které umělkyně ji nejvíce ovlivnily? Jaký má vztah k dragu a co jí pomáhá udržovat duševní zdraví? Proč jsou některá její videa považována za příliš explicitní? Co způsobilo, že zpanikařila ve svatební den, a co ji vedlo k rozhodnutí nemít děti? Jak vnímá současnou politiku a aktivismus? A přijede někdy do Prahy?

Dope Saint Jude, vlastním jménem Catherine Saint Jude Pretorius, je průkopnická jihoafrická elektro-hiphopová umělkyně, rapperka, zpěvačka a producentka z Kapského Města. Část své kariéry strávila v Londýně a poté se vrátila do rodného města. Její tvorba vychází z osobní zkušenosti a kriticky reflektuje genderovou a rasovou nespravedlnost, je prostoupena černým feminismem a charakteristická výrazným emancipačním rozměrem. Vystudovala politologii a věnovala se kvíření hip hopu, transformativním politikám a reprezentaci černých žen v hudbě, médiích a filmu po apartheidu.

Uměleckou kariéru zahájila jako drag king a v roce 2011 založila první zdokumentovanou drag king skupinu v Jihoafrické republice Bros B4 Ho’s. Dlouhodobě propojuje hudbu, performance a aktivismus a věnuje se budování komunit prostřednictvím vzdělávání a mentorství. Na hudební scéně na sebe upozornila EP Reimagine (2016), po kterém následovaly nahrávky Resilient (2018), Higher Self (2022), This Is Home (2024) a mixtape I Said What I Said (2026), v nichž tematizuje nerovnosti, stereotypy i sílu komunity a sebeurčení. Patří k výrazným hlasům současné africké intersekcionální hiphopové scény. Objevila se například v dokumentárním filmu Girlhood o rapperkách na ARTE TV (2021), v projektech pro Netflix či HBO. Českému publiku je známá také z podcastu Rovnice Emancipace (2021) Marie Čtveráčkové aka Mary C pro Institut úzkosti.

Catherine, právě jsi vydala nové album I Said What I Said. Četla jsem, že ho vnímáš jako určitý přechodový projekt nebo manifest. Mohla bys album trochu představit a přiblížit, jak vypadal tvůrčí proces?

Ano, pro mě to skutečně znamená určitý posun v kariéře. Zvukově jsem se mnohem víc zapojila do produkce. U některých skladeb jsem předtím nahrávala zvuky původních tradičních nástrojů v Jihoafrické republice. Pak jsem odjela nahrávat do Londýna a chtěla tyto zvuky začlenit, pokusit se vytvořit jakýsi africký hyperpop, využít tradiční nástroje a zvukově s nimi experimentovat, aby vznikl specifický sound.

Album je pro mě i momentem přechodu, co se týče obsahu. Pořád je to hudba ve světě Dope St. Jude, emancipační, sebevědomá, asertivní, ale zároveň se posouvám k určité zralosti. Přece jen už hudbu dělám deset let a svou roli v hudebním průmyslu dnes vidím jinak. Pouštím ego i představy spojené s mládím, že člověk musí být pořád na vrcholu. Jak stárnu, uvědomuju si, že kariéry se různě vyvíjejí, včetně vzestupů a pádů. Tenhle vyzrálejší přístup a perspektiva se promítá i do zvuku.

V písni „Please Feel Free“ například zpíváš „pro lidi, kteří úplně nemají na výběr, pro lidi, kteří nemají hlas“ nebo „kryju ti záda“. Zároveň rapuješ o pocitech, že do společnosti nezapadáš. Můžeš to rozvést?

Ano, myslím, že v prostorech, ve kterých se pohybuju jako q***r černá žena a bezdětná lesba, se ocitám trochu mimo ten heteronormativní, očekávaný „ideál“. A někdy na to zapomínám, protože žiju v určité bublině. Obklopuju se lidmi, kteří jsou jako já. Třeba o víkendu jsem byla na svatbě heterosexuální kamarádky. Moje manželka měla proslov a zmínila, že se ten pár seznámil v gay klubu, a všichni se smáli, jako by to byla pointa vtipu – ale pointa přece není ten gay klub… [smích] víš, co tím myslím. Takže je to ten pocit, že jsi vždycky trochu „jiná“. Uvědomíš si, že jsi ta druhá. A myslím, že „Please Feel Free“ je o komunitě lidí, kteří se takhle cítí. Ve skutečnosti ale nejsme „jiní“ – je nás hodně a stojíme při sobě.
Celý rozhovor zde: www.qult.cz/zacinala-jako-drag-king-dnes-kviri-hip-hop-po-celem-svete/

