18/05/2026
Poslední dobou je to nějaký intenzivní.
👸🏼 mě vůbec nechce pustit.
Jde se mnou všude.
Hodně kontaktu, hodně blízkosti.
Vnímám, jak potřebuje hodně ujišťovat.
A já vím proč.
Protože tenhle pocit/tahle potřeba nepřišla sama od sebe.
Někde v našem vztahu praskla důvěra a já se teď nemůžu jít ani sama vyčůrat, aniž bych neslyšela: “Mami?? Kde jsi??”
Nedávám to nikomu za vinu.
(Ani sobě)
A přijímám to, jak to je.
Odpovídám:
“Jsem tady, nikam jsem neodešla.”
“Potřebuješ teď být u mě, chápu.”
“Kdybych někam odcházela, tak ti řeknu.”
“Neopustím tě.”
“Vím, že je to teď náročný. To zvládneme.”
“Miluju tě.”
❤️🩹
A v téhle fázi, ve které jsme, si nejde nevšimnout těch pohledů ostatních lidí. Třeba i blízkých.
Donutilo mě to pochybovat.
O sobě, o ní, o tom, jestli je to ještě v pořádku.
O tom, jestli nedělám něco špatně.
Já ale věděla, co se děje a proč se to děje.
Věděla jsem a celou bytostí jsem přesvědčená o tom, že blízkostí se rozhodně nic nezkazí ani nerozmazlí.
…
Uběhlo pár dní a
Teď tu sedím sama na terase a píšu.
👸🏼 už není nalepená na mě, ale s kamarádkou lítají po vsi.
Jako kdybych se mohla nadechnout.
A měla prostor se na chvíli zastavit a obejmout sebe - tu holku před několika dny, která (byť i jen na chvilku) se nechala zviklat a pochybovala.
❤️
Takže?
Ano, už jí bude 5 let a nemusí to zvládat sama.