19/05/2026

„Proč se proboha sprchuješ tak dlouho?“ řve naštvaná padesátnice v umolousaném tričku na pohledného pohublého twinka. Kapky vody kropí jeviště a pomalu prosakují jeho blonďatými vlasy i obrovským oranžovým tričkem s nápisem „NOT MOM’S FAVORITE“. Otec u televize popíjí pastis a sestra zapíná černý vak s mrtvolou svého bratra. Scénu s výjevem z rodinného života doplňuje obrovská nazelenalápijavice. Jsem v pražském divadle Komedie na premiéře inscenace Jak se stát jiným, adaptace tří románů Édouarda Louise.

Postavy ze sebe vysávají krev, vodu, pot a slzy (později i sperma) a vzájemně se v nich utápějí. Násilí ve své třídní, rodinné i osobní podobě je jedním z ústředních motivů knih Jak se stát jiným, Boje a proměny jedné ženy a Monique na útěku. Nová adaptace, kterou vytvořil slovenský režisér Dávid Paška, pečlivě přebírá základní kameny spisovatelovy tvorby – chudobu, třídní rozdíly, homofobii, alkoholismus, rodinná traumata a vnější i vnitřní proměnu, která je zapotřebí, aby člověk z tohoto marasmu unikl. Zároveň ale nezůstává pouhou ilustrací Louisových tezí, nýbrž z nich staví svébytný tvar, který je k autorovi také kritický.

„Ty sráči, jak sis to o nás mohl dovolit napsat?“ ječí uražená sestra Clara hysterickým hlasem Ivany Uhlířové, zatímco zadržuje bratra Rudyho (Tomáš Weisser), který jde na Eddyho rovnou s baseballovou pálkou. Zatímco Louis ve svých románech vystupuje coby vševědoucí vypravěč, který určuje, jak a co se zmíní a popíše, v mnohohlasé inscenaci dostává jen jednu z rolí, která si nárokuje vyprávět vždy nutně fragmentární část příběhu nešťastné severofrancouzské rodiny.

Celá recenze na www.qult.cz/skoncovat-s-edouardem-louisem-pit-si-krev-a-vysavat-sve-pribehy/

16/05/2026

Vydatně lije. Vystupuji z tramvaje na zastávce Brusnice a rychle se vydávám směrem k Novému Světu, severozápadní části Pražského hradu poblíž někdejších městských hradeb. Cestou mezi tújemi zahlédnu Lumbeho vilu, kde bydlí prezident Petr Pavel, a po pár metrech už se ocitám v malebné čtvrti malých domků, zákoutí a křivolakých uliček téměř bez turistů, s pocitem, že jsem se vrátil nejméně o století zpět do minulosti.

V jednom z těchto domů bydlí už desítky let principál a zakladatel Divadla Ungelt Milan Hein. „Pamatuju dobu, kdy ji sem každý večer chodil lampář zapalovat,“ ukazuje oknem na starodávnou lampu veřejného osvětlení stojící před domem, kterou dříve poháněl plyn, ale dnes v ní proudí elektřina a rozsvěcí se sama.

Hned nato Milan Hein usedá do dřevěného masivního křesla. Nad ním visí olejomalba s portrétem neznámého muže. Působí jako vyřazený obraz z muzea nebo kousek ze starožitnictví. „To je můj praděda,“ všimne si mého zaujetí. „Zakladatel kdysi známé likérky Fischer a Hein z Hranic na Moravě, kde jsem se narodil. Jeho vnuk, tedy můj otec, byl velký patriot, zdědil jsem po něm vztah k tomu městu. Stále se tam vracím, i když už rodiče samozřejmě dávno nežijí. Za chvilku mi bude osmdesát, ale toto malé město ve mně stále žije. Zčásti i proto, že kvůli němu bylo o to nesnadnější se srovnat s mou homosexualitou. Navíc ještě v době, ve které jsem se s tím pral. Jsem čtyřicátý šestý ročník, takže jsem zažil tuhý socialismus,“ vypráví na úvod našeho rozhovoru.

Teplý boxer

O lidech s menšinovou orientací nebo identitou se podle něj tehdy veřejně vůbec nemluvilo. Vypráví, že pokud se náhodou někdy někde vyskytl gay v knize nebo v televizním pořadu, byla to vždy jen výsměšná karikatura, společenský outsider. Někdo, kdo byl vyčleněný ze společnosti.
I v takto složité době řekl o své orientaci rodičům už v osmnácti. „Otec byl zděšenej. On, vzdělaný člověk a vystudovaný právník, tenkrát pronesl pro mě nezapomenutelný až komický výrok: ‚Co je to za blbost? Jsi mistr Moravy v boxu. Teplý boxer neexistuje.‘ A já jsem mu odpověděl: ‚Otče, stojí před tebou,‘“ vypráví Milan Hein, který se v té době věnoval boxu a získal za to i ocenění jako dorostenec.

Otec jeho orientaci v podstatě nikdy nevzal na vědomí a až do své smrti s ním o jeho soukromí a vztazích nikdy nemluvil. Pozitivní zkušenost při svém coming outu v rodině ale zažil se svou sestrou Martou Skarlandtovou, později známou televizní hlasatelkou, které bylo v té době sedmnáct. „Ta do ticha, které se rozhostilo po celé místnosti, řekla: ‚No tak ať je to, jak je to, my jsme tady od toho, abychom bráchovi drželi palce a doufali, že bude i tak šťastný.‘“

Reakce otce podle něj souvisela s tím, že jako jediný z rodiny přežil holokaust. Ačkoliv byl pozitivní člověk, to, že celá jeho rodina zemřela v Osvětimi, způsobilo, že žil zbytek života ve strachu. „On nechtěl vyčnívat. A to byla neustále jeho opakovaná rada: ‚Nechtějte vybočovat.‘ To byl tehdy ostatně i diktát celé té doby. Zatímco dneska je samozřejmě akcent na to se individuálně prezentovat a prosadit, náš táta i samotný režim hlásal přesný opak. Otec stále dělil lidi na slušné a neslušné. A homosexuálové bohužel patřili do kategorie těch neslušných, těch vyčleněných.“
Maminka to podle něj přijala výrazně lépe a dokonce mu po letech, kdy už jeho otec nežil, řekla, že je vlastně šťastná, protože pochopila, že pro něj bude navždy nejdůležitější ženou jeho života. Heterosexuálnímu synovi by podle ní život určovala manželka, milenka, dcera nebo tchýně, ale ona hrála v jeho životě nejpodstatnější ženskou roli napořád.

Panic z Hranic

„No tak to je skoro až komické,“ odpovídá na otázku, kdy si prvně uvědomil, že se mu líbí…
Celý rozhovor: www.qult.cz/byt-gay-za-totality-znal-jsem-muze-kteri-za-to-skoncili-ve-vezeni-kde-je-krute-tryznili-z-mladych-mam-radost/

11/05/2026

Česko se potýká s historicky nejnižší porodností. V roce 2024 se živě narodilo 84 300 dětí, o deset let dříve to přitom bylo více než 109 000 dětí. Zatímco dnes na jednu ženu připadá 1,37 dítěte, v roce 2014 to bylo 1,53 dítěte. Politická reprezentace si láme hlavu s tím, jak plodnost zvýšit například navrhovaným zvýšením rodičovského příspěvku. Přístup k asistované reprodukci, kterou v posledních letech využívá čím dál více párů, je přitom omezen výhradně na heterosexuální páry. Stejnopohlavní páry oficiálně přístup k asistované reprodukci nemají. A zatímco některé lesbické páry zkoušejí oplodnění co nejpřirozenější cestou, jiné docházejí na reprodukční kliniky s domnělými partnery. Matkami se tak stávají navzdory systému.

Žaneta se toužila stát mámou už před deseti lety, s tehdejší partnerkou se však k rodičovství nedostaly a vztah skončil. Před rokem si však řekla, že cestu za vysněným mateřstvím zkusí znovu, tentokrát s jinou partnerkou. Jak komplikované to nakonec bude, si však nedokázala představit.

„Náš plán A byl, že si najdeme dárce mezi kamarádstvem, se kterým se pokusíme o domácí inseminaci. Nechtěla jsem hned na kliniku, IVF proces přece jen není nic moc příjemného. Ale i samotné hledání dárce bylo náročné. Nakonec jsme oslovili jednoho člověka, se kterým jsme se do toho v dubnu pustily. Nebyl ze stejného města, já taky pendluju mezi dvěma městy, takže plánování bylo vždycky náročné a komplikované. Trekovala jsem si ovulaci, v den D jsme pozvaly dárce k nám domů, předal nám materiál a s partnerkou jsme jej zkoušely zavést. Takto to šlo dva měsíce. Pak jsme se z osobních důvodů rozhodly dárce změnit. I druhý byl z jiného konce republiky, takže jsme za ním dojížděly. Poté, co jsme v létě absolvovaly šestý pokus, jsme si řekly, že zkusíme přece jenom kliniku,“ popisuje 37letá Žaneta.

Sehnala si kontakt na doporučenou reprodukční kliniku, kde měl být lékařský personál vstřícný k q***r párům, a vypravila se na ni s tím, že odmítá lhát o své sexuální orientaci a vymýšlet si domnělého partnera. Přestože netušila, jaký názor bude mít přidělená lékařka na stejnopohlavní páry, zkušenost s první klinikou hodnotí jako velmi nepříjemnou.

Celý článek zde: www.qult.cz/mamami-navzdory-systemu/

06/05/2026

Hudební televize ÓČKO nedávno odvysílala závěr své nové reality show Naked Attraction Česko & Slovensko. Nahá seznamka, v níž účastnictvo vybírá svůj ideální protějšek na základě prvotních sympatií k částem odhalených těl, není pro diváctvo Óčka žádnou novinkou. Stanice totiž přinesla na obrazovky v minulých letech hned několik jeho zahraničních mutací. Nyní se pořad konečně dočkal také své česko-slovenské verze.

Původně veřejnoprávní formát z produkce britské stanice Channel 4 navazuje na dlouhou tradici randících reality show. Na rozdíl od nich však vnáší do televizního prostoru explicitní nahotu, kterou zbavuje senzacechtivosti, a snaží se bořit mýty o dokonalých tělech, kterými mediální prostor zaplavují pořady typu Bachelor nebo Love Island. Deník The Guardian uvedení kontroverzního formátu v Británii v roce 2016 označil za „smrt civilizace“.

Po prvotním pohoršení se však ukázalo, že projekt s notnou dávkou empatie ukazuje těla různých tvarů, velikostí, etnik i genderů, která netřeba vnímat pouze jako objekty sexuálního vzrušení. Jak se komerční stanici daří napojit na tuto veřejnoprávní linku pořadu? Jak lokální Naked Attraction pracuje s těly, jež nespadají do klasických cis heteronormativních škatulek? A co série říká o tom, jak o nahých tělech vůbec (ne)dokážeme mluvit?

Celý text zde: https://www.qult.cz/pindouri-pipinky/

04/05/2026

Získej víc než jen volně dostupné články.
Členství v Qultu ti odemkne veškerý obsah a přístup k pozvánkám, slevám i volňáskům na q***r akce. 👉 www.qult.cz/clenstvi/

02/05/2026

Hvězda q***r kultury a aktivismu se proslavila svými charismatickými stand-up vystoupeními, poezií a knihami, z nichž místní čtenářstvo zná do češtiny přeložené Za hranice genderové binarity. Alok Vaid-Menon zve pražské publikum do barevného a vřelého náručí své nové stand-up show 19. května v Divadle U Hasičů.

V poslední době svět působí dost bezútěšně – co ti přináší radost a dává sílu jím proplouvat?

Snažím se být bilingvní – ne v tom běžném smyslu, kdy si člověk osvojí jiný jazyk, ale tak, že se učím mluvit plynule jazykem zoufalství i jazykem úžasu a někdy oběma v jedné větě.

V našem světě není nouze o důkazy zármutku. Zjistilx jsem ale, že nám přináší i důkazy o kráse, něze a věcech, které se teprve dějí. I proto odmítám monolingvismus a snažím se trénovat pozornost, abych si umělx všimnout toho, co je zlomené, i toho, co kvete. Toho, co se rozbíjí, i toho, co se napravuje.

Radost se pro mě musela stát spíš otázkou disciplíny než reakcí. Nemám přitom na mysli nucený optimismus ani snahu odvracet se od těžkostí, ale spíš něco jako kultivaci. Každodenní, až zbožnou praxi všímavosti: schopnosti všímat si malých projevů velkorysosti, nedokonalé laskavosti, křehkých struktur péče, které se jaksi pořád znovu vytvářejí.

Svým humorem a stand-upy přinášíš spoustu radosti i síly. Objevilx ses v pořadu Gender Agenda Hannah Gadsby a ohromný úspěch měl tvůj komediální speciál BIOLOGY! – a to i v Praze. Jak přistupuješ k humoru a k čemu podle tebe slouží?

Humor vnímám především jako formu svobody. Pošetilost, hravost, ochota chovat se trochu absurdně – to je jen několik příkladů té největší svobody, kterou můžeme zažít. Umožňují nám, abychom se přestali brát tak vážně. A přece jde často o první oblasti, kterých se zmocňuje strach.

Když se svět zdá nestabilní, hravost se považuje za projev lehkovážnosti nebo dokonce nezodpovědnosti. Dospělx jsem však k přesvědčení, že je to naopak. Hravost není únik z reality, ale způsob, jak realitu udržet při životě.

Tím, co dělám na jevišti i ve vlastním životě, se částečně snažím ten prostor chránit. Trvat na něm. Ukazovat sobě a každému, kdo naslouchá, že život často stojí za to bránit kvůli těm nejkřehčím a nejsnáze zavrhovaným věcem. Kvůli rozkoši. Kvůli smíchu. Kvůli malé, elektrizující radosti z toho, že jsme naživu uvnitř těla, které pořád může něco překvapit.

Celý rozhovor Matěj Hřib s Alok na www.qult.cz/nejvetsi-svoboda-posetilost-hravost-a-ochota-chovat-se-trochu-absurdne-rika-alok/

28/04/2026

Identifikuji se jako nebinární. Poslední rok používám neutrální jméno, mé nejbližší okolí o tom ví a respektuje to. Problém je moje rodina, ve které byly vždy LGBTQ+ témata hlavně terčem hloupých vtipů nebo poznámek. Když jsem změnilx styl oblékání, máma mi řekla, že to nechápe a už je na tohle asi moc stará. Doma mi nadále říkají původním jménem, a když přijedu, je to jako vrátit se do staré verze sebe sama. Před cestou domů mívám úzkost a přemýšlím, jestli jim to konečně říct. Bojím se, že to budou zlehčovat, zlobit se nebo se tomu totálně vysmějí. Zároveň si však připadám, že je nyní nějak klamu a že už si to prostě zaslouží vědět. Stále přemýšlím, jestli do toho vůbec jít. Nevím, jestli jsem na to připravenx a jestli nakonec není přece jen lepší jim to neříct vůbec.

Alex, 21 let

Odpovídá individuální a párový terapeut Adam Šimek.

Zdravím Alex,

rozumím tomu, že představa říct rodině, že jste nebinární, ve Vás vyvolává nejistotu či úzkost. Zvlášť když máte zkušenost, že se u vás doma o LGBTQ+ tématech mluvilo spíš formou vtipů nebo poznámek. V takové situaci je úplně přirozené přemýšlet, jestli do toho vůbec jít.

Zároveň ale to, že někdo o těchto tématech mluvil dřív s odstupem nebo nepochopením, ještě nutně neznamená, že bude reagovat stejně ve chvíli, kdy se to týká někoho blízkého. Často se stává, že když je téma najednou osobní, lidé svůj postoj přehodnotí nebo alespoň začnou přemýšlet jinak. Není to samozřejmě záruka – ale někdy to může otevřít prostor pro změnu.

Možná stojí za pozornost i to, že vaše rodina už některé změny zaznamenala – třeba ve stylu oblékání nebo celkovém projevu. Reakce vaší mamky („asi jsem na tohle moc stará“) sice může vyznívat odmítavě, ale někdy podobné věty skrývají spíš nejistotu nebo pocit, že člověk neví, jak se v nové situaci zorientovat. Mohou se tak projevovat i obavy o vaši bezpečnost a budoucnost, které často vycházejí z toho, jak omezená a mnohdy zkreslená je ve společnosti informovanost o nebinární identitě. Pokud člověk nemá dostatek srozumitelných informací, snadno podlehne obavám a nejistotě. I proto může být součástí případného coming outu nejen sdílení vaší identity, ale i citlivé vysvětlení nebo nasměrování na zdroje, které mohou okolí pomoci se v tématu lépe zorientovat.

Celá odpověď zde: www.qult.cz/alex-mama-mi-rekla-ze-na-tohle-uz-je-asi-moc-stara-jak-se-vyoutovat-rodicum-jako-nebinarni-clovek/

24/04/2026

Žijeme ve společnosti, která nás příliš často glorifikuje až posmrtně. Která nám namísto nabídnutí a plnění záruk až příliš často předhazuje nebezpečí, v němž se i pokroku navzdory stále nacházíme. Žijeme ve společnosti, která nás sice vidí, ale v kultuře a médiích se soustředí převážně na vyobrazení našeho utrpení nebo asimilace, po níž mnohdy sami toužíme i za cenu vyhlazení toho, kým jsme. Proč je důležité v takové společnosti za žádnou cenu nemlčet?

Být gay = onemocnět. Být nemocný. A pak zemřít. Násilně, nebo na „tu“ nemoc. Odbourat představy o tomto vypočítavě bezcitném rovnítku mi trvalo bezmála deset let. Možná víc. Ten proces nejspíš stále ještě trvá. Při pomyšlení na svou sexuální preferenci jsem si v dospívání dokázal představit jen strádání, nebezpečí a nemoc. Gay. Teplouš. Buzerant. Ta slova pro mě odjakživa byla víc než nálepky nebo nadávky, prostředky šikany nebo zesměšnění. Ukrývaly se v nich také další vrstvy významů. Vžité narativy o vyhnanství, o nikdy nekončícím ohrožení, o tolik nenáviděné „zženštilosti“ a především o nemoci, která jednou musí přijít jako trest i jako zvrácené vysvobození z úmorného čekání na osud. Jsem leprou společnosti. A proto se choroba musí zmocnit i mě.

Pro gay muže v mém okolí byl strach z „nemoci gayů“ během formativních let často paralyzující. Vyučující na základní i střední škole nákazu virem HIV s přehledem rámovali jako problém těch druhých, těch jiných. Téma v hodinách biologie i občanské výchovy opatrně přecházeli. Nikdy se nevěnovali nejnovějším objevům v léčbě. Prevenci a ochranu před nákazou zmiňovali skoro identicky robotickým přednesem. Tohle není náš problém. A už vůbec se nezaobírali stigmatem, se kterým je nákaza virem HIV spojená. Nepadla ani jediná zmínka o mučivě temné historii, o neopodstatněném strachu z doteku či polibku, o zanedbávání prvních pacientů ze strany zdravotnického personálu, o přehlížení a institucionalizované šikaně, o kádrování a odepisování místo nabídnutí pomocné ruky. Soustředili se především na zdánlivou konečnost této diagnózy. A hetero okolí? Na testy tehdy chodilo až ve chvíli, kdy tam dole začalo vytékat něco neobvyklého.

O zvnitřněném strachu a nebezpečném mlčení

„To já. To jsem já, o kom mluví, to jsem já, kdo se nakazí,“ našeptával mi tehdy můj slabý dětský vnitřní hlásek, zatímco vystrašená mysl vymýšlela způsoby, jak to nezakřiknout. Neměl jsem totiž možnost si uvědomit, že ti, kteří žijí s HIV, jsou lidé. Lidé s možnostmi, lidé s nějakým životem, lidé s nadějí. Lidé, kteří přežili díky své vytrvalosti, štěstí i díky snaze těch, kteří se v různých zemích nebáli jít do ulic, pečovat o ně nebo darovat krev. Ti, kteří se tehdy rozhodli, že pozitivní diagnóza nebude jejich konec. Ti, kterým místo zvolených představitelů pomáhala hrdinská uskupení, jako byla organizace amerických leseb San Diego Blood Sisters. Lidé, jejichž osud nikdy nebyl a nemohl být trest. Na tomto místě jim chci vzdát svůj hold. Těm, kteří nás nedobrovolně opustili, těm, kteří přežili, i těm, kteří žijí. Těm, kteří šíří osvětu, přestože svět je i dnes odmítá. Přátelům i známým, kteří mi z očí i uší sundali klapky. Lidem, se kterými si jen díky jejich hrdinství mohu o těchto věcech promluvit – a díky jejich realitě si všímat vlastního pokrytectví.

Celý text Vladimír Nezdařil zde: www.qult.cz/teplost-musi-zemrit/

Qult.cz - Queer magazín

29/05/2026

26/05/2026

22/05/2026

19/05/2026

16/05/2026

11/05/2026

06/05/2026

04/05/2026

02/05/2026

28/04/2026

24/04/2026

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Ta Organizace

Odkazy

Sdílet